Významní trpaslíci
Alaric Šílený
Sigmar a Kurgan stáli bok po boku v Bitvě v průsmyku Černožár při znovudobytí Alaricovy pevnosti Zhufbar, poté co byla zaplavena orky. Na památku tohoto velkého vítězství Kurgan nařídil svému mistru runotepci ukovat dvanáct runových mečů. Tímto mistrem runotepcem byl Alaric, tvůrce některých z největších zbraní kdy použivých v boji. Někdo tvrdí, že vytepal runovou zbraň pro královnu Kisleva, možná dokonce hrozivou zbraň Děsumráz. Alaric dodržel slovo a doručil dvanáct runových mečů pro říšská hrabata. Kování trvalo tak dlouho, že Sigmar již dávno opustil svou smrtelnou podobu, ale meče byly věnovány jeho následovníkovi, císaři. Někteří říkají, že staletí, které Alaric strávil u své pece výrobou Runomečů, u něj vyvolalo posedlost a paranoiu. Jeho druzi považovali Runomeče za Alaricův největší úspěch, ale runotepec sám odmítl přijmout, že dosáhl vrcholu svého umění.
Alaric hledal novou runu a časem nalezl obměnu runy kralování, runu věků. Ta by nejen udržovala a generovala moudrost každého ze svých nositelů a předávala ji každému následovníkovi, ale dávala by nositeli možnost ovládat svůj vlastní osud. A kdo by ji nosil, stal by se pánem svého osudu a tedy osudu celé své rasy.
Ale Alaric zjistil, že ať použije jakýkoliv materiál na runu věků, vždy se roztříští při posledním úderu. Kámen, železo, gromril, dračí šupiny, všechno se ukázalo příliš slabé, aby to udrželo mocné energie jeho nové mistrovské runy. Vyrazil hledat látku dostatečně silnou, aby unesla obrovskou moc runy. Po dlouhá desetiletí Alaric putoval po temných zákoutích Starého světa skrze hory a lesy. Nikde nemohl najít materiál, který hledal, a jak čas běžel, stal se více a více posedlým, což vedlo trpaslíky a lidi dát mu nové přízvisko, Alaric Šílený.
Když procházel po tom, co je nyní Starou lesní cestou, ale tehdy to bylo sotva ušlapanou lesní stezkou, byl Alaric přepaden tlupou skavenů. Ač nyný starý a sehnutý, Alaric byl veteránem mnoha bitev a snadno porazil odporné skaveny. Blízko však ucítil přítomnost, jak jen mistr runotepec může cítit, nějaké neznámé, ale neuvěřitelně mocné rudy. Následoval svůj zvláštní instinkt a hluboko pod spletitými kořeny mohutného dubu nalezl kus materiálu dost silného, aby udržel runu věků, vrásnivce. Alaric neváhal a vydoloval kus kamene ze země. Možná byla jeho kdysi moudrá mysl zastřena jeho strašlivou touhou ukázat se největším runotepcem, jakého svět kdy viděl, nebo možná zlo vrásnivce dosáhlo jeho již oslabeného rozumu.
Další kapitola Alaricova příběhu se vypráví zřídka. Říká se, že putoval do Šedých hor, kde postavil velikou kovárnu poháněnou sopečnou mízou hor. Alaric pracoval na podivné rudě den a noc, dokud nevyrobil třpytící se korunu, na níž byla vyražena runa věků.
Když Alaric pohlédl na svůj výtvor, jeho mysl se vyjasnila. Byl zaslepen šílenstvím a posedlostí. Koruna negenerovala osud těch, kdo ji nosili, ale místo toho vytahovala i nejmenší kousek zlých záměrů a měnila je do nádoby pro všechnu zášť každého dřívějšího vlastníka.
Alaric byl zděšen tím, co vytvořil, ale věděl, že koruna nemůže být zničena, takže se rozhodl ji skrýt. Putoval do Velkého lesa do větrem ošlehaných Vyjících kopců a sestoupil do hlubin vytěženého trpasličího dolu z dob před Válkou vousu, hledaje místo, v němž by korunu navěky skryl. Alaric vytesal komnatu z živoucí skály, umístil korunu uvnitř a zapečetil komnatu nejmocnějšími ochrannými runami.
Nikdo neví přesně, co se stalo s Alaricem po té.
Arbrek
Pán run ze Zhufbaru. Více o něm najdete v knížce Nositel zášti.
Arngrim Rudovous
Runotepec, který žil v temných dobách, kdy hordy chaosu proudily přes východní pláně a pokusily se proniknout skrz horské průsmyky. Arngrim ukoval zbraně, které mohly bídné ďábly chaosu rozsekat. Pracoval hluboko v kovárnách Karak Azulu a známí runotepci, kteří tu pracují, ho ctí jako svého zručného předka do dněšních dní.
Baldrik Sprostý
Runotepec, který žil během válek s elfy. Ukoval mnoho zbraní schopných pobíjet elfy, používal tajné vědomosti získané od elfích kovářů a použil je proti nim. Baldrik se ukázal jako lepší řemeslník než kdokoliv z nich a mnoho velkých elfích hrdinů padlo jedním z jeho mečů. Jeho zbraně jsou vzácné a většina musí stále ležet pohřbena v hlubokých hrobkách se svými vlastníky hledány gobliními vykradači hrobek a stoupenci chaosu. Elfové nikdy nezapomněli na Baldrikovy hrozné zbraně a mstili se každému nepříteli, který je používal.
Baragor Železopěst ( Ironfist )
Příběh rodiny Železopěsťů je dlouhý a smutný. Před mnoha lety Ungrimův pětinásobný praděd, král Baragor, utrpěl velkou a hrozivou ztrátu, která ho donutila složit slib zabíječe. Co ho přivedlo k takovému náhlému a drastickému rozhodnutí není zapsáno v Knize nenávisti Karak Kadrinu ani v Zápiscích králů a dokonce ani v pevnostní Knize dnů. Obvykle se předpokládá, že to způsobilo úmrtí jeho dcery v pařátech velkého draka Skaladraka na její cestě ku svatbě se synem velekrále v Karaz-a-Karaku. Ať to bylo jakkoliv, Baragor se stal prvním králem zabíječem Karak Kadrinu.
Rozpolcen mezi své dva sliby, přísahu zabíječe hledat smrt a přísahu krále dohlížet a chránit svůj lid, nebyl Baragor schopen splnit řádně ani jeden. Nakonec převážil dobrý trpasličí smysl a on nalezl cestu ke splnění obou svých přísah. Založil Grimnirův chrám, Chrám zabíječů v Karak Kadrinu a s velkorysým darem kultu zavedl útočiště zabíječů z celé trpasličí říše. Brzo bylo Karak Kadrin uznáváno jako domov kultu zabíječů, dosud roztroušených do skupin či jednotlivců toulajících se po horách.
Ač Baragor nemohl naplnit svou vlastní přísahu, neboť ho jeho lid potřeboval, mohl pomoci udělat to ostatním, a tak obhájit svou čest a byl považován za moudrého a rozumného trpaslíka všemi, kterých se to týkalo. Baragor zemřel v závalu chodby hluboko pod Karak Kadrinem a jeho zabíječská přísaha dosud nebyla splněna. Jeho syn, Dargo, zdědil nejen království, ale také otcův slib a stal se druhým v rodu králů zabíječů. Jeho žijícím potomkem je Ungrim Železopěst, současný král zabíječů Karak Kadrinu.
Beleragond
Nejctihodnějšímu lordu Duregarovi.
Věřím, že tento dopis vás zastihne silného v mysli a širokého v obvodu.
Velmi vítaná změna je, že vám mohu poslat zprávu o našem štěstí, avšak neradujte se předčasně, jakoby zpráva, kterou jsem poslal, byla velkou novinou, jelikož čas oslav již minul. Připomínám vám naší poslední rozmluvu ač vím, že to dělat nemusím. Můj klan strávil mnoho let sbíráním sil v přípravě na pochod na jih. S vysokou morálkou jsme se vydali k prastarému průsmyku. Znovu byl lid Lunna dychtiv cítit půdu naší domoviny pod nohama. Mnoho století uplynulo od doby, co trpasličí oči shlédly Bala-Azrilungol.
Cesta byla rychlá a ani goblini, ani orci nám ji nezkřížili. Vstoupili jsme do údolí, kde kdysi stálo hrdé město, průsmykem, který se vine kolem Kvinn-Wyr. Pohled na opevnění, ač leželo v ruinách, pohnulo každým srdcem válečníka s vášní, kterou jsem ani já dříve necítil. V armádě sílil šepot a nemohl být utišen.
Přál bych si tvrdit, že naše cesta k severnímu vstupu ke Kazadu byla stejně radostná, ale odporné gobliní totemy nešťastných dobrodruhů podemlely našeho ducha. Jejich lebky vítaly náš příchod a připoměly nám nebezpečí.
Když jsme dosáhli trosek severní brány, houf černě oděných nočních goblinů se vyvalil ze stěn a nakupil se před nás. Moji válečníci vytvořili štítovou zeď a připravili se na útok. Šílení fanatici nacpaní toxickými houbami si vybrali krutou daň mnoha mých rodných, stejně jako kruté jeskyní čvachty, jejichž obrovské tesáky prokously i nejsilnější brnění. Velké balvany dopadaly do našich řad a oštěpy řádily v našem středu, avšak s odvahou hrdá armáda odolávala.
Pak nás napadli odporní goblini, jejichž počet byl třikrát větší, než naše malá skupina. Vlna za vlnou brebentících zelenokožců vyrážela z ruin, ale v našich srdcích jsme věděli, že pomsta je v našich rukou, a s jmény našich padlých předků na rtech se každý trpaslík našeho klanu domáhal odplaty. Večer nebyl jediný zelenokožec, který by dýchal uvnitř městských hradeb.
Zatímco píšu tuto zprávu, mí válečníci a inženýři spěšně staví barikádu uvnitř vnitřních hradeb. Když se rozšířila zpráva, je jisté jako lesk zlata a lži elfů, že se shromáždí více goblinů a pokusí se zízkat zpět to, co není jejich. Mí strážní již spatřili pohyb mezi sutinami, které kdysi bývaly naší vnější hradbou.
Jestli máme mít nějakou šanci ubránit naše pozice uvnitř města, potřebujeme posily. Čas získat zpět naše jižní državy je blízko, ale není v mé moci provést to samotný.
Můj rod vám již dluží více, než bude kdy schopen zplatit za štědrou pohostinost v útočišti Karaz-a-Karaku. Jestli můžete poslat jakoukoliv pomoc v těchto potřebných časech, pak jedno hrdé město Karak osmi vrcholů zplatí vaši pomoc.
Bílý trpaslík, Grombrindal
M3 WS7 BS4 S4 T5 W4 I4 A4 LD10
Stojí 526 bodů.
Zabírá jednu pozici Lorda a jednu pozici hrdiny. Nesmějí mu být přidány žádné magické věci navíc.
Převlečený: Bílí trpaslík začíná schovaný v jakékoliv jednotce trpaslíků, kromě posádky strojů.
Vybavení:
Runová helma ze Zhufbaru: Všichni prchající trpaslíci do 12 palců od této helmy jsou automaticky sjednoceni.
Brnění z Glimril Scales: Dává 1+ hod na brnění a 4+ Ward save.
Runový plášť od Valayi: Tento runový plášť dává Magickou obranu 3.
Runová sekera od Grimnira: Tato runová sekera dává +2 sílu. Dále umožňuje znovu házet neúspěšné hody na zasáh, na životy a nepřítel musí znovu hodit úspěšné hody na brnění.
M3 WS7 BS4 S4 T5 W4 I4 A4 LD10
Stojí 1000 bodů.
Jednotka se skládá z Bílého trpaslíka, Gotreka Gurnissona a Josefa Bugmana. Hraje se jako samotný Bílý trpaslík. Bere jednu pozici Lorda a má sílu jednotky 3.
Bílý trpaslík je nejvíce legendární trpasličí hrdina. Do boje ho nese nejznámější trpasličí sládek Josef Bugman a nejznámější zabíječ všech dob Gotrek Gurnisson. Proto ti dva útočí samostatně. Bugman a Gotrek mají při útoku svoje statistiky. Všechny útoky na ně jsou mířeny na Bílého trpaslíka, včetně magických.
Bugman útočí S4 A5 I4. Gotrek útočí A4 I5, automaticky splňuje hody na život, bez záchraného hodu na brnění. Navíc dává D3 za každý odebraný život, démonům a drakům dává D6.
Bílý trpaslík nezná strach! Bílý trpaslík nikdy neutíká z boje a je kompletně imuní vůči psychologii. Pokud je připojen k jednotce, stává se jednotka neústupnou ( neutíká z boje ), dokud bude žít.
Bílý trpaslík, Josef i Gotrek pijí Josefovo legendární pivo Bugman xxxxxx. Na začátku každé pohybové fáze hoďte D6 a proveďte akci dle tabulky. Pokud je v boji, toto nehážete.
1 – 2. Pivo! Josef Bugman zahlásil, že je správný čas dát si pivo. Bílý trpaslík se nemůže celé kolo pohybovat. Avšak každý život, který do té doby ztratil, mu je plně vyléčen.
3 – 4. Rozum věků. Bílý trpaslík dal přednost rozumu. Toto kolo se hýbe jako normálně.
5 – 6. Grimnirův vous! Gotrek hledá legendární smrt a osobně zavelí útok na nepřítele. Toto kolo musí jít Bílý trpaslík 12 palců k nepřátelské jednotce, která má nejvíce bodů. Pokud tento pohyb donutí Bílého trpaslíka dotknout se nepřátelské jednotky, je to bráno jako by zaútočil.
Bílý trpaslík má runovou helmu ze Zhufbaru. Všechny prchající jednotky do 12ti palců jsou zastaveny, pokud mají alespoň 25% své velikosti.
Brnění Bílého trpaslíka dává celé jednotce brnění 1+ a ward záchranu 4+.
Bílý trpaslík má plášť, který vyrobila samotná Valaya. Dává mu magickou odolnost 3.
Bílý trpaslík nese legendární sekeru od Grimnira. Je otázka jestli tu pravou legendární Grimnirovu sekeru má on a nebo Velekrál Thorgrim Záštinoš. Bílý trpaslík ( Jen on, ne Josef a Gotrek ) je brán jakoby měl sílu 6. On musí znovu hodit všechny neúspěšné hody na zásah a na život. Nepřítel pak musí znovu hodit všechny úspěšné hody na brnění.
Bílý trpaslík má štít předků. Jakýkoliv střelecký útok ( včetně magických střel ), má poloviční sílu. Také ho chrání vůči všem magickým předmětům ( ne před kouzly ).
Příběh:
Bílé kameny městských hradeb byly zčernalé sazemi, jak se plameny a dým valily k obloze z hořících budov v elfí osadě Tor Alessi. Vysoké věže, jejichž vrcholky zářily stříbrem a zlatem, zmizely v hustých oblacích táhnoucích se stovky stop do dýmem pokrých nebes.
Dvojtá brána chráněná třemi útlými věžemi byla rozbita a sežehnuta a kamené bloky padaly na zem, když do nich narážely balvany mrštěné k obloze. U samotné brány táhly malé obrněné postavy okované beranidlo kupředu.
Mračno bílých šípů dopadalo na trpasličí armádu z popraskaných hradeb nahoře, naráželo do pozdvihnutých štítů a naleštěných zbrojí. Ničivá palba z víceraných balist vysílala střely velikosti větve do řad shromážděného davu a dokázala srazit tucet trpaslíků najednou, čímž vytvořila díry v mase tlačící se kupředu k obléhané bráně.
Nad trpaslíky pokračovala palba kamenů z obléhacích katapultů, zatímco se obrnění válečníci sunuli kupředu zaujmout místo po padlých. S hlasitým nárazem beranidlo narazilo do bílých fošen brány a do vzduchu vylétlo množství třísek a úlomků kovu. S křičením rozkazů trpaslíci táhli beranidlo zpět, někteří odtáhli mrtvé, aby udělali místo pro okovaná kola stroje.
Se společným zavrčením, které bylo slyšet přes praskání plamenů a křik raněných a umírajících trpaslíci znovu zatlačili kupředu a zubatá špice beranidla znovu narazila do dřeva, prorazila prkna brány zajela do trámu za nimi. S triumfálními výkřiky se trpaslíci hrnuli kupředu a vrhli svou váhu na beranidlo, aby udělali díru v bráně ještě širší. Popadli své sekery a pokračovali v sekání prken, dokud nebylo dost místa na průchod skrz.
Mračno šípů prolétlo branou a zabodlo se do hlav s helmami a proniklo železnými kroužky na košilích. Ve středu trpasličího útoku byla postava oděna ve zdobeném a zářícím plátovém brnění s purpurovým pláštěm visícím z ramen. Její tvář byla skryta za kovouvou maskou předků na helmě, její dlouhý vous vlál za ní sevřený zlatými sponami.
Válečníkovo brnění zářilo runami a pečetě na velké obouručné sekeře tepaly magickou energií, když se hnal do elfí linie, a tajemná čepel se snadno prosekávala brněním, kůží a kostmi.
Nikdo z ostatních trpaslíků nevěděl, kdo je ten tajemný válečník či odkud přišel a za dlouhá léta bojů si nikdo nevzpomínal, kdy se poprvé objevil. Jako mstivý duch se objevil v první bitvě proti elfům, když se díky sporům rozpadlo staré spojenectví. Jak se příběhy o válečníkově zručnosti šířily, dostal prosté jméno, ale takové, jež vyvolávalo představu krveprolití a pomsty – Bílý trpaslík.
Nikdo neví, kde se Bílý trpaslík objeví. Vynoří se kdykoliv a kdekoliv, kde má jeho lid problémy. Když se trpaslíkům nedaří, přijde. V dlouhé historii trpaslíků byl viděn mnohokrát, jeho podivný a neočekávaný výskyt v nejtemnější hodině bitvy je zaznamenán v mnohých ságách. Pokaždé, kdy se objeví, se vývoj změní ve prospěch trpaslíků. Stalo se, že byl Umthi Zatracený a jeho lid obklopen gobliny. Když vše vypadalo ztraceno, gobliní horda se v hrůze obrátila na útěk. Umthiho válečníci v úctě šeptali: „Bílý trpaslík“.
Hluboko uprostřed nepřítele mohl být viděn bělovousý trpaslík mávající svou mohutnou sekerou, prosekávající si krvavou cestu skrz řady nepřátel. Povzbuzený tímto pohledem Umthiho lid, ač krvácející a vyčerpaný, vyrazil kupředu v zoufalé snaze dostat se k Bílému trpaslíkovi stojícímu samotnému mezi gobliny. Když bylo vybojováno vítězství a Umthi se rozhlížel po bojišti, Bílý trpaslík byl pryč a nezbyla po něm ani stopa, krom hromad pobitých nepřátel. Na tomto místě nyní stojí Grombrindalova svatyně, jedna z mnoha v trpasličí říši.
Někdo tvrdí, že Bílý trpaslík není nikdo jiný než Snorri Bělovous, trpasličí král z Karaz-a-Karaku, který jediný měl úctu Fénického krále Ulthuanu. Bylo to velmi, velmi dávno, před Válkou vousu. Pokud je to pravda, je Bílý trpaslík opravdu praotec, který nějakou tajemnou cestou získal nesmrtelnost.
V Sáze o Grombrindalovi se říká, že putuje v Horách konce světa po starých trpasličích cestách maskován za starého trpasličího zlatokopa, skryt pod širokým pláštěm. Přijme doušek dobrého trpasličího piva od každého poutníka, kterého potká a na oplátku mu řekne proroctví.
Mnohokrát se stalo, že byl podivný osamnělý trpaslík odpovídajícího popisu viděn v táboře v předvečer bitvy. Někdy byl takový jedinec viděn kráčející po cimbuří obležené pevnosti.
Když se tak stane, je to znamení vítězství a naděje. V bitvě se dalšího dne objeví Bílý trpaslík oděný ve všech paletách války, jako prastarý král z legend, pravý praotec, jako by ožila jedna ze starých soch.
Bjarni
Táborový oheň dohasínal. Bjarni naň přihodil další dřevo znovu se usadil. Neznal ostatní trpaslíky kolem ohně, jelikož přišli do tábora po setmění. Bjarni však zachytil vůni piva, a tak přinesl pár větví, aby oheň dále plál a on byl společenský. Byli to tajnůskářští chlapíci a v mihotavém světle Bjarni viděl více jizev z boje a zabíječských očí než za celý svůj život. Už se rozhodl odejít zpět ke svým druhům, když mu cizinec po jeho pravici podal těžký korbel a zabručel: „Pij, chlapče. Pij na minulost a pij na zítřejší zúčtování“.
Korbel v jeho ruce chladil a byl příliš těžký na cín. Cítil na něm reliéf a poznal, že byl kvalitní. Zvedaje korbel k ústům ucítil silné aroma tradičního trpasličího piva. Bylo však jemné a Bjarni cítil, že jeho starosti o blížící se bitvu mizí. Náhle ho zhltl naplněn pohodou z přátelství svých předků a bratrství hospodských písní.
Rozhlédl se kolem sebe sny naplněnýma očima překvapen, že korbel byl stále plný. Chtěl něco říci, ale vlastník jej vzal z jeho prstů a naklonil se blíže.
„Nyní můžeš jít do boje s vědomím, žes uhasil žízeň Bugmanovým originálním pivem“.
Bjarniho hlava se otočila. Byl to samotný Bugman? Než mohl vyžblebtnout otázku, jeho oči se pomalu zavřely a on začal dřímat. Když se probudil, v uších mu znělo vřískání rohů, jeho přátelé z noci byli pryč a jeho tělo brnělo v očekávání blížící se bitvy. Spěchal připojit se ke svým druhům připraven na všechno, co mohou grobi nabídnout.
Brok Skálopěsť
V mlhách času před vzestupem lidí byla vybojována válka mezi trpaslíky a elfy, dvěma mocnými rasami na vrcholu jejich síly. Byla to doba legendárních činů a mocné magie a nesčetní hrdinové vyvstali a padli během Války vousu, známé mezi trpaslíky jako Válka hněvu. Na pozadí tohoto epického střetnutí vybojovali trpasličí legenda Brok Skálopěsť a elfí pán Salendor mnohokrát proti sobě a každý z nich odmítal před tím druhým ustoupit. O tisíce let později ve dnech úpadku trpaslíků i vznešených elfů by byli považováni za dva nejmocnější válečníky ve známém světě, ale v jejich době bylo mnoho legendárních jedinců stejně mocných jako oni. Tisíce životů bylo ztraceno v krutém a nekompromisním boji mezi Brokem a Salendorem a ti jsou vzpomínáni svými potomky s pýchou.
Brok Skálopěsť z Karak Azgulu byl mocný válečník, starý již v době Války vousu. Vedl své vojáky k nesčetným vítězstvím na počátku tragického střetnutí a stal se nejnenáviděnějším a nejobávanějším mezi elfy, s kterými bojoval. Brok stoupal do svého postavení z prostého začátečníka, strávil mnoho desetiletí jako posel zajišťující komunikaci v prastarých chodbách spojujících trpasličí državy, které v těch dobách stále fungovaly. Znal plány chodeb jako žádný jiný trpaslík a zdálo se, že má vnitřní mapu, kdykoliv cestoval. Jak jeho vous rostl a míjelo desetiletí za desetiletím, byl vyhledáván mnoha zemany a pány, aby vedl důlní výpravy na neznámá území, a brzo se stal známým pro své podzemní navigační umění.
Když vypukla válka proti elfům z Ulthuanu, Brok byl povolán jako průvodce sil z Karak Azgulu, které měly projít pod zemí a napadnout elfy zezadu. Na jedné takové misi elfí šíp zabil zemana vedoucího armádu a elfí jízda obklíčila trpaslíky, kteří vytvořili obrannou štítovou zeď. Brok převzal iniciativu, vykřikl válečný pokřik a vyrazil zpoza štítové zdi. Bez rozmýšlení ho ostatní trpaslíci následovali v protiútoku, který překvapil elfy, kteří byli pobiti než stačili reagovat. S Brokem v čele dokázali trpaslíci prorazit elfí linie a vybojovat si cestu zpět do svých chodeb. Když tam byli, zvolili Broka jako velitele a on zdráhavě přijal. Tu noc vedl Brok velmi vyčerpané trpaslíky tunely, které se nepoužívaly již stovky let. Chodby vedly do nebráněné oblasti a Brok vedl trpaslíky v divokém překvapivém útoku proti té samé armádě, s níž bojoval předtím, a zcela ji zničil.
Od toho dne byl Brok velmi uznáván těmi, co bojovali s ním. Byl odměněn čestným titulem Ungdrin Ankor Rik, Pán chodeb, a během dalších sta let se stal jedním z nejskvělejších trpasličích generálů ve Válce hněvu. Vedl trpaslíky z Karak Azgulu k nesčetným vítězstvím a získal obávanou reputaci mezi elfy. Ti ho pojmenovali Arhain-tosaith, což lze přeložit zhruba jako Stín země.
Když se Brok Skálopěsť setkal s armádami lorda Salendora z Tor Achare, který se stal jeho konečnou odplatou, byl již zkušeným bojovníkem. Salendor byl mladý a skvělý elfí pán, který vedl svá vojska s mistrovstvím už od mládí, když byl stár sotva dvě století. Mladý Salendor byl rafinovaný taktik a obratný mistr meče, který je také zběhlý v magickém umění. Jeho chladné chování a rychlá strategická mysl mu dobře sloužila proti Brokovi a tito dva se stali nelítostnými soupeři. Kdekoliv se objevily armády Karak Azgulu v zádech Salendorových elfů, ten dokázal provést protiútok a na každý Brokův trik mladý elf rázně zareagoval. V Bitvě u Slepé řeky se Brok pokusil podkopat půdu pod nohama Salendorovy armády pochodující nocí. Salendor prý byl obdařen tajemnou jasnozřivostí a uvědomil si úskok v poslední chvíli. Vyslal jednotku ellyrianských zbojníků cvalem přes past a zem se za nimi propadla, když uháněli nocí. Když prachem pokrytí trpaslíci zahájili útok z podzemních chodeb, nalezli elfy, kteří na ně čekali s kopími a luky.
Během dalších sta let se Brok a Salendor utkali mnohokrát uprostřed krutých bitev a setkání těchto dvou mocných hrdinů bylo vždy epickým soubojem, který trval hodiny. Ani jeden nepřítel nedokázal druhého porazit a ani jeden neustoupil ani o píď. Brok byl silný jako samotné hory a říká se, že žádný elf se nedokázal pohybovat tak rychle jako Salendor, jakoby znal každý pohyb svého nepřítele, ještě než ho provedl. Tento pár se vyhledával v každé bitvě kdykoliv to bylo možné, prosekal si cestu skrz nesčetně nepřátel, aby se utkal v souboji.
Bylo to ve velké bitvě u Athel Maraya, kde došlo k jejich konečnému střetnutí. Několik trpasličích armád včetně vojska vedeného Brokem oblehlo elfí město. Ženisté vedení Brokem hloubili pod městskými hradbami, podkopali je a způsobili několik sesuvů a vytvořili průlomy, kterými mohli trpaslíci proniknout. Draci kroužící kolem elegantních věží se snesli ve zničujících útocích proti ulicím a upálili stovky trpaslíků, kteří byli uvařeni uvnitř svých rozpálených brnění. Brok a jeho ostřílené jednotky vylezli na povrch uprostřed města ve skvělém načasování s pádem zdí a město naplnil zmatek. Trpaslíci divoce bojovali o každý palec země, který získali, a utržili hrozné ztráty od lučišníků v budovách, dračího ohně a zoufalé elfí milice, která bojovala, aby uchránila vlastní domy a rodiny.
Trpaslíci nesli pochodně a lucerny, které spolu s dračím ohněm vyústily v rychle se šířící peklo a změnily město ve smrtící výheň. Obě strany konfliktu byly nuceny opustit město jinak by tam zemřely. Právě když plameny spalovaly pevnost ve středu města, Brok stanul tváří v tvář Salendorovi naposled. Kolem nich hořelo město a tito dva válečníci tančili smrtící tanec meče a sekery ignorujíce prosby svých druhů k opuštění města. Elegantní mosty se hroutily a štíhlé věže se řítily způsobujíce ohnivý déšť trosek kolem hlav bojujících, ale ti stále bojovali ignorujíce vše krom pohybu nepřítele. Nakonec byli trpaslíci a elfové nuceni prchnout z výhně a ponechali tyto dva hrdiny bojovat, dokud město nebylo zcela pohlceno plameny.
A tak bylo na tyto dva soky vzpomínáno, že ani jeden z nich nechtěl ustoupit z boje a hořící město padalo kolem nich, dokud je nepohltilo. Mezi elfy se říká, že i po smrti tito dva sokové vedou svou válku a bojují spolu milénia jako přízračné stíny. Mezi trpaslíky z Karak Azgulu je Brok ctěn jako vrchol trpaslicismu, ztělesňuje trvrdohlavého bojového ducha svého lidu. Oba budou žít v paměti jako nejudatnější a nejnekompromisnější válečníci svého lidu.
Brunoth Gromdalgand
Z věže tyčící se nad bránou Karak Dawru Brunoth Gromdalgand shlížel na průsmyk vedoucí k pevnosti. Pozorně hledal stopy po svých druzích z klanu Drakkaz, kteří měli dnes dorazit. Bouřková mračna nad jeho hlavou začínala tmavnout a on letmo zahlédl pohyb na obloze na severu, načež po chvíli rozpoznal přilétající hydrokoptéru. Jak se blížila, viděl, že za sebou zanechává dým a páru a kymácí se kolísavě ve vzduchu. Po několika minutách slyšel Brunoth bouchnutí zničeného motoru a ona prudce poklesla k zemi. S výbuchem tříštěného dřeva a pokrouceného kovu narazila do svahu, její rotory vylétly a rozlétly se všemi směry a podvozek se řítil dolů.
Brunoth zakřičel na svou stráž a zamířil ke schodům. Ve spěchu je seběhl a dusal do strážnice, kde nařídil otevření dveří. Ve chvíli, kdy tam bylo míst stěží pro něj, se prosmykl mezi veřejemi a vyběhl ven směrem k hydrokoptéře.
Trpaslík pomalu vylézal z vraku, krvácel z rány na čele a jednu zlomenou paži táhl za sebou. Vzhlédl a zašilhal svým jediným okem na Brunotha Gromdalganda.
„Máme potíže“, vykřikl pilot hydrokoptéry. „Lord Snobbi byl přepaden“.
„Cos viděl?“, zeptal se Bruntoh, klekl si vedle zraněného trpaslíka a pomohl mu sundat krví pokrytou helmu. Obláček dýmu se líně nesl od pilotových sežehnutých vousů a jeho pach zaštípal Brunotha v nose.
„Vojsko klanu Drakkaz je jen hodinu pochodu odtud, ale nepřátelé se k nim blíží“, vysvětlil inženýr. „Na východě jsou lidé zlých bohů a na západě kráčející mrtví. Budou chyceni, než dosáhnou brány“.
„Neboj se, udržíme bránu otevřenou tak dlouho, jak bude možné“, ujistil Brunoth trpaslíka, který vděčně přikývl, načež okamžitě omdlel.
Brunoth vstal a zavolal na stráž, aby zburcovala vojáky. Nikdy by nedovolil, aby se říkalo, že Brunoth Gromdalgand nesplnil povinost, když ho jeho lid potřeboval.
Byrrnoth Grundadrak
Byrrnoth Grundadrak se narodil do vládnoucího klanu Barak Varru před nějakými třemi staletími jako mladší ze dvou bratří. V Barak Varru trpaslíci mají sklon více hledět do světa než v jiných državách a Byrrnoth nebyl vyjímkou. Měl mnoho přátel mezi obchodníky a navigátory, kteří zde pravidelně obchodovali, a dokonce trávil čas s mořskými inženýry, učil se umění budovat železné lodě stejně jako je navigovat. Mohl tak strávit celý život, pokud by nebylo elfů.
Tragédie postihla Byrrnothova otce a bratra, když byli na moři a pronásledovali flotilu Naggarothských pirátů. Plavidlo z Barak Varru bylo napadeno a všichni byli pozřeni prastarým mořským drakem jménem Mauldekorr, spojencem temných elfů, což vyvolalo nekončnou nenávist trpaslíků.
Když k němu zpráva dorazila, odložil Byrrnoth svůj starý život. V Grimnirově svatyni přísahal pomstít svůj rod, ještě když velký truchlivý zvon vyzváněl. Z držení kněží si vyžádal své dědictví, sekeru Rhymakangaz, a vydal se na moře ulovit plaza.
Byrrnothovo putování zabírá stosedumnáct oktáv v Knize činů Barak Varru. Ušlechtilý král nespočinul nohou na pevné zemi více než dvacet let, neustále hledal Mauldekkora. Byrrnoth téměř přešel do mýtů, námořníci mluvili o zlověstném trpaslíkovi a jeho železné lodi vždy připraveným sledovat nejnepatrnější stopu, byť slabou, o místě pobytu draka, příklad trpělivosti zkažené stěží potlačovaným hněvem. Hledal podél Upířího pobřeží, kolem Citadely soumraku do Vřícího moře. Odvážil se do Pěnícího zálivu a Hořkého moře, nakonec dorazil do Moře děsu, kde se Mauldekorr obrátil v zálivu Dračích ostrovů.
Klanové jméno Grundadrak znamená ‘Kladivo na draky’ a Byrrnoth ukázal toho dne jeho pravdivost. Když se drak obtočil kolem jeho lodě a drtil ji svými závity, Byrrnoth na obludu skočil. Mauldekorr vyhodil Byrrnotha svou nohou do vzduchu a otevřel svou tlamu, aby ho celého spolkl. Králův hněv jej zaplavil a křiče svůj válečný pokřik, ochotně skočil do zející tlamy a začal rozsekávat obludu zevnitř. Mauldekorr sebou mlátil bolestí a vrhl se pod hladinu, svíjel se a kroutil, ale nemohl uvolnit pomstychtivého trpaslíka. Kdyby se Byrrnoth dostal do dračího žaludku, byl by jistě zabit jedovatou žlučí, ale on se pevně držel krku. Úder za úderem si Byrrnoth prosekával cestu, přesekával tlusté tepny a ocelově pevnou kůži. Posádka Byrrnothovy lodě sledovala moře rudnout a vřít drakovými smrtelnými muky a obávala se o svého pána. Jejich děs se změnil v radost, když se Byrrnoth vynořil na povrch lapaje po dechu se sekerou zdviženou nad hlavou v triumfu.
Po svém návratu do Barak Varru byl Byrrnoth obyvateli veleben. Málokdo věřil, že dokáže naplnit přísahu, a bylo zdrojem hrdosti všech, že byl jejich králem.
Jeho putování ho však změnilo. Také kvůli tomu, že jeho zranění nohy se nikdy nevyléčilo, což jej nutí kulhat do konce svých dní. Byrrnoth se cítil blíže svým předkům než kdy dříve a poprvé opravdu truchlil po svých příbuzných. Také pohlížel jinak než dříve na svou državu a viděl, že Barak Varr rozředil tradice zrozené v Horách konce světa kontaktem s cizinci. Byrrnoth okamžitě oživil tradice posláním ochmířenců dokončit jejich vzdělání do Karak Kardinu a povýšil mnoho svých kladivářů a dlouhovousů do postavení většího vlivu. Návštěvníci uvažují, zda bude Barak Varr nadále tak otevřen obchodu s Byrrnothem jako králem, ale on se mezi svým lidem těší takové poctě, že jejich podpora jeho vládě je absolutní a nezpochybnitelná.
Burlok Damminson, Mistr inženýrského cechu
M3 WS6 BS4 S4 T4 W3 I3 A2 LD9
Stojí 235 bodů.
Vybavení: Bulrok nese runové kladivo, runové brnění a má Bulrokovu důmyslnou útočnou nově šroubovou včleněnou škrtící ruku. Může zároveň útočit s ní i s jeho runovým kladivem ( dává mu +1 útok ). Tento útok musíte přidat zvlášť k jeho útokům runovým kladivem. Bulrok je hlavní inženýr podle trpasličího armybooku a má i jeho speciální dovednosti. Navíc dává válečnému stroji ( do 6ti palců dle obecných pravidel ) +1 na hod v tabulce událostí události při jeho selhání ( misfire ). Pokud hodíte 6tku, je výsledek stejný jako normálně.
Burlokovo kladivo: Nese runu Master rune of Swiftness ( vždy útočí jako první ).
Bulrokovo brnění: Burlok má těžké brnění s runou Rune of Stone ( zvětší jeho brnění na 4+ ) a Rune of Iron ( 6+ ward save ).
Bulrokova důmyslná útočně nově šrobová škrtící ruka: Bulrokovi dává nadpřirozenou sílu ( síla 7 na její útok ).
Příběh:
Trpasličí inženýrský cech je prastarý a trvalý. Cechy jsou zvláštní klany, kde otcové předávají své umění a vědomosti synům. Burlok, syn Damminův je mistrem celého inženýrského cechu, vůdcem nejdůležitějších trpaslíků v celém cechu. Jsou to inženýři, kdo vyrábějí čerpadla a stroje, které brání trpasličí doly proti zaplavení, a kdo vyrábějí nové válečné stroje jako je ohnivé dělo a hydrokoptéra.
Inženýři jsou ve svém pohledu velmi tradicionalističtí a jsou velmi hrdí na svou zručnost. Trpasličí stroje jsou pokryty elegantním ornamentním zdobením, a precizním strojírenstvím. Takové věci přinášejí slzy radosti do očí trpasličích řemelsníků a Burlok není vyjímkou. Je také velký tradicionalista, který zrazuje inovátory a pevně věří, že staré osvědčené způsoby jsou nejlepší. Tím představuje postoj inženýrského cechu, jejímž cílem je udržovat standarty řemesla spíše než objevovat nové způsoby. Trpaslíci nejsou příliš chtiví nových nápadů, které, jak vám každý trpaslík řekne, vždy vedou k potížím. Samosebou, někteří mladí inženýři jsou proti tomuto pohledu a někdy přijdou s překvapivým a výstředním nápadem, ale tito ostudní jedinci vždy končí špatně.
Burlok již není mladým trpaslíkem. Někteří z učedníků mohou jen těžko uvěřit, že jím kdy byl. Ve skutečnosti, ač to není široce známo, byl Burlok v mládí rebel a společně se svými horkokrevným přítelem Svenem Hasselfriesianem pracovali na všech druzích nedovolených vynálezů. Mezi jejich mnoha vynálezy byla éterická palírna, překvapivá vzdušná raketa a legendární parní radiotelefon. Všechny tyto vynálezy byly objeveny Burlokovým otcem, když pokusná tlaková nádoba vybuchla a utrhla Burlokovi ruku. Po té byly všechny Svenovy a Burlokovy přístroje zničeny. Následně Burlok vystřízlivěl a spatřil omyl svých postupů. Sven Hasselfriesian se pokusil vymyslet stroj na alkoholické výpary a postavit loď jimi poháněnou. Nakonec inženýrský cech, ač tolerantní, zcela vyloučila anarchistického a dobrodružného Svena, který byl nucen snést trapný obřad, než byl vyhozen z cechu.
Burlok dosáhl velkých věcí, a přestože toužil utišit divoké a technicky průkopnické dny svého mládí, nedával to najevo. Během svého dlouhého života doprovázel cech při mnoha příležitostech do bitev. Jeho levá ruka, ztracená při mohutném výbuchu, který ukončil jeho mladické pokusy, byla nahrazena mechanickým zařízením. Během let Burlok svůj vynález zdokonalil, takže je nyní lepší než obyčejná paže. Je to toto zařízení, co mu dodává jeho velkou sílu.
Dorthin Throndinsson ze Zhufbaru
Syn krále Barundina Throndina ze Zhufbaru. Princ, který zemřel v bitvě.
Dramgrim Hromděs
Vítr svištěl a čeřil vlny do chladných černých zdí stovky stop vysokých. Bouře se objevila méně než před hodinou a příkrov mraků změnil azurovou oblohu na šedočernou. Od té doby byla mohutná trpasličí parní loď zmítána dujícím vichrem a ještě vyššími vlnami, které házely i masivním plavidlem jako by to byla hračka v náhonu. Monitory sebou zmítaly téměř neovladatelně v korytech mezi vlnami, lopatky vířící, aby zabraly v zuřících vodách. Lodě se rozptýlily na několik leguí, aby se snažily zabránit kolizi, ale ve skutečnosti je kapitáni málo ovládali hnáni rozmary běsnící bouře. Občas zablikala signální lampa usilující o nějaký druh komunikace mezi roztroušenými částmi flotily.
Ve svých třiceti letech na moři admirál Dramgrim Hromděs nikdy neviděl takovou boři v těchto vodách a choval tajné pochybnosti o jejím původu. Stál na můstku své vlajkové lodi Kovadliny Spravedlnosti a cítil napětí mezi bojem zocelenou posádkou. Pro cizince by mohli vypadat lhostejní a nepohnutí divokými silami zmítajícími lodí, ale Hromděs se s nimi plavil příliš mnoho let, aby nepoznal zrádné známky strachu. Cítil nezvládnutelné trhání svalů na vousaté tváři a napjaté ticho, jak si posádka přála, aby se Kovadlina uvolnila ze sevření moře. Hromděs znal tyto příznaky a nevěštily nic dobrého. Již slyšel loď skřípat, její trup naříkal při titánském mučení přijímaném z rukou krutého moře. Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží takové zacházení, aniž by se rozlomila ve dví. Podesáté za stejně mnoho minut tiše velebil dovednost trpasličích lodníků, lodě jiných národů by se potopily během minut v bouři jako je tato.
Hromděs se opřel o přepážku, když plavidlo dosáhlo vrcholu další vlny. Chvíli tam visela nad okrajem propasti, než se zřítila do propasti vedle další tyčící vodní hory. Bylo to jako sestup do pekla, dumal. Na dně koryta bylo vlnící se údolí černozelené vody a vysoko nad nimi rostly točící se svahy další blížící se vlny. Násilný proud se pokoušel otočit loď, aby nastavila bok vlně. Kormidelník se snažil udržet příď rovně. Hromděs věděl, že být stržen stranou znamená zničení, jisté a zaručené. A zde, v černém údolí mezi dvěma bouřlivými vlnami, neviděl žádnou známku zbytku trpasličí flotily.
V srdci bouře stál černý stín, obrovský obludný trup zahalený mlhou. Věže se tyčily do špičatých střech a pronikaly k obloze. V nejvyšší věži blikalo světlo. Kolem základu obludnosti se vodou s vlnitou elegancí pohybovaly stěží viditelné temné věci.
„Blíží se. Blíží se. Pro všechno prokleté, blíží se“, zaklel Ushrival Mrzkrev, temný čaroděj Slaaneshe, bojovník temných elfů a kapitán černé archy z Naggarothu, která stála nehybně jako černý ostrov v klidných vodách.
Archa putovala poslední měsíce daleko skryta před zvídavýma očima kouzly a temnými mračny, které skrývaly strašnou pravdu o její přítomnosti. Na své cestě přes oceán se setkala s mnoha malými loděmi a dokonce velkou pirátskou flotilou, obludy číhající hluboko ve spletitých jeskyních archy je všechny zničily. Zvěsti o obludách předbíhaly archu, stejně jako příběhy o podivných mořích, kterými nikdo nemůže proplout se zdravou kůží. Úřady námořních mocností se rozhodly ignorovat tato varování. A tak Obludná archa, toulavý domov temných elfů, ležela 100 leguí od Starého světa neodhalena a netušena všemi.
Ushrival zamýšlel objevit se za úplného překvapení, rozdrtit flotily svých nepřátel a zničit jejich armády, aby založil nové království ve Starém světě. Plánoval to dlouho a pečlivě a jeho vyslanci byli ve Starém světě mnoho let. Ale nyní trpasličí flotila ohrožovala Ushrivalovy pečlivě utkané plány, když slídila, kde neměla. Jeho úsilí udržet bouři velmi vyčerpalo jeho síly a trpaslíci se stále blížili. Zdálo se, že navzdory jeho úsilí zůstat v tajnosti ti prokletí trpaslíci zničí jeho plány. Pokud je rychle nerozdrtí v rozhodné námořní bitvě.
„Tak se stane“, zavrčel Ushrival ve stěží ovládaném strachu, když si připínal opasek s mečem a vykročil z komnaty.
„Vypusťte obludy a připravde šípomety pro temnou sklizeň“, zakřičel a jeho hlas zněl temnými chodbami archy.
Tisíce hlasů odpovědělo a archa zněla ozvěnou jejich hlasů. „Do války. Jdeme do války“.
Na můstku Kovadliny spravedlnosti bouře polevila stejně rychle jako začala. Hromděs stěží měl čas prověřit, jak moc roztroušené jsou lodě jeho flotily, než hlasitý zvon začal bít na poplach. Hromděs zvedl svůj dalekohled a přehlížel obzor, aby viděl důvod poplachu. Když jej nalezl, téměř upustil svůj dalekohled hrůzou. Úsečným tónem rychle vydal kapitánovi nové rozkazy.
„Seřaďte flotilu. Bojové postavení. Rychle. Těsná formace. Monitory blízko. Nautily roztáhnout“.
Když viděl překvapení na kapitánově tváři, Hromděsův hlas se změnil v obvyklé chraplavé vrčení, jak ukazoval dalekohledem na pravobok.
„Musím to opakovat? Tam hleď pro důvod, temní elfové se blíží a pokud nebudeme jednat rychle, jsme nepochybně ztraceni“.
Drogni Mladý
Drogni Mladý vzdychl a protřel si své znavené oči. Světlo svíčky bylo nejasné, ale když dopadlo na naleštěný kov oslepovalo. Znovu zvedl své rydlo a začal psát další runu, další krok v příběhu o pádu strážní věže Snorrioho Dlouhobřita. Jeho čelo se krabatilo a oči šilhaly, jak jemně ryl nástrojem po lesklém povrchu, vyrýval tenké drátky ze zrcadlově rovného povrchu a zanechával drobné cestičky tajemně spojené, aby vyjádřily smysl příběhu, podstatu slov. Planě uvažoval, který velký a moudrý trpaslík budoucnosti se k tomuto vrátí, k jeho dílu, aby se dozvěděl něco o minulosti, a dumal, zda na ně bude pohlížet s posvátnou úctou a poznamená: „Och! Podívejte, jak ač tak mlád, již ukázal velké umění. Podívejte na jemnost linií, přesnost…“.
Pohlavek do týla jej vytrhl ze snění. „Mladý hlupče“, vyštěkl písař Bělovous. „Co je tohle za nesmysl? Nedokážeš se soustředit na práci alespoň hodinu? Za tuto urážku bych tě měl osobně oholit. Měls popsat vznešeného Snorriho jako zabijáka mnoha smrdutých trollů. Jaká pitomost tě vedla zaměnit runu pro vítězství za runu pro potomky?“.
Drong
Duregar a Belegar
Válečníci se shromáždili v sevřených řadách na prastarém pohřebním pahorku. Seskupili se do obranné formace a jejich masivní štíty vytvořily kruh, který chránil kušiníky ve středu. Zcela obklíčeni nepřáteli vytvořili malý ostrov v obrovském moři zelenokožců. Další vlna nočních goblinů se valila kupředu a znovu napadla jejich postavení. Velká hromada těchto odporných bytostí ležela mrtvá a umírající u trpasličích nohou. Tito goblini se nemohli měřit s odvážným bojovým uměním trpaslíků a další malí ďáblové padali pod úděry trpasličích skvělých seker. Nicměně tři ze zavalitých obránců padli pod údery gobliních ostrých oštěpů, které pronikly trpasličí stěnou štítů. Více a více zelenokožců lezlo přes ještě teplá těla svých mrtvých bratří. Každý sval na těle lorda Duregara bolel z nekonečného boje, ale věděl, že nebude oddechu.
„Stůjte. Držte linii“. Zakřičel jeho hlas. Tucet či více goblinů padlo na každého trpaslíka, ale stovky dalších obklopily pahorek. Zdálo se, že Duregar jeho válečníci budou bojovat navěky. Od chvíle, kdy opustili brány Karaz-a-Karaku, dostali se do války. Bylo to již více než týden, kdy dostali zprávu od krále Belegara, že dokázal obsadit vnitřní pevnost Karaku osmi vrcholů. Královi válečníci měli velké ztráty a potřebovali posily, aby pevnost udrželi. Duregar rychle shromáždil svůj klan a pochodoval na jih. Když se jeho vojsko dostalo do ústí Průsmyku vzteklého psa, který vedl k obležené pevnosti, náhle zaútočili orkové. Jeho válečníci naplněni energií a odhodláním pomoci svým druhům je rychle odrazili. Průsmyk vzteklého psa byl volný.
S mocným úderem své sekery oddělil hlavu goblina, který s ním bojoval, od trupu. V krátkém oddechu Duregar přehlédl masakr kolem. Posledních několik goblinů této vlny prchalo z pahorku.
„Kušiníci, připravte se ke střelbě“, zavolal na řadu vojáků, kteří stáli za ním na vrcholu pahorku. Když mluvil, viděl noční gobliny s obleky pokrytými krví stékající z pahorku připravující se k dalšímu útoku. „Pozor na šípy. Štíty vzhůru“, nařídil Duregar a válečníci pozvedli štíty. Tyto přestávky v boji byly vždy následovány mračnem šípů vystřelených na pahorek. Byla to standartní gobliní taktika, oslabit nepřítele střelbou, než přijdou na řadu masy vojska v divokém útoku. Klapot šípů o štíty byl přerušován sténáním těch, jejichž brnění je nedokázalo ochránit. Trpasličí pán si setřel gobliní krev z čela. Kdyby jen zabíječi trollů stále bojovali po jeho boku, měli by nějakou šanci. Když jeho vojsko postupovalo průsmykem, očekával těžký odpor. Nesetkali se s žádným. Dokud nepřišli na dohled brány. Tehdy se potvrdilo jeho podezření, vstoupili do pasti. Stovky goblinů se vyvalilo ze zničených hrobek dávných trpasličích předků. Orčí vojsko, které porazili u vstupu do průsmyku, se přeskupilo a zablokovalo ústup. Před nimi byla brána Karaku zavřena. Zabíječi trollů spatřili skalní trolly sestupující ze strmých svahů a vyrazili proti nim vstříc svému osudu. Co se stalo s nebojácnými válečníky? Duregar nevěděl. Byl zaujat organizováním vlastních vojsk. Skutečnost, že žádný troll se ještě v jejich blízkosti neukázal, vyvolávala v Duregarově mysli tušení, co se stalo.
Zatímco se první řada připravovala na nevyhnutelný útok goblinů, střed formace byl zničen obrovským kamenem, který vrazil do těsně sražených řad. Noční goblini obsluhující katapult na strážní věži se konečně trefili.
Velký goblin držící hrozivě tvarovaný trojzubec k pohánění čvacht ukázal na Duregara a vykřikl něco, co mohlo být jen výzvou v nějakém druhu divokého hrdelního jazyka. Po goblinové boku obrovská čvachta odhalila zkrvavené tesáky. Byl to zjevně velitel gobliního vojska. Duregar cítil odvahu svých předků proudící žilami. Pokud tu má zemřít, hlavu tohoto odporného tvora bude při tom držet v ruce. Trpasličí pán postoupil kupředu a pozvedl svou sekeru při odpovědi na výzvu. „Já, Duregar, druh krále Belegara z Karaku osmi vrcholů, vedu tyto válečníky. Mohu ti říct, že my všichni tu ochotně zemřeme, než bychom se vám vzdali, odporný zelenokožče“. Když mluvil, všiml si Duregar zlovolného úmyslu v očích gobliního náčelníka. V odpověď gobliní horda vyrazila kupředu, přičemž se chichotala a brebentila.
S předtím ukázněnými středními řadami ve zmatku začala trpasličí formace kolísat. Duregar věděl, že brzo bude po všem. Vzdorovitě zavolal na své válečníky: „Druhové, dnes prodáme své životy draho. Ač budeme zničeni, gobliní vítězství bude hořké“. Když to řekl, hrozný výbuch naplnil vzduch kusy kamenů a troskami. „Co za trik si to zase vymyslili?“, zaklel Duregar. Jeho nositel zástavy zavolal na svého generála. „Můj pane, to jsou naši. Naše spása je v rukou Belegara a jeho druhů“. Duregar se otočil k bráně. Viděl, že brána Karaku byla vyhozena do povětří. Skrz mračno trosek mohl vidět zástavu krále Belegara a trpaslíky pochodující kupředu prosekávajíce se nočními gobliny.
„K Belegarovi“, nařídil trpasličí velitel. Čerstvá naděje naplnila trpaslíky, a ti bojovali s novou rozhodností. Goblini padali před zuřivostí trpaslíků, kteří sestupovali ze svého postavení. Když se Duregar prosekával nahromaděnými řadami nočních goblinů, mohl vidět Belegarovo vojsko. Jeho bratranec bojoval v čele klínové formace obklopen osobními strážci. Na hlavě nesl korunu Karaku osmi vrcholů, která se leskla ve večerním světle. Velká kladiva drtila lebky zelenokožců, kteří se odvážili postavit mezi je a Duregarovi muže. Během minut se dvě trpasličí armády setkaly a dva bratranci, Belegar a Duregar, stáli zády k sobě a pobíjeli noční gobliny, kteří se již vzpamatovali z náhlého útoku.
„Dobré setkání, Duregare. Zajdeš se mnou do mého hlavního sálu na pivo?“, zavolal Belegar, když rozsekl jednoho obzvláště šeredného goblina.
„Jistě. Pobíjením goblinů jednomu vyschne v krku“, odvětil Duregar a ukázal svému druhovi zručnost se sekerou, když se přiblížil další útočník.
Belegar zakřičel rozkazy na svou armádu. „Lamželezové, vytvořte zadní voj. Zpět do pevnosti“. Šípy vystřelené ze svahů průsmyku pršely na spojené trpasličí klany. Střely trefovaly trpaslíky i gobliny a mnoho zelenokožců padlo zabito vlastními druhy. Dobře kovaná brnění trpaslíků je ochránilo před většinou šípů. Pomalu se pevný dav trpaslíků prosekával zpět k bráně, kde jednotka puškařů čekající ve vstupu pálila své salvy, čímž odehnala každého goblina, který se odvážil pronásledovat ustupující trpaslíky.
Pochodně osvětlovaly stěny velkého sálu, kde kamené plastiky zobrazovaly historii trpaslíků Karaku. Zbytky dvou armád seděly na dlouhých lavicích v čele sálu. Nálada byla zasmušilá. Mnoho trpaslíků toho dne padlo a každý válečník ve velké komnatě přemítal nad ztrátou svých druhů. Belegar pozvedl korbel a promluvil k shromážděným trpaslíkům: „Zítra můžeme truchlit nad ztrátou mnoho z našich rodin a nejdražších přátel. Je smutné, že je nemůžeme pohřbít v hrobkách, kde by odpočívali společně s našimi předky. Na to nesmíme nikdy zapomenout“. Otevřel tlustou v kůži vázanou knihu. „Přes dva ticíce let byla Kniha nenávisti Karaku osmi vrcholů tichá. Nyní zaznamenáme tento den“. Oprášil jednu stranu a začal psát.
Duregar, který seděl vedle Belegarova trůnu, promluvil. „Ač zítra budeme truchlit, dnes je den oslav. Pod touto střechou je nyní dost trpaslíků, aby zajistili, že tato pevnost již nikdy nepadne do rukou goblinů. Ať žije král Karaku osmi vrcholů“. S tím pozvedl korbel k Belegarovi a vypil vše na jeden hlt. Hlasitý jásot zněl sálem, když se trpaslíci přidávali k přípitku a oslavovali znovudobytí Karaku osmi vrcholů do časných hodin.
Durmak, Lord ze Zhufbaru
„Můj pane“, zavolal hlas dutý a znějící ozvěnou v obrovské ložnici lorda Durmaka ze Zhufbaru.
Starý trpaslík se polekaně probudil a šáhl po své runové sekeře uctivě uložené v polici na zbraně u jeho postele, ale když spatřil Borana, svého druha a nositele bitevní korouhve, uvolnil se.
„Můj pane“, zopakoval udýchaný trpaslík. „Jsou pryč, grimoáry z pokladnice“, vydechl.
„U Grungniho vousu, co to znamená?“, požadoval vysvětlení Durmak, vyskočil z postele a rychle se oblékl. „Pokladnice byla zapačetěna mým osobním runotepcem“.
„Nevím, pane, stráž pokladny byla mrtvá a podivná mlha proudila chodbami“.
Durmakova tvář potemněla, když poznal nekromantské čarodějnictví.
Náhle zazněl bučivý roh, odrážel se od skály a zvířil prach.
„Výstražné rohy“, zneklidněně prohlásil Boran.
Durmak se se zachmuřenou tváří a sekerou v ruce obrátil na zemana.
„Dones mé brnění“, zavrčel.
Když se velké, težké dveře pevnosti na skřípějících závěsech otevřely, zavanul zápach rozkladu a plesnivý puch věků na trpasličí vojsko seskupené za nimi.
Jemný mrak dýmu uháněl přes divokou krajinu a kolem něj se začaly na povrch prohrabovat temné postavy. Během chvil se nakupili nemrtví a šouravě se připojili k mraku vznášejícímu se pomalu a neúprosně nad zemí.
Oči Dranga runotepce hleděly k temnému obzoru. Na okolních kopcích s hromadami šedé žuly a nízkých křovin se shromažďovalo vojsko.
Dlouho mrtvé kostry dávných válečníků se vynořily z černé země a svíraly rozbité, rezavé zbraně. Někteří byli odděni v prastará brnění, jejich oči tajemně planuly jako jasné plameny a čepele blikaly nadpozemským světlem. Stále hnijící mrtvoly nedávno mrtvých se k nim přidaly a jejich těla byla odporně zmutována krutou a zlou vědou jejich Necrarchských pánů. Vzduch se mihotal a zákeřní duchové nabrali podobu, dlouho mrtvé duše trpaslíků se obrátily proti svým původním druhům ve své touze po podstatě života. A konečně se na křídlech objevil hrozný dav cupitajících zvrácených lidí nasycených masem padlých nepřátel a jejich prsty a ústa byly zčernalé zaschlou krví jejich obětí.
Drang se snažil nedívat se na hordu. Z řad klanových válečníků cítil vlnu odvahy a rozhořčení z toho, že tito bídní tvorové pronikli do klanové pevnosti a kradli. Náhrada musí být zplacena krví.
Celá linie trpaslíků se připravila, válečné stroje byly dotlačeny do pozic, hydrokoptéry bzučely nad hlavami, kušiníci a puškaři kontrolovali šipky a střely, válečníci si utahovali opasky a mručeli si pod vousy a proslulá lamželeza stála hrdě a rozhodně ve svých těžkých gromrilových brněních. Ve středu linie stál Durmak obklopen svými elitními kladiváři připravenými prodat životy za bezpečnost svého pána.
Durmak pozvedl sekeru k dunící obloze.
„Ve jménu Grungniho, Valayi a Grimnira“, zakřičel se zuřivoství, která by mohla pohnout horami, „Na ně!“.
Velká tíha spadla z Drangova srdce, když shromáždil, co zbylo z trpasličího vojska a ustoupil do Zhufbaru.
„Grimnirova kaple bude dnes večer plná“, pomyslel si smutně. Jejich selhání rozšíří řady zabíječů. S temnými grimoáry ve vlastnictví upířího pána a s porážkou trpaslíků se nemrtvá horda propadla do podsvětí, odkud vzešla, duchové se rozplynuli a kostlivci a zombie se pomalu belhali za svými pány. Ačkoliv nekromanti byli zabiti, bídný Necrarch měl dostatek vědomostí, aby rozluštil prastaré svazky a Drang se obával, že před nimi leží temné dny.
Slzy volně stékaly po runotepcově tváři, když přišel k tělu svého pána. Pozvedl Durmakovu sekeru, dědictví po předcích, a zabalil ji opatrně do jeho potrhaného pláště. K Drangovi se přidal pochmurný zbytek lamželezů, kteří za ním tiše čekali na hlídce. Zamlklí válečníci držící čestnou stráž zvedli Durmakovo tělo a vzali jej s sebou prastarou bránou Zhufbaru. Když Drang pohlédl na mizející hordu, byl naplněn touhou po pomstě. S hořkostí v srdci věnoval poslední pohled bojišti, kde kroužilo hejno netopýrů, než se brána zavřela.
Garagrim Železopěst ( Ironfist )
Válečný pozůstalý z Karak Kadrinu. Zemřel u města Praag při jeho obraně.
Garagrim Železopěst může být postaven v každé zabíječské armádě Karak Kadrinu a zabírá pozici Lorda. Musí být postavený přesně podle tohoto popisu a nesmí mít žádné další vybavení. Bude generálem, pokud jste také nepostavili Ungrima Železopěst. Může být také postavený normální trpasličí armádě, nesmí v ní být generálem.
Garagrim M-3 WS-6 BS-3 S-4 T-5 W-3 I-3 A-4(5) LD10
Body: 305
Zbraně a vybavení: Sekery z Kadrinu
Zabíječské schopnosti: zabíječ bestií, smrtící úder, zabíječ upírů
Speciální pravidla:
Zabíječ: Garagrim se řídí všemi pravidly pro zabíječe trpasličího armybooku.
Sekery z Kadrinu: Připoutané ke Garagrimovým zápěstím, nemůže je nikdy ztratit. Tyto sekery mu dal jeho otec ve chvíli kdy se stal plnoletým. Každá je popsána Runou zášti a Mistrovskou runou Skalfa Blackhammera. Můžete se rozhodnout, v případě že Garagrim útočí může raději zaútočit jako Doomseekers než normálním útokem ( včetně všech efektů z Runových seker a jeho zabíječských schopností ).
V následujícím kole, může útočit pouze normálně, ale získává jeden útok navíc ze dvě sekery, jak je uvedeno v jeho profilu. Má normální útoky za účelem smrtící rány.
Válečný pozůstalý: Jako válečný pozůstalý, má Garagrim povinnost dohlížet na Grimnirův chrám, to mu umožňuje zpřístupnit chrámový sklad prastarých runových seker zanechaných zde jako hold zabíječi putujícími do Karak Kadrinu.
Zabíječ obrů v armádě vedené Garagrimem může dostat jednu runovou zbraň do hodnoty 25 bodů. Pravidlo pýchy stále platí i pro tyto zbraně.
Pamatujte si, že model s runovou sekyrou ztratí normální výhody obouruční zbraně nebo další ruční zbraně.
Příběh:
Po pět generací zabíječtí králové z Karak Kadrinu zápasí s rozpornými přísahami, slibem zabíječe hledat smrt a slibem krále dohlížet a chránit svůj lid. Avšak syn Ungrima, Garagrim Železopěst, vymyslel, jak se tohoto břemene zbavit. Po poradě s nejstaršími a nejmoudřejšími trpaslíky pevnosti učinil Garagrim důležitý závěr. Pokud naplní slib zabíječe, který na něj přešel po smrti jeho otce, pak nebudou mít další generace tento závazek. Bez královského slibu, který by jej udžel v klidu, Garagrim přijal život zabíječe a zanechal síň svého otce prázdnou vedle síní Grimnirovy svatyně.
Garagrim přijal prastarý titul Válečný pozůstalý, který byl kdysi používán bojovníky velekrále. Je povinností Válečního pozůstalého jednat v boji v zájmu krále a přijmout královu čest za svou a naopak. Kam až sahá čest a tradice, Garagrimův zabíječský slib je stejný jako u jeho otce.
Nyní Garagrimovi zbylo jen hledat smrt v bitvě proti vhodnému nepříteli. S rozšiřováním Říše chaosu se na jih z Pustin chaosu a Trollí země stahují všechny druhy pokřivených, zmutovaných tvorů. Kislevem se nyní potulují obludné zubaté zrůdy, dvouhlaví draci, mohutní Shaggoti a další druhy obludných stvůr.
Zabíječi se po tisících shromáždili v Grimnirově svatyni a obvykle osamělí válečníci se spojili v příslibu opravdu slavné smrti proti obludným hordám ze severu. Když pochodovali na sever setkat se se svým osudem, Garagrim pochodoval v čele a skandoval chválu Grimnirovi za tuto osudovou příležitost.
Ghavakaz, zabíječ obrů
V rohu místnosti seděl u stolu samoten starý trpaslík. Upíjel z velkého korbele piva a zíral do místnosti. Když si trpaslík všiml, že ho pozorujete, zamračil se podezřívavě se na vás zadíval.
„Zdá se, že chcete pít se mnou. Sedněte si, první je na mě“. Když číšnice přinesla pivo, trpaslík začal vyprávět…
„Viděl jsem vás vejít do místnosti a pomyslil jsem si, že tito hoši jistě ocení společnost starého osamělého trpaslíka. Ale nechte mě se nejprve představit. Jsem Sakhaz Saney, hlava gildy trpasličích inženýrů Altdorfu. Tuto čest jsem zdědil po otci, který byl rovněž inženýrským mistrem, stejně jako jeho otec a děd. Můj prapraděd byl jeden z prvních trpasličích inženýrů usazených v Altdorfu. Naneštěstí počet trpaslíků ochotných pokračovat v naší profesi v posledních desetiletích klesá. Ale nechci vás otravovat nudným rozborem. Postaráte se o další pití?“ Když byl další soudek na stole, starý trpaslík pokračoval ve svém příběhu.
„Pokud vám to nebude vadit, povím vám příběh o legendárním zabíječi obrů, příběh, jenž mi vyprávěl otec, který ho slyšel od vlastního otce. Chcete slyšet ten příběh?
Dobrá tedy.
Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál před pětisty lety. Je to příběh Ghavakaze, mladého trpaslíka tak statného, jaký se často nevidí. Ale ano, také ho očarovala dívčí krása. Krásná malá dívka jménem Ankha. Ghavakaz by pro ni bojoval s armádou, ale ona ho nechtěla. Nechtěla příliš zranit jeho city, a tak mu řekla, aby dokázal svou lásku. Proto splnil tři úkoly, které mu zadala. První úkol byl přinést hlavu goblina. Ghavakaz se vrátil během jednoho dne a vyděsil Ankhu. Už to nebyla legrace. Po týdnu dala Ghavakazovi druhý úkol. Vyprávěla mu hrozivé příběhy o hrůzných bestiích žijících v nižších patrech a chodbách pod městem. Ankha mu nařídila je prohledat a zjistit, jací tvorové tam žijí. Ghavakaz zmizel a po dvou týdnech se Ankha začala strachovat. O týden později se Ghavakaz vrátil na povrch, oblečen v těžkém brnění a pokryt zaschlou krví po celém těle. Také nesl plný pytel ještěřích pařátů, už se nikdy nebudou toulat chodbami.
Zcela ohromená zadala Ankha poslední úkol, a sice požádat rodiče o její ruku. Další týden se vydali do Karak Azgalu, kde žili její rodiče.
Osud rozhodl, že se střetnou s tlupou divokých orků nedaleko Černé vody. Ghavakaz bojoval jako šílenec a prolil krev mnoha orků než poznali, že tento trpaslík je na ně moc. Ghavakaz stíhal orky a posléze se vrátil k Ankhe. Nalezl jí ležet na zemi těžce krvácející z rány způsobené šípem. Již ztratila vědomí a slza z její tváře ztekla na Ghavakazovu krví potřísněnou ruku. Ankha zemřela v jeho náručí. Jak dlouho tam seděl zíraje na jezero se svou milou v náručí příběh neříká. Další den Ghavakaz odnesl tělo do Karak Azgalu, kde se setkal s jejími rodiči. Ti ho prokleli za zabití jejich dcery. Tu noc Ghavakaz zmizel a nikdy již nebyl spatřen.
Po nějakém čase se objevily zvěsti o někom, kdo řádí v Černých horách a ničí vše, co mu přijde do cesty. Stovky mrtvých zelenokožců byly nalezeny během několika let. Poslední věc, která zbyla po Ghavakazovi, zůstala blízho Černé vody. Obrovká runami popsaná lebka ležela na podivném oltáři na místě, kde byla před pětisti lety zabita jeho láska. Runy se nikdy nepodařilo přeložit, ale poutníci tvrdí, že viděli poblíž toho místa bloumajícího ducha.
A to je konec části trpasličí historie, jenž je zapsána v Karak Azgalu.
Godri Kameník
Vysoce postaven v pevnosti Karaz a Karak.
Goghbad
Byl zasnoubený s dcerou krále Barina ze Zhufbaru. Goghbad se střetl s nepřirozenou obludou s runovou sekerou a štítem v ruchou a zasadil jí mocnou ránu do hrudi. Tvor bojoval dál navzdory zející ráně v trupu a rozerval goghbadovo hrdlo svými tesáky. Hrabě Vlad von Carstein ze Sylvánie hraničící se Zhufbarem se odhalil jako krvopijec, a to velmi mocný. Byl to tento Vlad nebo jeden z jeho pekelných potomků, kdo je odpovědný za zabití Goghbada.
Gotrek Gurnisson a Felix Jaeger
Gotrek M3 WS7 BS2 S4 T5 W3 I5 A4 LD10
Felix M4 WS5 BS5 S4 T4 W2 I5 A3 LD8
Stojí 475 bodů ( Felix 162 bodů,Gotrek 313 bodů ).
Vybavení: Gotrek má runovou sekeru, Felix má meč Zabiják draků Wyrmslayer. Felix má lehké brnění. Gotreak jako slayer nemá žádné.
Skirmishers: Gotrek a Felix tvoří dloučlennou jednotku. Ikdyž jsou oba hrdinové, dohromady tvoří regiment a jsou skirmishers ( dle obecných pravidel ) a mají díky tomu rozhled 360 stupňů.
Gotrek: Gotrek je legendární zabíječ. Po celém světě, i včetně území chaosu, kolují o něm balady. Jako zabíječ démonů je nerozprášitelný a s ním i Felix ( který má titul zabíječ draků a přítel trpaslíků ). Gotrekovu sílu není potřeba dále upravovat, používá schopnosti zabíječů. Při hodu na zranění háže nejhůře na 4+. Síla co by mu na takový chod chyběla se potom odečítá od protivníkova hodu na brnění. Gotrek nenávidí všechny zelené kůže. Gotrek a Felix pronásledují prchající jednotky 2D6-1. Gotrek je také houževnatý ( může běhat i v blízkosti nepřátel ), ačkoliv je skirmisher.
Gotrekova sekera: Gotrekova sekera je legendární sekera osudu samotného boha Grimnira, s kterou kdysi odešel na sever do pustin chaosu. Druhou Grimnirovu sekeru odnesl do trpasličí říše jeho syn Morgrim a nosí jí sám velekrál Karaz-a-Karaku. Neoficiálně se proslíchá, že mění Gotrekovu postavu a zabíjí chaos jedinou ranou. Tato sekera dává Gotrekovi zvláštní útok. Gotrek útočí jako první a po vyhodnocení iniciativy ( kdo bude útočit jako první normálně ) útočí znovu ( takže dvakrát ). Pokud má protivník odolnost 5 a vyšší a zraní ho, pak mu za každý život odebírá dva. Navíc ničí soupeřovo brnění ( nepřítel nemá hod na brnění ).
Meč zabiják draků: Felixův meč je legendární meč zabiják draků, který nenávidí všechny drakovité příšery a nutí jeho nositele je zabít. Přidává Felixovi +2 útoky. Pokud je ve hře drak a může na Felixe útočit, musí to udělat. Proti všem drakům, wywernám a drakovitým stvořením hází Felix znovu všechny nepovedené hody na zásah a i na zranění.
Gotrekův osud: Trpasličí předek zvaný božský předek ( pravděpodobně Grimnir ) má s Gotrekem svoje plány, které tvoří jeho osud. Dokud Gotrek nezemře jako zabíječ, musí ho Felix doprovázet. Proto mají oba 4+ ward save a magickou odolnost 2 ( 2 další kostky na rozptyl nepřátelských kouzel ). Pokud Gotrek žije, nemůžou být připojeni k jednotce. Když Gotrek zemře, může se Felix připojit k jednotce. Gotrekovou smrtí ztrácí Felix tyto dva bonusy.
Příběh:
Vše o této dvojici najde v sérii knížek Zabíječ. Pokusím se je tu popsat velmi stručně.
Gotrek: Gotrek je legendárním zabíječem. Když byl na první výpravě do pustin chaosu, byla doma zabita jeho rodina. O podrobnostech se nic neví, Gotrek o této době nikdy nemluví. Když žádal po svých trpasličích pánech výpravu, která by tento čin pomstila, odporně se mu vysmáli. Částečně si za to mohl sám, protože byl v té době znám jako trpaslík, co by pro slávu udělal cokoliv a oni to vnímali jako pomstu osudu za jeho pýchu. Gotrek jejich stanovisko neunesl a všechny je zabil. Aby tento čin odčinil stal se zabíječem. Přesto, touha po slávě v něm zůstala a snaží se o co nejslavnější smrt, která se mu doposud vyhýbá. Přesto nebude šťastný dokud nezemře a neodčiní tak svůj hřích. Vysloveně nesnáší všechny druhy příšer, krysáky, zelené kůže a chaos. Procestoval celý starý svět. Díky sekyře osudu žije on i Felix mnohem déle, než by za normálních okolností měli. Lidsky řečeno jim mimo jiné dává i dlouhověkost. Gotrekovi chybí jedno oko, z doby kdy stál sám proti celé orčí jízdě a jejímu hrdinovi. S Felixem se seznámil, když ho zachránil řed útokem císařské těžké jízdy. Následně se spolu opili a Felix mu dal slib, že zaznamená jeho slavnou smrt. Felix tohoto slibu již mnohokráte litoval. Od té doby putují starým světem a zabíjejí vše zlé.
Felix: Felix byl studentem univerzity v Altdorfu. Během stávky proti okapové dani, byl Felix málem rozdupán těžkou císařskou jízdou. Před jistou smrtí ho zachránil Gotrek, tím že jich několik zabil. Proto je Felix v Altdorfu považován za zločince. Jeho otec, bohatý obchodník, ho následně vydědil. To mezi nimi vyvolalo rozpory, které Felix nestihl napravit. Jeho otec již nežije a o obchod se stará jeho bratr, který má k názorům otce velmi blízko. Felix byl na univerzitě básníkem a proto ho Gotrek výměnou za záchranu života donutil přísahat že zaznamená jeho smrt. A jelikož trpaslíci brou své sliby smrtelně vážně, nemá Felix na výběr. O jejich činech napsal již mnoho knih ( série zabíječ ). Felixe tento slib stál již dvě životní lásky a mnoho přátel. Na druhou stranu viděl to co jiný člověk ne. Dokonce i sám zabil draka a s Gotrekem bojovaly mimo jiných i proti mocnému démonovi za použití trpasličího královského runového kladiva. Za tento čin si kdysi vysloužil titul přítel trpaslíků. Je to jedinečný titul, který v podstatě člověka povyšuje na úroveň trpaslíků a získává si tím jejich plnou důvěru, což je jinak nemožné. Také díky Gotrekově sekeře žije Felix déle než by měl. Felix vlastní vzácný runový meč zabiják draků. Ten je mimořádně ostrý a pokud se nachází v jeho blízkosti drakovitá příšera, probouzí se v něm plná síla. Dává mu pak odolnost vůči jakémukoliv strachu a zrychluje jeho reakce a útoky. A tak jejich pouť pokračuje, dokud Gotrek nenalezne svůj osud.
Grimley Kolhoch
Grimley Kolhoch stál na zahradě svého nového domu. Spěch na cestě k němu byl první známkou, že na Hřebenu železné sekery to nedopadlo dobře.
Byla to skupina půltuctu zraněných a trochu opilých vojáků oděná v uniformách Bugmanových hraničářů. Byli neozbrojeni a zcela pokryti špínou z bitvy.
Jeden z vojáků přišel ke Grimleymu a požádal o vodu. Grimley nabral trochu vody a podal jí válečníkovi. Pak se zeptal: „Co se stalo?“.
Mezi doušky voják odpověděl. „Přišli z mlhy… rovnou obsadili malý kopec. Zabíječi byli zadrženi v údolí a nemohli pomoct. Byli jsme na velkém kopci. Napadly nás dva vozy… Bernard, náš velitel, je odrazil. Pak nás napadla velká banda gorů v bojovém šílenství. Vrazili do nás… neměli jsme šanci… prchli jsme… většina ostatních padla“.
„Jste zraněn?“, zeptal se Grimley, když poznal krev na hraničářově uniformě.
„Pilot hydrokoptéry“, vysvětlil hraničář.
Jeho dech se ustálil, pohlédl dolů na cestu a znovu se rozběhl. „Jsou nedaleko za námi. Měl byste odsud zmizet“, poradil ještě.
Druhý voják, který měl zjevně mnohem více alkoholu se kolébavě otočil a pak nečekaně objal Grimleyho a usmál se téměř bezzubými ústy. Jeho smrdutý, pivní dech zavál na Grimleyho.
Grimley ho odstrčil. Voják zamával rukama, nabyl rovnováhy a udržel se na nohou. Rozhlédl se, pohlédl na Grimleyho a pak hlasitě prohlásil pivem změněným přízvukem: „Mmprohrál, všepobít a zmlátil“. Trhl sebou, pohnul se kupředu a vyzvracel se na Grimleyho boty.
Bestiální vytí přitáhlo pozornost obou trpaslíků. Po cestě se hnala skupina zcela špinavých minotaurů. Jejich zuby a kůže byly pokryty zaschlou krví z již spořádaných trpaslíků. Grimley se rozhodl nestát tu a být jejich dalším občerstvením.
Grimley běžel a jeho boty zanechávaly prášící se stopu. Jak běžel, vrhl poslední pohled k domovu. Smutně si uvědomil, že jeden nikdy neví, co se muže stát, když změní bydliště.
Grimm Burloksson
Grombold Kruddsson
Před mnoha měsící se trpasličí průskumnická skupina ze Zhufbaru vedená ostříleným zlatokopem Ruggim Rudovousem vydala do Velkého lesa hledat dávno ztracené důlní stanoviště založené před tisíciletími Ruggiho předky. Jejich cílem bylo dosáhnout Vyjících kopců, kde prý ležely doly bohaté na gromrilové žíly. Pokud by doly stále existovaly, trpaslíci byli svou ctí povinni je znovu obsadit. Avšak výprava se nikdy nevrátila, a nyní Ruggiho bratranec, zeman Grombold Kruddsson, shromáždil druhou výpravu najít svého příbuzného. Očekávaje potíže je Grombold doprovázen mnoha válečníky a přísahal vážnou přísahu najít ztracené trpaslíky nebo zemřít při pokusu.
Gromboldovy nebylo známo, že prastaré doly byly zamořeny nikým jiným než nejhoršími nepřáteli trpaslíků, nočními gobliny. Ještě nyní byly zbytky první trpasličí výpravy vězněny a používány pro zábavu gobliních náčelníků nebo jako jídlo pro trolly.
Když trpaslíci vstoupili do Velkého lesa, setkali se s říšským strážcem cest, který jim dovolil vstoupit na území jeho pána. Trpaslíci se s ním střetli s chladnou srdečností, neboť lidé Říše nebyli mimo podezření ze zmizení ztracených trpaslíků. Co když výprava objevila pomátky minulosti a lidé se to dozvěděli a pobili je, aby si poklad nechali? Grombold to nepovažoval za pravděpodobně, ale nemohl si v těchto temných dobách být ničím jistý.
Cesta lesem byla skutečně náročná. Trpaslíci nebyli stavěni na zálesáctví a i jejich velká vytrvalost byla otestována, když vlekli své vybavení kopcovitým terénem a hustým podrostem.
Poprvé zjistili přítomnost grobi, když byl trpaslík zasažen červeně opeřeným šípem. Trpaslík padl mrtvý a celý les ožil, jak obří pavouci a pery zdobení goblini zaútočili. Bylo velmi málo častu připravit se, ale Grombold věděl, že pátrání musí uspět. Rozděliv své vojsko poslal zemana Snorriho Skáločela kupředu dokončit pátrání, zatímco sám povolal polovinu svého vojska a připravil se odrazit útok lesních goblinů.
Zbytek trpasličí armády vstoupil do starých dolů. Předvoj dosáhl vstupu a čekal na co nejvíc svých druhů. Věda, že jejich vojsko je nyní příliš ztenčené, aby čelilo dalším nebezpečím, trpaslíci přemohli svou pýchu a poslali posly do nejbližší říšské pevnosti žádat pomoc. Zbytek vojska vstoupil do dolů a uzavřel za sebou dveře, aby udržel pronásledující lesní gobliny venku. S důvěrou, že horníci naleznou bezpečnou cestu, pokračovali.
Zanedlouho horníci pronikli do boční chodby, která vedla do rozlehlé síně. Kde kdysi ohně trpaslíků osvědlovili hluboký důl byla nyní jen chladně temná jeskyně. Ve středu této rozlehlé komnaty nalezli místnost, která byla změněna ve vězení. Zde bylo šest trpasličích zajatců. Pět leželo mrtvých, oholených a svlečených s těly pokrytými podivnými skvrnami. Jen šestý žil, ale byl nepříčetný. Rozzuření trpaslíci se jali vysvobodit svého druha, ale střela v temnotě je varovala před přítomností nepřátel. Varovné runy zaplály a trpaslíci poznali pach grobi.
Noční goblini se vyrojili z temnoty křičíce na trpaslíky, kteří tak odvážně vstoupili na jejich území. Šípy hvízdaly vzduchem, fanatici vířili jeskyní a kruté čvachty skákaly blíže k trpaslíkům ve středu síně, kteří se zdali nepatrní proti takové hordě.
Ale trpaslíci byli nesmiřitelní a jejich hluboký zpěv zněl komnatou jako bouře. Pak byli grobi u nich a trpaslíci je přivítali ocelí. Bitva byla těžká a trpaslíků bylo málo, ale každý trpasličí život byl pomstěn třikrát. Podlaha předsíně byla zalita krví trpaslíků i goblinů, jak šípy, šípky, kouzla a čepele konaly svou práci.
Uprostřed masakru trpaslík s divokýma očima, vyhladovělý a blábolící nesmysly, využil chaosu a tlačil se těly. Kolika bodnutím a střelám se vyhnul se nedá spočítat, ač na ně nehleděl, ale brzo je minul a běžel jeskyní. Ti noční goblini v týle bitvy se marně pokoušeli chytit šíleného trpaslíka, ale ten byl posedlý rychlostí z šílenství a byl pryč, instinktivně veden chodbami a komnatami, které předtím viděl jen jednou před smrtí svého pána, zemana Rudovouse. Brzo nalezl průchod na povrch, a jak se hnal nahoru k dennímu světlu, na chvíli se zastavil a jeho nepříčetné smysly se vyjasnily, když pohlédl do boční chodby, místa, kam se i grobi báli vstoupit. Ale on tam byl, a co viděl ho bude strašit do konce věků.
Pak ho znovu pohltilo šílenství a on vylezl z chodeb a hnal se do lesa. Už nebyl vězněm, ač malá čast jeho mysli stále si udržující příčetost věděla, že už nikdy nebude volný.
Jak bitva v dolech zuřila, šílený trpasličí vězeň dokázal proklouznout masakrem a zmizel v dobře skrytém vstupu do chodby. To dalo obléhaným trpaslíkům naději na únik, jelikož se zdálo, že goblini si nejsou vědomi průchodu. Grombold nařídil svým udatným druhům vytvořit štítovou zeď a tlačit se gobliními liniemi. Byl to zoufalý krok, který vystavil týl formace, a většina trpaslíků byla při pokusu pobita ponechána jako jídlo pro trolly a jeskyní čvachty. Ti, kteří unikli, nalezli cestu z dolů skrz jeskyně a trhliny otevřené zdánlivě nedávno.
Ve stopách šíleného trpaslíka zbytky prořídlé výpravy prchly do zalesněných kopců.
Než vstoupili do dolů, posli z trpasličí skupiny putovali na východ k Talabheimu v naději získat pomoc od jedné z říšských pevností v oblasti. Setkali se s úspěchem, neboť jen na den pochodu byla hlídka domobrany a rytířů. Dbajíce volání do zbraně se rytíři Zářícího slunce připravili. Doprovázeni směsí flagelantů, svobodné kumpanie a státních vojsk rytíři vyrazili dychtiví vyčistit les od hrozby zelenokožců.
Rozzuřeni trpasličím vpádem do jejich domova se noční goblini vyvalili z dolů do lesa. Když hledali uniklé trpaslíky, setkali se s předvojem říšského vojska a vypukla nečekaná bitva. S nočními gobliny unavenými z boje proti trpaslíkům a většinou říšské armády stále daleko se bitva stala zoufalou.
Karl Muller zvedl ruku, aby utišil nezkušené pistolníky. Trpasličí posli je varovali před gobliní hordou v této části Velkého lesa a ostřílený harcovník by byl zatracen, kdyby se nechal zelenokožci překvapit. Uklidnil svého oře a pokynul čekajícím lovcům, kteří tiše vyrazili kupředu hustým podrostem.
Táhli rychle, navzdory nepříznivému terénu a soumraku. Nebyl to vhodný čas na průnik na nepřátelské území, zejména proti goblinům, kteří se stávali v noci odvážnější.
Mullerovy myšlenky byly náhle přerušeny, když si všiml pohybu po levici. Když šahal pro svou opakovací pistoli, půl tuctu černě odděných goblinů se s náhlým křikem vyhrnulo z podrostu. Mullerova klisna se vzepjala leknutím a on nemohl zamířit. Goblini však byli pobiti téměř hned po té, co se objevili, neboť mladí pistolníci vyslali na nepřítele salvu. Třeskot výstřelů z pistolí otrásl lesním tichem. Když se dým rozplinul, Muller viděl skrz stromy lovce odstřelující odporné gobliny přesnou střelbou.
„Za císaře a Taala“, zakřičel harcovník a pobídl svého oře. Pistolníci dychtiví k boji ho následovali a říšský předvoj vyrazil ze skrytu. Puškaři a halapartníci vytvořili linii, zatímco jezdci spěchali lesem k nepříteli. Na jejich bojové pokřiky odpověděl hrdelní vřískot, jak se noční goblini a zubaté čvachty vynořili z temných hlubin lesa. Bitva začala.
Vyčerpaní trpaslíci se připojili k říšskému vojsku. Když se Grombold setkal s říšským generálem, pět z nejschopnějších trpaslíků bylo vysláno chytit šíleného trpaslíka, a zjistilo se, že trpaslík má vědomosti o temých tajemstvích objevených v dolech.
Než ho mohla výprava dále vyslechnout, ozval se v dáli zlověstný zvuk rohů. Zelenokožci přicházeli a trpaslíci byli odhodláni nenechat svého osvobozeného druha upadnout do spárů nejnenáviděnějších nepřátel.
Durkolovi hoši si probojovávali cestu do středu bojiště a nyní začali namáhavě stoupat na kopec. Černý ork se tyčil nad lidmi a trpaslíky, kteří mu bránili v postupu, a jeho mohutná sekera sekala doleva doprava prosekávajíc si cestu skrz sevřené řady jeho nenáviděných nepřátel. Když se přiblížil k vrcholu, zařval na blízké orky a gobliny, aby mu chránili boky. Viděl je hašteřit se a strkat, ale jeho přísné zavrčení to rychle ukončilo, a ani pokračovali v boji. Černí orkové se tlačili masou těl a náhle měli před sebou volno a rozběhli se k prťůsům. Durkol slintal. Vítězství bude brzo jeho.
Pak se jeho hoši ocitli ve zmatku. Pískající raketa jim prolétla nad hlavou a mohutný výbuch rozhodil kusy země a roztrhal orky. Orkové byli zničeni, ale Durkola to nevzrušilo. Pak skrze dým zahlédl špici kopí. Pak další. Pak tucet. Pokud by byl schopen strachu, nyní by ho ukázal, když se říšští rytíři oděni v zářivé zlaté brnění přehoupli přes vrchol a zahájili útok. Durkol vydal nejhlasitější zařvání, jaké mohl, povolávaje co zbylo z jeho hochů, aby se postavili bouřlivému útoku jízdy.
Grombold Kruddsson sledoval rytíře Zářícího slunce útočit a modlil se ke Grungnimu, aby mu lidé získali dost času. Pot se mu lil z čela a jeho runový krumpáč byl kluzký orčí krví, ale věděl, že bitva je téměř u konce. S poslední úsilím on a jeho věrní horníci dosáhli vrcholu kopce, kde byli přivítáni unavenými tvářemi svých druhů.
Šílený trpaslík byl zraněný a unavený a vypadal bledý a blízký smrti. Ležel na zemi a slabě kašlal. Grombold se nad něj sehnul a nabídl mu doušek piva. Když rudovousý trpaslík sevřel jeho zápěstí, jeho oči se náhl rozšířily a oživly.
„Našli jsme to“, vydechl. „V jeskyni… otevřené zemětřesením. U Valayiných seker, viděli jsme…“.
„Co? Co jste viděli?“, chtěl vědět Grombold.
„Korunu odplaty“, zašeptal šílený trpaslík, a skonal.
Grombold měl sotva čas přemýšlet o těchto slovech, neboť grobi byli blízko. Obrátil tvář k nepříteli, krumpáč pohotově. Co slyšel ho naplnilo hrůzou a odhodláním stejnou měrou. U vousu předků, žádný zelenokožec dnes nevyleze na kopec.
Grungni Ohňovous
Grungni Ohňovous znovu přiložil oko k čočce periskopu a klikou zvedl měděnou trubici nad vlny. Sotva tři lodní délky od sebe viděl bretoňský obchodní konvoj. Pokud mohl rozeznat, byl chráněn osamělou galérou. To byl příliš lákavý cíl, než aby jej ignoroval.
„Vypalte torpédo jedna a dvě, dosah 200, směr 30-30″, zavrčel do trubice.
Bretoňci si nevšimli dvojice zčerelých stop mířících k hrdé galéře, dokud nebylo pozdě, obrovská loď byla náhle zničena mohutným výbuchem od středu k zádi.
„Dobře, chlapci, přesný zásah“, zakřičel Ohňovous. „Teď nahoru“.
Nautilus se objevil na slunečním světle na levoboku poškozené galéry. Ohňovous otevřel řídící věž a vylezl a s uspokojením sledoval divoce plápolající galéru.
Pak Ohňovous spatřil něco, při čemž mu ztuhla krev v žikách. Zpoza namačkaných obchodních lodí, kde byly skryty, vypluly tři bretoňské škunery s plápolajícími vlajkami a zjevně odhodlané k odplatě.
Ohňovous skočil zpět průlezem do nautilu, ale všiml si mračen mastného dýmu stále vycházejícícho z větracích děr.
„Ehm…, jak dlouho bude trvat, než se budeme moci znovu potopit, první důstojníku?“.
Haki Skavensek
Runotepec, který pracoval dnem i nocí u posledních zářících výhní Karaku osmi vrcholů během posledních dní pevnosti. Vykoval zbraně k pobíjení hrozných skavenů, kteří vpadli do města ze všech stran. Mnoho takových čepelí muselo jistě zůstat mezi trpasličími obránci tam, kde padli bráníce své jeskyně a krypty do smrti. Jsou velkmi ceněny trpaslíky, kteří pátrají ve starých chodbách zničených pevností či vedou důlní výpravy, jelikož pod zemí je stálé nebezpečí skaveních hord. Věří se, že Haki byl zabit v Karaku osmi vrcholů, když bránil své výhně.
Jodri, Pán tradic
Pán tradic Jodri vzhlédl od listu ve svých rukou k bezvousému mladému člověku, který jej přinesl. Hluboko v jeho očích jiskřilo pobavení, ale jeho výraz zůstal vážný.
„Takže jste z Eyrie?“, zeptal se.
„Ano, přesně ta, ctihodný pane tradic“, odvětil mladý mnich v úředním khazalidu s mírným přízvukem. „Jsem poctěn, že jsem byl k vám poslán“.
„A jste v dobrém postavení ve vašem řádu?“. Mnich se mírně nadmul pýchou.
„Nejlepším, ctihodný pane tradic. Byl jsem odměněn pověřen tímto úkolem samotným mistrem Gregorem. Říkal, že nikdo na světě není pro tento úkol vhodnější“. Jodri si pohladil vous, aby skryl ironický úsměv.
„To jsem se dozvěděl z tohoto listu. Dobrá, následujte mě, ukážu vám naší knihovnu“.
Jodri otevřel dveře a ti dva vstoupili do obří místnosti. Kamenné police byly vysekány do stěn s tucty pater až po strop. Mladý mnich se nemohl ubránit, aby neotevřel pusu úžasem.
„Toto je nejnovější přístavba, kde uchováváme záznamy o naší državě za posledních pět let. Chápu, že jste chtěl začít s prvním vpádem chaosu?“.
Josef Bugman
Josef Bugman M3 WS6 BS5 S4 T5 W2 I4 A3 LD10
Stojí 155 bodů.
Zbraň: Bugman nosí sekeru a kuš. Sekera je runová zbraň a nese tyto runy. Rune of Cleaving ( +1 k síle ) a Rune of Fury ( +1 k počtu útoků ).
Brnění: Bugman má Gromrirové brnění a štít.
Bugmanovi Rangeři: Bugman musí být v jednotce Dlouhovousých lovců. Tito dlouhovousáči nezabírají slot v armádě.
Ranger: Josef je rozený lovec ( Ranger ) a má pravidlo Scout.
Bugman je sládek piva a pivo nosí sebou. Jednotka, v které se Bugman nachází, může díky tomu pít toto legendární pivo, které jí dává imunitu na strach a teror.
Příběh:
Josef Bugman je dobře známý a pravděpodobně největší trpasličí sládek své doby. Toto vyznamenání znamená, že se těší velké vážnosti a má velkou úctu mezi ostatními trpaslíky. Nade všechny ostatní rasy považují trpaslíci umění vaření piva mezi nejvyšší umění rovnající se dokonce zednictví a inženýrství. Bugmanovo jméno je ctěné v celé trpasličí říši jako synonymum pro kvalitu a je oblíbené při mnohých večírcích v síních horských králů i dále. Bugmanova rodina pochází původně z Hor dračího hřbetu, ale byla vyhnána ze svého prastarého domova bídnými orky, kteří vyplenili doly v Erkundu a zničili pevnost. Ač to byla pro klan doba strastí, mnoho trpaslíků se usadilo v Šedých horách, zatímco jiní se usídlili v Říši a živili se jako kováři a řemeslníci. Umění a mistrovství trpaslíků je v Říši velmi ceněno, takže jejich obchod vzkvétal.
Bylo to ve východních lesích Říše ve státě Wissenland, kde se Bugmanův otec Zamnil rozhodl zapustit kořeny a založit rodiný pivovar. Jeho pivovar stál na břehu křišťálově čisté řeky Sol, mocném přítoku Reiku, jejíž proudící vody zajišťovaly obchodní cestu do srdce Říše.
Usazen v Říši se Zamnil rozhodl změnit si jméno na snadnější pro potencionální zákazníky, aby si jej snadněji zapamatovali a důvěřovali mu. Tak se stal Samualem Bugmanem, a když se mu narodil syn, pojmenoval ho Josef. Je jisté, že Josef Bugman má pravé jméno v Khazalidu, ale to nebylo nikdy nikde zapsáno.
Když jeho otec zemřel, Bugman se rozhodl uctít ho rozšířením obchodu a brzo kolem pivovaru vyrostla velká komunita s obchodníky, kováři, inženýry a samosebou dalšími sládky dychtivými se učit pod Bugmanovým mistrovským vlivem. Jméno Bugman se brzo stalo známé po celé Říši a jeho pivo nemělo konkurenci. Všichni si pamatovali známé Trollí pivo a legendární XXXXXX.
Jak obchod rostl, tak rostla poptávka, a Bugman vedl pravidelnou dopravu na člunech po Solu a po Staré trpasličí silnici, aby zásobil města Říše svým pivem. Takové cesty se často setkávaly s nebezpečím a byly silně stráženy, Bugman znal příliš dobře hrozbu goblinů a bestiáků.
Samotný pivovar vzrostl v mocnou baštu chráněnou silnými zdmi a klany z Šedých hor. Pod vedením Josefa Bugmana byl založen cech sládků a komunita prospívala.
Bugman si nikdy nepomyslel, že by nájezdníci napadli samotný pivovar, dobře bráněný na tajném místě, proto se vždy vydával do Říše domnívaje se, že jeho osada je bezpečná.
Ale Bugman nevěděl o velké hordě goblinů, která se začala shromažďovat ve východních lesích známých místním jako Kapradinové skály. Přišli z Černých hor zahnané odhodláním a ocelí žoldnéřských kapitánů v žoldu Averlandu a Wissenlandu. Zprvu to byly nesourodé hašteřící se kmeny, dokud je nesjednotil jediný mocný goblin.
Lotr Žrout, gobliní král, a jeho kmen sledovali pivní karavany na zřídka používaných silnicích s velkým zájmem a oblizovali se. Lotr Žrout, který měl pupek soupeřící i s mocným Gromem Břicháčem, začal kout pikle.
Železnou vůlí a velkým počtem členů kmene začal týrat ostatní gobliny. Aby sestavil armádu, potřeboval podnět… pivo. Vše, co musel udělat, bylo najít pivovar a s velkým vůdcem v cizině jej zničit a rozdělit pivo svým stoupencům.
S tím na mysli vyslal banditu Grotsnaga a jeho vlčí jezdce. A tak začala válka, o níž smůlou pronásledovaní trpaslíci nic nevěděli.
Jeho pivovar ležel blízko města Wusterburgu ve Wissenlandu a jeho hořké bylo dodáváno i císařům. Před lety pivovar vypálili goblini a pobili množství trpaslíků. Pivovar nebyl obnoven, jelikož jeho vlastník a mistr sládek Josef Bugman se vydal za pomstou.
Další příběh:
Bylo to jasné, svěží ráno časného jara, když kára tažená mulami vystoupala ke vstupu do Karak Varnu. Dva strážní se nedůvěřivě podívali na vozku, malou shrbenou postavu zabalenou v různých páchnoucích a zablešených přikrývkách. Mohl to být trpaslík, ale nemohli si být jisti.
„Kdo jsi, a co tu pohledáváš?“, zvolal jeden ze strážných. Vozka se tiše zachichotal.
„Přijel jsem na setkání s vaším králem“, řekl, odšoupl přikrývky a slezl z kozlíku. „Něco jsem mu přivezl“. Stráže se na sebe nervózně podívali.
„Co to tedy je?“, zeptal se jeden. Druhý se vydal k zadní části káry a začal zvedat plachtu kryjící náklad.
„Neodvažuj se na to šáhnout“. Překvapen náhlou silou vozkova hlasu strážný pustil plachtu, jako by ho kousla.
„Přestaňte se v tom vrtat, to si nechte pro gobliny“, stěžoval si vozka. „A teď byste mě mohli nechat jet, abych spláchnul cestu“.
Taková řeč mohla vyjít jen z trpasličích úst, takže byla kára vpuštěna do trpasličí pevnosti. Než dorazil král, shromáždil se malý dav.
Dav ztichl, když cizinec zručně strhl plachtu z vozu a objevil se velký sud.
„Teď nemohu zaručit, jak dobré je po cestě“, oznámil nikomu konkrétnímu. Z pod hromady přikrývek vytáhl špinavý kovový korbel, natočil trochu obsahu sudu a kriticky se na něj zadíval.
„Hmmm“, začichal. „Zakalilo se“. Hlasitě polkl, zkřivil tvář a vyplivl to.
„Horší, než jsem si myslel“, pokračoval. „Mělo by se to nechat tak měsíc dva uležet“. Pak podal korbel králi.
Po chvíli zaváhání král přijal korbel a, po pečlivém otření okraje rukávem, si přihnul. Účinek byl pozoruhodný. Zvedl obočí až k okraji koruny, vykulil oči a začal slzet při náhlém záchvatu kašle. Po několika sekundách kašlání opadlo a bylo nahrazeno dlouhým, hlasitým říhnutím. Trvalo téměř minutu, než byl schopen mluvit.
„Tomu nevěřím“, zvolal. „To nemůže být pravda. To je… Bugman“.
V komantě zavládl rozruch. Uplynulo mnoho let od Bitvě o Bugmanův pivovar. Josef Bugman byl pouhou vzpomínkou, jméno zpola zapomenuté a zahalené legendami. Stejně jako jméno Bugmanovo hořké.
„Správně“, řekl cizinec. „Goblini mě nedostali. Zabralo mi roky, než jsem se dostal sem… Ale co, já zapomněl na své způsoby“. Setřásl pokrývky a ukázal se starý, šedý a velmi zjizvený trpaslík.
„Josef Bugman, vrchní sládek a někdejší kapitán hraničářů k vašim službám“.
Kadrin Rudovlas
Po občasném a celkem nudném hledání v Říšské knihovně a Museu neobvyklých památek ohledně povahy nepřátelských zelenokožců jsem narazil na pozoruhodný odkaz, který přitáhl mou pozornost. Bitva, nepříliš zaznamenaná v lidských análech, se odehrála před nějakými třemi a půl tisíci léty mezi vojskem trpaslíků a orčí hordou na břehu velkého jezera zvaného Černá voda.
Abych se dostal z nezdravého prostředí svého domu ( má žena právě trpí rýmou, ale to zjevně nemá žádný vliv na její neustálé štěbetání ), hledal jsem další informace o Bitvě na Černém pahorku. Mé původní podezření se ukázalo být pravdivým, neboť velmi podnětná a historicky zajímavá bitva s nemalou měrou chtivosti, zla, hrdinství a legendárních činů, stejně jako množstvím prolévání krve, které je nevhodné pro publikování zde, ale můžete se o tom dočíst za výhodnou cenu tří šilinků ve svazku ‘Rudovlas a Gorgrim – Boj až do smrti’, tvoří velký příběh a já doufám, že uvítáte mé vyprávění o něm. Musím poděkovat mému věrnému společníkovi, Guzlokovi Rudovlasovi, který je potomkem účastníků zmiňovaných událostí, a který také kontaktoval svého vzdáleného příbuzného Durgrima Rudovlasa pro potvrzení jistých skutečností, a je třeba také zmínit knihovníka Halleho v Říšské knihovně za jeho pomoc. Vděčnost také náleží bystrému oku a pevné ruce Felixe Stuerha za jeho dřevoryty a ilustrace, které náleží k mému textu a nacházejí se v oddělené omezené edici nazvané ‘Přátelé a nepřátelé ve světě’, jež seženete u stejného obchodníka, jako tento pergamen.
Jedenáct staletí a osmdesát pět let před velkým Sigmarem, zakladatelem našeho skvělého národa, ctihodný trpaslík, vládce run Kadrin Rudovlas ( zakladatel velké tradice kladivářů, pro ty, kdož studují trpasličí tradice ) putoval do nepřáteli zamořených trosek pevnosti Karak Varn. Zahnal ohavné nestvůry, které se usadily v kdysi mocné trpasličí pevnosti, a obnovil důlní práce, když kopal v bohaté žíle legendárního gromrilu. Pod oficiální pečetí od velekrále z Karaz-a-Karaku Rudovlas začal předělávat pevnost a mnoho trpaslíků, většina z nich havířů a zlatokopů, se shromáždila, aby osídlila znovudobytou pevnost.
Téměř padesát let kopali v ložích gromrilu a kolony mul putující po březích Černé vody na jih do Karaz-a-Karaku byly bohaté. Léto -1136 říšského kalendáře bylo obzvláště úspěšné a bohatá žíla gromrilu vydala za jedno období tolik rudy, co jindy za pět let. Podle tradice byla jedna pětina této rudy posílána velekráli. Kadrin Rudovlas nejenže toužil osobně doprovodit tak velký konvoj, ale také chtěl vidět velekrále, který byl jeho blízkým přítelem, proto se připojil ke koloně.
Vyrazili na počátku podzimu, později než obvykle, aby měli čas vydolovat tolik rudy, kolik jen bylo možné. Rudovlas se rozhodl vydat se do Zhufbaru, aby viděl svého bratrance Hodrika, než se vydá delší východní cestou kolem Černé vody. To se ukázalo být velkou chybou. Gobliní vlčí jezdci z doupěte zelenokožců v hoře Gunbad objevili Rudovousovu karavanu a spěchali ke svému krutému pánu, náčelníkovi známému jako Gorblak Hrot ( pro zlovolnou zálibu napichování zajatců podél Stříbrné cesty vedoucí jižně kolem hory Gunbad ). Možná by se historie ubírala jiným směrem, neboť hora Gunbad leží nějakých sedmdesát pět leguí východně od Černé vody a Gorblak nebyl znám jako dobrodružný vůdce, pokud by vlkojezdci nenarazili na potulný orčí kmen, který se nazýval Zlé lebky.
Když se náčelník Zlých lebek, Kruk Gorgrim, dozvěděl o karavaně s rudou, okamžitě zburcoval své válečníky a začal připravovat přepadení. V ukázce trpělivosti a lstivosti řídké u vůdce zelenokožců Gorgrim putoval několik dní na jih, dokud nedorazil do oblasti skvělé pro jeho plán. Vyslal vlkojezdce špehovat karavanu z dálky a posílat zprávy o jejím postupu. Proč vlčí jezdci zůstali se Zlými lebkami není jasné, ač strach a lačnost byly jistě mezi hlavními faktory.
Gorgrim se usadil nějakých sedmdesát mil jižně od Zhufbaru a čekal přes týden na konvoj mul. Příslib kořisti zjevně potlačil obvyklou neukázněnou a netrpělivou povahu davu zelenokožců, což potvrzovala Gorgrimova děsivá reputace ( říkalo se, že to byl stejný náčelník, který později putoval na západ a zpustošil země Bretonů a Thuringianů ). Gorgrim byl stále informován od vlkojezdců, proto mohl zaútočit právě k ránu desátý den trpasličího putování z Karak Varnu.
Zvolené bojiště bylo na místě, kde cesta vede podél břehů Černé vody a mezi Černým pahorkem a řadou kopců a soutěsek, které umožnilo orčímu náčelníkovi skrýt své válečníky, než byl útok připraven. Je široce rozšířeno, že Gorgrim bojoval proti trpaslíkům při několika předchozích příležitostech, pravděpodobně vítězných, protože ukázal nepřirozené pochopení trpasličí povahy a způsobu, jak budou reagovat na útok. Využiv této vědomosti, shromáždil své vojsko takovým způsobem, aby řídil trpaslíky stejným způsobem, jako pastýř vede své stádo.
Poslal nejprve vlkojezdce, kteří pronikli úzkou strouhou východně od cesty a napadli konec konvoje, načež uprchli. Obávaje se dalšího útoku Rudovlas nařídil svým lidem zaujmout obranné postavení na Černém pahorku, jehož vrcholku dominovaly ohořelé a zhroucené kameny prastaré trpasličí tvrze ( podle toho se jmenuje ). Pán run rozdělil své vojsko na čtyři části, jednu k obraně severního příchodu na Černý pahorek, dvě zaujaly pozice v ruinách na jihu a čtvrtá k vyplnění děr mezi ostatními a jako zálohu, pokud bude potřeba.
Pvní známkou opravdového útoku byl návrat vlkojezdců ze severu, kteří postupovali po cestě. Trpaslíci na severu postavili štítovou zeď, když se vlkojezdci hnali tam a zpět a vypouštěli své šípy. Gobliní útok neměl velký účinek a Rudovlas nařídil kontingentu postupovat na sever a čelit goblinům ustupujícím z Černého pahorku. To bylo nejspíš víc, než v co Gorgrim doufal, a ukázal neobvyklou tpělivost ve srovnání s trpasličím velitelem, ačkoliv většina zmínek o Rudovlasovi, které se mi podařilo najít, naznačuje, že byl na trpaslíka velmi zbrklé povahy.
S Rudovlasovou pozorností obrácenou na sever Gorgrim vyslal své statné orčí prasojezdce a hrstku hrubých kanci tažených vozů, kteří zaútočili z jihu. Prasojezdci a vozy se přehnali přes cestu a setkali se s deštěm šipek z kuší a pošklebky, a jejich útok ochabl, jak postupoval po strmých svazích Černého pahorku. Tlačeným orkům se nepodařilo prorazit skrz obraný kordon válečníků, zatímco vozy jely neefektivně kolem zdí neschopné se přiblížit k trpaslíkům. Zdálo se, že trpaslíci se dokáží udržet.
Ale Gorgrim byl prohnanější, než si Rodovlas myslel, neboť útok vozů a jízdy byl jen další taktikou odvracející pozornost, která mu umožnila shromáždit největší část svého vojska pod hřebenem vysokého kopce severovýchodně od trpasličích pozic. Oslepeny časně ranním sluncem trpasličí hlídky neviděly tlupu, která se shlukla ze skrýší mezi kopci kolem Černé vody.
Jelikož trpaslíci obsadili zdi, aby se bránili proti prasojezdcům, byli nyní zranitelní útokem chatrných katapultů a šípometů, které Zlé lebky vystavěly za posledních pár dní na kraji řady stromů na východě Černého pahorku. Balvany a zaostřené kůly narazily do vetchých ruin a vyslaly třísky a střepiny mezi trpasličí řady, ač málo chrabrých válečníků padlo. Salvy ze strojů také dopadaly mezi orčí válečníky na prasatech a jejich vozy, jelikož Gorgrim byl evidentně lhostejný k jejich osudu. Ti také vypadali, že jsou zcela přesvědčeni o vítězství, a zaútočili tvrději proti tlačeným trpaslíkům.
Nyní přišel Gorgrimův smrtící úder. Jeho hlavní vojsko rychle pochodovalo přes kopec a zaútočilo ze severovýchodu. Severní kontingent se vracel z pronásledování vlkojezdců a nyní zjistil, že je mezi dotírající lehkou jízdou a pravým bokem Gorgrimovy orčí linie. To naopak oddělilo střední část trpasličí armády postavené mimo ruiny mezi dvěma vrcholky Černého pahorku. Gorgrimova pravá lstivost vyšla na povrch. Prasečí vozy přestaly útočit na hlavní trpasličí vojsko a objely ruiny, aby zaútočily mezi hřebeny kopce ze západu.
Trpasličí střed ustupující před hlavní částí orků byl napaden vozy, utržil vážné ztráty, ale nakonec se probil skrz vratké stroje a spojil se s Rudovlasem. Severní kontingent byl zatlačen dále na sever a téměř vyhlazen vlkojezdci a orčí pěchotou nějaké dvě míle od Černého pahorku, což víme ze zpráv od přeživších z tohoto kontingentu, kteří se probili zpět do Zhufbaru, a jež tvoří základ mého zkoumání. Zatím Gorgrim vedl hlavní útok na trosky pevnosti. Rudovlas stál ve středu trpasličí linie, křičel rozkazy a řídil obranu. Nesl Kladivo věků, prastarou runovou zbraň, jež dostal od velekrále za svou účast při obraně Gunbadu, až pevnost byla před několika lety obsazena gobliny. Gorgrim nesl ošklivě ostrý zahnutý meč, který byl naplněn magickou energií. Dle bretoňských legend byla tato zbraň údajně nazývána kmenem Zlých lebek Střevotrh a byla znakem vůdcovství. Toho osudného dne si bídné zaříkání ve zbrani vybralo velké ztráty, když se snadno prosekávala skrz skvěle tepané trpasličí brnění, zatímco Kladivo věků nesené Rudovlasem také udělalo krvavou práci, pobilo nejméně tři tucty orků v bitvě u severní zdi Černého pahorku.
Boj byl krvavý a třeskutý a trpaslíci drželi pozice, které orkům neumožňovaly zachytit se na pahorku. Obklopeni ze tří stran s mulami usprostřed trpaslíci přísahali bojovat do posledního muže. A bojovali jako lvi, pobili téměř polovinu Gorgrimovi tlupy.
Nicméně, orkové nehleděli na ztráty. Předpokládám, že jejich odvaha byla posílena vědomím, že každý padlý válečník prostě zvětší díl z kořisti pro přeživší. Zatímco trpasličí sekery dopadaly na orčí dřevěné štíty a hrubé meče a palice narážely na zářící trpasličí brnění, balvany a šípy z orčích strojů pokračovaly v palbě na obléhané trpaslíky.
Poslední část přišla dopoledne, když obnovený útok vedený samotným Gorgrimem dokázal prorazit skrz kruh trpaslíků severně od ruin. Zatímco Gorgrim a obrovští orkové tvořící jeho osobní stráž odráželi trpasličí protiútoky, další orkové proudili do mezery a strhli samotnou zeď, aby mohly dva zbývající vozy projet. Podpořeni Gorgrimem vozy narazily do trpaslíků a rozjely je pod svými koly. Gorgrim neúnavně pokračoval a využíval výhodu množství.
Když Rudovlas viděl, že konec je blízko, shromáždil své válečníky pro poslední boj a napadl samotného Gorgrima a pobil mnoho jeho strážců, ačkoliv se ti dva neutkali v bitvě. Naneštěstí si divoký úder orčí sekery našel mezeru mezi Rudovlasovou helmou a kroužkovou košilí a zasekl se mu hluboko do ramene. Těžce zraněný Rudovlas křičící kledby ke svým předkům zabil orka a odehnal nepřátele širokými údery svého Kladiva věků. Vybojoval si cestu bojem, přičemž přísahal, že žádný zelenokožec nedostane jeho cennou zbraň jako vítěznou trofej. Po jeho vzoru mnoho trpaslíků popadlo pytle a truhly s gromrilem z mul a následovali jej.
Doprovázen nejdivočejšími válečníky si Rudovlas probojoval cestu z ruin dolů po svahu Černého pahorku k břehům Černé vody. Jeho síla ho téměř opustila na vodou slizkých kamíncích na břehu a on padl na kolena. Zatímco jeho věrní druzi stáli kolem něj, Rudovlas sebral poslední síly a hodil Kladivo věků daleko do hluboké vody. S vědomím, že nikdo nehodný nezíská jeho cenné dědictví Rudovlas zemřel. Trpaslíci hodili všechen gromril, který dokázali, z dosahu orků, a pak bojovali do posledního. Bitva pokračovala do poledne, trpaslíci měli v zádech Černou vodu a orkové nebyli schopni využít své množství, ale nakonec poslední udatný válečník z Karak Varnu padl.
Bitva na Černém pahorku se ukázala nákladnější než prostá karavana mul s gromrilem. Sklíčení a bez řídící osobnosti Rudovlasa začali trpaslíci odcházet z Karak Varnu. Poslední ránu zasadily podivné bytosti, které se tlačily zpět ve velkých počtech a znovu zaútočily zezpodu a pobily poslední trpaslíky v Karak Varnu. A tak gromrilové doly padly znovu do vlastnictví temných, zlovolných tvorů.
Na dalších stránkách naleznete množství obrázků náležících k Bitvě na Černém pahorku, neboť tyto části jsou zajímavé. Tyto informace byly vypátrány ve starých záznamech klanů Karak Varnu, zejména klanu Rudovlasů, který přežil do dnešních dob, jak jsem dříve upozornil. Zdroje informací ohledně Zlých lebek jsou, jak každý učenec již ví, těžko najít. Nicméně, pan Stuerh mě ujistil, že svědomitě pátral po svém námětu, včetně přezkoumání práce známého a důvěryhodného cestovatele a dobrodruha Jakoba Stackeldhorfa a esejí z takových velikánů, jakými byli ctihodný Hieronymous z Nulnu. Soupis nákladů dosvědčuje jeho důslednost a zaujetí, které musím nechat spolu s mými strvzenkami proplatit u kvestora fakulty.
A jak má svíce dohořívá a já slyším znít zvony, měl bych odložit brk. Kašel paní Weirde zní chladnými komnatami mého domova a potěšení u Visící vrány mě táhne do města, stejně jako vědomí, že stále dlužím Guzlokovi Rudovlasovi soudek Starého jezevčího. Jeho schopnost vzpomenout si podrobně na dluhy v pivu je více než dostatečná za jeho paměť týkající se příběhů o trpasličím království.
Mějte se dobře, nechť vás Sigmar, Ulrik a Shallya ochraňují.
Kalhelm Železočelist
Říšský vyslanec, Viktor von Soendhelm, se nejistě pohyboval pod panovačným pohledem pána Kalhelma Železočelista, hlavy klanu Throntgelt v tomto malém městě ve vzdáleném koutě Říše.
Kalhelm Železočelist neměl v úmyslu tolik se mračit, ale měl k tomu sklon od té doby, co byl vyslán do této vzdálené základny „podporovat obchod s říší lidí“ z rozkazu přímo od krále Dalek-a-Dornu ( který se tedy nedal odmítnout ). Železočelist opustil svou domovskou pevnost se sty vojáky, včetně velmi užitečného oddílu kušiníků, spolu s obchodníky kupeckého cechu, několika potřebnými kováři a různými dělníky a s ukázkami jejich prací, které měly být rozdány místním pánům na podporu trpasličího zboží. Jakoby někdo pochyboval o nadřazenosti trpaslíky tepaného kovu.
V několika minulých měsících obchod s lidmi rapidně vzrostl. Jeho malá skupina stanů a vozů přerostla do rychle se rozvíjejícího městečka, jež nyní obývalo téměř tolik lidí, ať už hledajících obchod nebo vykonávajích různé nutné služby, jako trpaslíků, a Železočelisťovy kapsy se velice naplnily z jeho podílu na rozšiřující se obchodní cestě.
A to nyní bylo ohroženo.
„Kolik jsi to říkal?“, zabručel Železočelist. Vyslanec sebou trhl po nečekané otázce, která ho vytrhla z jeho vlastních myšlenek.
„Téměř tisíc, pane. A je s nimi nejméně jeden věštec“.
Železočelist se ještě více zamračil.
„Již vyplundrovali Stirland, pane“.
A syclandský hrabě, jakse jenom jmenuje, mu stále dluží sto korun za skvělé brnění, které mu dodal. Železočelist se snažil soustředit na vyslancovo mumlání.
„Hrabě Vesterlandu se vydal zastavit hrozbu k řece Kisell, ale obávám se, že jeho vojsko nebude stačit. Potřebujeme pomoc“.
Železočelist polohlasně zaklel. Polovina jeho vojska byla na cestě z Dalek-a-Dornu a doprovázela vůz zlata. Mohl by jim postal zprávu, ale stejně by nejspíš přišli pozdě.
„Dobrá tedy, můžeme se dohodnout. A nyní k podmínkám…“
Skavení horda zatlačovala jeho linie a situace se stávala zoufalou. Hrabě Vasterland byl sražen z koně před několika minutami a lidé vypadali připraveni zpanikařit a prchnout. Po jeho levici poslední salva šipek z kuše letící velikou rychlostí do skaveního houfu snažícího se obklíčit jejich pozice předcházela jejich útoku. S hlasitým „Hurááá“ válečníci vyrazili vstříc skavenům, právě včas, aby zabránili kompletnímu obklíčení Železočelisťových pozic.
S výkřikem povzbuzení zabil Železočelist štěbetajícího krysáka před sebou. „Dobrá“, pomyslel si, „už bylo hůř“.
Válečníci z jeho cenné jednotky kušiníků se pod útokem začali rozpadat. Nebyli obrněni, pročež nemohli odolat třpytícím se halapartnám, které měli skavení vojáci.
Z kopce za ním zazněl roh. S mohutným pokřikem padesát trpaslíků zaútočilo na skavení křídlo a smetlo vše mezi sebou a svými obklíčenými příbuznými. Jeden velký trpaslík s vousem, o nějž téměř zakopával, a velkým kladivem v obou rukou si pomalu prosekával cestu k Železočelisťovi.
„Rád tě vidím, bratranče Glamrigu. Co tě tak zdrželo?“, řekl Železočelist, když chlupatá hlava odlétla od ostří jeho sekery. Další dvě odporné krysy skočily, aby nahradily padlého. Glamrig srazil první, když rozdrtil její trup svým kladivem.
„Viděli jsme tvůj kouřový signál sto mil odtud jen před dvěma dny“, zavolal Gramrig na svou obranu.
„Ehm, dobrá tedy“. Železočelist pozvedl sekeru a rozsekl jednoho velkého skavena od hlavy po pás.
Kargan Skalfson
Vítr fičel sálem a vlnil gobelíny. I takto daleko na jihu bylo chladno po celý rok. Kargan Skalfson si přitáhl plášť pevněji kolem ramen, když si sedal na okraji sálu. Kolem něj stáli zemani jeho klanu. Mohutná kladiva klidně spočívala v jejich pažích. Zhlukli se kolem pána, ale Kargan věděl, že je jich příliš málo. Každý z nich by za něj dal život bez ptaní. Ale bylo jich příliš málo.
Jeho myšlenky byly přerušeny jeho komořím uvádějícím další skupinu dobrodruhů. Od té doby, co jeho otec zabil draka Grauga Hrozného, jich sem proudilo mnoho. Kargan na ně pohlédl, různorodá tlupa, těžko bylo určit jejího vůdce. Nevrle vypadající trpaslík se postavil před své druhy, dosti otrhaného říšského šlechtice a téměř nahého barbara.
„Zvěz svou záležitost v Karak Azgalu“, zahřměl Kargan a zaujal panovačnou pozici.
Dobrodruzi začali mluvit všichni najednou. „Ticho“, zvolal trpaslík, „Nechte mě mluvit. Vím, jak se to řádně činí“. „Můj pane“, začal zdlouhavým seznamem titulů a úspěchů Kargana Skalfsona. „Jsem Grungnar, syn Grunda, vnuk Granta, pravnuk…“
„Dost“, zařval Kargan, „Tvou rodinu znám“. Trpělovost trpasličího lorda nebyla velká pro někoho, kdo měl dost času. „Pokračuj“.
Grungnar učinil, jak byl vybídnut. „Mí ponížení přátelé a já žádáme tvé dovolení lovit gobliny v tvých jeskyních a chodbách“.
Kargan se kysele zasmál. „Máš na mysli, že se chcete podívat po mém zlatě“. To nebyla otázka. „Ano, Grunare, synu Grunda. Můžete to učinit. Můj komoří ti již předložil mé podmínky a osvětlil podíl, který požaduji, pokud se vrátíte“. Komoří přikývl na souhlas. Kargan nasadil vážný tón: „Slibujete ctít tyto podmínky a vrátit se sem rozdělit se se mnou o mé zlato? Pokud budete samozřejmě naživu“, dodal s vědoucím úsměvem.
Grungnar pohlédl na své druhy a pak prostě řekl: „Ano“. To stačilo. Věděl, že žádná květnatá slova by neučinila přísahu více či méně závaznou. Věděl také, že pokud poruší tento slib, Kergan vpíše jejich jména do Knihy nenávisti, což se dá splatit pouze krví.
Kergan znovu promluvil: „Nyní nás pojí přísaha, řekni nám více. Jak velká je tvá skupina?“.
„Můj pane“, ujal se slova šlechtic, „máme čtyři dobrodruhy a potravu pro děla, eh, devět mužů“, opravil se.
„Vidím jen tři. Objasněte to“.
„Poslední si myslel, že bude lépe počkat venku s lidmi“, zamumlal si Grungnar pod vousy.
„A proč?“, podivil se Kargan a jeho podezření vzrostlo, „Neříkej mi, že je to elf“.
„Jak si přeješ, můj pane“, odpověděl mladší trpaslík tlače ostatní dva rychle ke dveřím, jelikož věděl, že Kergan již nemůže změnit své rozhodnutí“.
Vítr znovu rozevlál gobelíny a Kargan si pomyslel, o kolik byly věci dříve lepší.
Kimril, zabíječ obrů
Kragg Příkrý ( Kragg The Grim ), Runelord
M3 WS6 BS4 S4 T5 W3 I3 A2(3) LD-10
Za 420 bodů.
Vybavení: Kragg nese runami pobité brnění, osobní runovou hů a runové kladivo.
Kraggovo kladivo: Jeho kladivo nese Kraggs Master rune, kterou sám vytvořil ( dává mu sílu 10 ). Kromě toho nese runu Rune of Fire ( ohnivý útok ) a Rune of Fury ( +1 útok ).
Kraggovo brnění: Brnění pána run nese Master rune of Gromril ( 1+ armour save ), Rune of resistance ( znovu hází neúspěšné hody na brnění ) a Rune of Warding ( navíc 1 kostka na dispel, pokud je cílem nepřátelského kouzla )
Kraggova runová hůl: Tato hůl mu nese runu Rune of Furnace ( nepůsobí na něj ohnivé útoky ), 2x Rune of Spellbreaking ( při použití automatický zrušení nepřátelského kouzla ) a Master Rune of Balance ( sebere nepříteli jednu kostku na kouzlo a přidá jí trpasličí armádě na zrušení kouzla ).
Pán run: Kragg jako pán run poskytuje navíc jednu kostku na rušení kouzel.
Příběh:
Kragg je pánem run z Karaz-a-Karaku. Je nejstarším a daleko nejlepším živým runotepcem – sukovitý starý trpaslík, silný a trvalý jako větrem ošlehaný dub. Jeho velká bílá brada dosahuje jeho nohou. Jeho obočí kryje oči hluboké jako studny vsazené do obličeje hrubých rysů jako u žulového útesu. Jeho výraz je jeden velký nesouhlas. To je naprosto normální pro trpaslíka jeho věku, který viděl mnoho divů a sledoval nevyhnutelný úpadek dovednosti a úcty. Runotepci přicházejí ze všech koutů trpasličí říše, aby seděli u jeho nohou a poslouchali jeho moudrá slova. Zná mnoho tajemství starých dnů, dlouho zapomenutých ostatními a je živým pojítkem s téměř legendárními starými časy. Kragg se jen vzácně vynořuje z podzemních síní Karazu. V nejhlubších hlubinách města prakticky vytvořil svou vlastní soukromou říši, komplex dolů a kováren u kořenů hor, kde mnoho runotepců pracuje na velkých projektech pod Kraggovým dozorem.
Kragg je vyzbrojen nejlepšími zbraněmi, jaké dokáží runotepci vyrobit. Jeho velké kladivo ukované, když byl ještě mladým runotepcem, nese Kraggovu vlastní skrytou a tajnou runu. Starý trpaslík žárlí na své tradice a ochraňuje svou pověst natolik, že se nedělí o tajemství své mistrovské runy s nikým ze svých učňů, takže jen on ji dokáže použít. Možná ji někdy naučí svého nástupce, ale dosud nenalezl runotepce hodného zdědit jeho vědomosti.
Jeho zbraně jsou velmi obávané všemi nepřáteli trpaslíků a lidé i trpaslíci za ně platí obrovské částky. Kraggovi předkové prchli z Karak Ungolu a později znovu z Karak Varnu, když tyto pevnosti padly, a tak zachovali vzácná tajemství o runách, která by jinak byla ztracena. Nyní je Kragg na oplátku předává runotepcům Karaz-a-Karaku.
Je uctíván jako předek, ač to nutně neznamená, že je mrtvý.
Král Alrik Ranulfsson z Karak Hirnu
Dokonce i v rase tak prosycené zvyky a tradicemi jako jsou trpaslíci, je na krále Alrik pohlíženo jako na obzvlášť oddaného zvyklostem. Možná je to díky Karak Hirnu, jedné z držav v Šedých horách, na který je mnohými trpaslíky pohlíženo jako na něco nového a neosvědčeného ( ačkoliv je několik tisíc let starý ), co dělá Alrika takovým zastáncem starých způsobů. Zrozen v bitvě pod štítem svého praprapraděda Kurgaze, považovaného za obra mezi trpaslíky a zakladatele Karak Hirnu, se Alrik pokouší smazat mnohé ze záznamů v Knize zášti Karak Hirnu.
Alrik vede válku s mocnou sekerou Odplaty, kterou vytvořil speciálně pro svou pouť za pomstěním křivd na jeho državě a nosí Hrappi-klad, těžký oděv ze zlaté zbroje, který je tradičním hávem králů Karak Hirnu.
M-3 WS-7 BS-4 S-4 T-5 W-3 I-4 A-4 LD-10
Body: 290
Král Ranulfsson je trpasličí lord a může být vybrán jako lord volba v trpasličí armádě. Musí být postaven přesně jak je psáno a žádné extra vybavení pro něj nemůže být koupeno.
Zbraně a zbroj: Nosiči štítu. Sekera Odplaty ( Axe of Retribution ), která má na sobě runu Zášti ( Grudge Rune – přehazujte na zásah jednoho určeného cíle ) a mistrovskou runu Rozbíjení ( Master Rune of Breaking – ničí magické zbraně ); Hrappi-klad, oblek z gromrilové zbroje ( Gromril armour ) nesoucí runu Krytí ( Rune of Shielding – 2+ ward save proti střelbě a magickým střelám ); helmu Orlů, která má mistrovskou runu Souboje ( Master Rune of Challenge – nepřítel musí útočit nebo utíkat ); Krugazův štít, ohromný štít na kterém Alrik stojí nad runou Štěstí ( Rune of Luck – jeden přehoz na zásah, zranění, záchranu brněním nebo ward ).
Příběh:
„A teď, jestli někdo pomůže svlažit vyprahlé hrdlo starého válečníka, mohu pokračovat. Když jsem byl mlád, nebylo třeba, aby si zjizvený veterán musel říkat o pití, jelikož jeho korbel byl vždy plný. Nebo byl… ó, díky“. Durgrim vypil naplněný džbán na jeden mohutný hlt, otřel hřbetem ruky pěnu z vousů a položil džbán na stůl k novému naplnění.
„Kde jsem to byl? Ó ano. Zůstalo málo urozených trpaslíků, kteří zachovávají staré způsoby. O Thorekovi jsem vám již vyprávěl, ale dalším je král Alrik Ranulfsson z Karak-Hirnu.
Ač jednal se všemi těmi nižšími rasami, kteří s ním přišli obchodovat, král Alrik zůstal věrný starým způsobům. Na armádu Karak-Hirnu je pohled, který potěší vaše srdce, řady příslušníků klanu a lamželezů podporovány věrnými trpaslíky s kušemi. Jako to bylo za starých časů. Žádné vaše moderní smetí jako ohnivé dělo či hydrokoptéra je nenahradí a jen znečišťují čistý horský vzduch svým kouřem. Nevím, proč ty inženýři myslí tak nepořádně.
Karak-Hirn je jedna z novějších pevností, založena až po velkých zemětřeseních. Byly to tragické časy a byli potřeba velcí velitelé. Zakladatel Karak-Hirnu, Alrikův praprapraděd, byl právě takový trpaslík. Kurgaz byl možná najvyšší a nejsilnější našeho rodu. Přečníval o hlavu a ramena nad ostatními trpaslíky a dokázal zvednou vozík rudy jednou rukou. Když unikl katastrofě těch starých časů s armádou stoupenců, dostal se k hoře, která se stala jeho novým domovem: Karak-Hirnu. Kurgaz se utábořil se svými druhy nad zemí v malém údolí, neobvyklé a znepokojující, ale nutné, když hýbající země zničila i ty nejlepší trpasličí chodby. Když padl soumrak, ozval se udolím hluboký jekot trpasličího válečného rohu. Kurgaz myslel, že jsou v nebezpečí, a tak shromáždil své strážce a vyrazil za zvukem. Stoupali hodiny, jak se blížili ke zvuku, který stále tajemě zněl horami. Za svítání dorazili do velké jeskyně a zastavili se k odpočinku.
Bez varování zavál vchodem do jeskyně vítr a prohnal se dále průchody způsobuje hluboký burácivý zvuk. Kurgaz se začal smát a brzo celé jeho gardě tekly slzy po tvářích. ‘To je Grungniho znamení’, řekl. ‘Ukázal nám, jak se smát dokonce i v těchto časech, a ukázal nám bezpečné útočiště’. A s tím rozkázal prozkoumat své nové panství.
Během let byly jeskyně velmi zvětšeny a vítr stále proudil Sálem sirén Karak-Hirnu. Chytře zbudované dveře, ventily a dutiny zesilují zvuk a mazaně rozestavené ohně ženou vzduch do zvukové komnaty, takže může být samotná hora rozezvučena, aby svolala válečníky do boje či na poděšení trollů.
Jak jsem řekl, mladý Alrik je dokonce více tradicionální než jeho otec Ranulf a na jeho armádu je pohled, který starého trpasličího válečníka potěší. Ale je toho více. Neboť on vzal Knihu nenávisti Karaz-Hirnu a hledal se soustředěním, jak smazat kažnou křivdu. Vedl tažení proti zelenokožcům, skavenům i elfům a získal splátku v krvi za jejich dávné zločiny. Je často slyšet, jak se s naším druhem špatně zachází, ale málokdo hledá mstu jako Alrik. Mohl by odstranit všechny zášti způsobené jeho klanu, pokud Grungni dá a bude žít dost dlouho. Již nosí jeden svazek knihy zcela vyčištěn od krvavých dluhů. Už jen to naplňuje jeho stoupence nesmírnou nadějí, jako mne a mělo by i vás“.
Když jsem byl ještě chlapec, můj otec, král, mě učil tři věci:
Nikdy nepřijmi dar od elfa.
Nikdy nevěř zlatu, které se leskne v temnotě.
Nikdy nezapomeň na nenávist.
Na jeho smrtelné posteli jsem přísahal držet se těchto hodnot do své vlastní smrti a Grungni ví, že budu.Král Alrik Ranulfsson Král Barundin Throndinsson ze Zhufbaru
V příběhu se oběví i Bílý trpaslík. Tato povídka byla použita jako základ knížky Nositel zášti, kde se o tomto králi dočtete mnohem více.
Trůní sál Zhufbaru zněl hlukem diskutujících trpaslíků. Stovky luceren vrhaly zlaté světlo na dav, když král Thorndin přehlížel svůj dvůr. Byli tu představitelé většiny klanů a v davu zahlédl známou tvář svého syna Barundina. Mladý trpaslík mluvil s pánem run Arbrekem Stříbroprstem. Throndin se pro sebe tiše zasmál, když si představil téma hovoru. Nepochybně jeho syn řekne něco unáhleného a neuváženého a Arbrek jej pokárá se zlobným třpytem v očích.
Pohyb velkých dveří přitáhl královu pozornost a hluk utichl, když vešel lidský vyslanec doprovázený Hengridem Drakosokem, dveřníkem pevnosti. Člověk byl vysoký, i na svůj druh, a za ním šli dva další nesoucí železem pobitou dřevěnou truhlu. Posel zjevně dělal krátké kroky, aby nepředběhl svůj krátkonohý doprovost, zatímco dvojice nesoucí truhlu byla zjevně vyčerpána. Ve shromážděném davu se otevřela mezera k Throndinovu trůnu.
Seděl se zkříženýma rukama a sledoval malou delegaci stoupající po třiceti schodech k jeho trůnu. Posel se hluboce uklonil, jeho levá paže se s mávnutím natáhla do strany, a pohlédl na krále.
„Můj pane, králi Throndine ze Zhufbaru, přináším zprávy od barona Silase Vessala z Averlandu“, řekl vyslanec. Mluvil pomalu, za což byl Throndin vděčný, neboť už dlouhá léta nepotřeboval rozumět reikspiel Říše. Král chvíli neřekl nic, a pak si povšiml člověkova neklidu z následného ticha. Vytáhl z paměti správná slova.
„A ty jsi?“, zeptal se Throndin.
„Jsem Marechal Heinlin Kulft, bratranec a posel barona Vessala“, odvětil muž.
„Bratranec tedy?“, děl Throndin se souhlasným pokývnutím. Alespoň ten lidský pán poslal jednoho z vlastní rodiny k jednání s králem. Ve svých 300 letech Throndin uvažoval o lidech jako o unáhlených, nestálých a nešetrných. Téměř tak špatně jako o elfech, pomyslel si pro sebe.
„Ano, můj pane“, odvětil Kulft. „Ze strany jeho otce“, pokračoval, možná cítil, že vysvětlení naplní ticho, které dopadlo na širokou a dlouhou komnatu. Byl si jasně vědom mnoha trpasličích očí zabořených do jeho zad a ještě více trpasličích uší zkoumajících každé jeho slovo.
„Tak, ty máš zprávu?“, děl Throndin a naklonil svou hlavu lehce na stranu.
„Mám dvě, můj pane“, odvětil Kulft. „Přinesl jsem tragické zprávy a žádost od barona Vessala“.
„Tedy chcete pomoc?“, zeptal se Throndin. „Co chcete?“.
Posel byl na chvíli překvapen královými otevřenými způsoby, ale rychle se vzpamatoval.
„Orkové, můj pane“, děl Kulft, a při zmínce o nenáviděných zelenokožcích naplnil komnatu rozčilený cvrkot. Zvuk utichl, když Throndin pokynul dvoru k tichosti. Pak kývl na Kulfta, aby pokračoval.
„Ze severu baronových zemí přišli orkové“, řekl. „Tři farmy byly již zničeny a my se bojíme, že jejich počet dále vzroste. Baronovy armády jsou dobře vyzbrojeny, ale malé, a on se obává, že pokud nezareagujeme rychle, orkové budou ještě odvážnější“.
„Tak požádejte hraběte či císaře o více mužů“, děl Throndin. „Proč by to měla být moje starost?“.
„Orkové vpadli do vašich zemí též“, odvětil Kulft rychle, zjevně připraven na takovou otázku. „Nejen tento rok, ale i minulý rok zhruba ve stejném období“.
„Máš popis těch tvorů?“, chtěl vědět Throndin a jeho oči se zúžily.
„Prý měli štíty zdobené hrubými obrazy tváře s dvěma dlouhými tesáky a malovali svá těla podivnými vzory černou barvou“, děl Kulft a tentokrát byla reakce davu ještě hlasitější.
Throndin seděl tiše, ale kotníky jeho sevřené pěsti byly bílé a jeho vous se chvěl. Kulft rychle pokynul dvěma mužům, kteří vděčně položili truhlu před trůn a otevřeli ji. Světlo stovek luceren se zalesklo na jejím obsahu, několika drahokamech, mnohých stříbrných mincích a několika zlatých prutů. Zlost v Throndinových očích se okamžitě změnila na zvědavý třpyt.
„Baron by si nepřál, abyste měl vlastní výdaje“, vysvětlil Kulft a ukázal na pokladnici. „Žádá vás, abyste přijal toto gesto jeho dobré vůle na vyrovnání jakýchkoliv nákladů, které by výprava mohla přivodit“.
„Hmm, dar?“, děl Throndin a odtrhl svůj pohled od zlatých prutů. Bylo to obzvláště kvalitní, původně trpasličí zlato, což jeho zkušený zrak nemohl přehlédnout. „Pro mě?“.
Kulft přikývl. Trpasličí král pohlédl zpět na truhlu a pak se zamračil na několik trpaslíků, kteří učinili několik váhavých kroků k truhle. Kulft pokynul svým druhům, aby zavřeli víko, než by mohly nastat potíže. Slyšel o trpasličí touze po zlatě, ale mylně ji pokládal za pouhou chtivost. Reakce byla zcela jiná, touha po vzácných kovech hranicí s psychickou potřebou, jako u člověka, který na poušti nalezne vodu.
„Pokud přijmu tento šlechetný dar, nebude to pro peníze, proč král Zhufbaru potáhne do války“, děl Throndin a povstal. „Známe tyto orky. Minulý rok se utkali v boji s trpaslíky mého vlastního klanu a připravili o život mého nejstaršího syna“.
Throndin vykročil vpřed se zaťatými pěstmi a postavil se na vrchol schodiště. Když znovu promluvil, jeho hlas se odrážel od zadní zdi komnaty. Obrátil se na Kulfta.
„Tito orkové si vzali našeho drahého“, zavrčel král. „Život knížete Zhufbaru poskvrnil jejich životy a oni byli zapsáni na seznam křivd učiněných na mých državách a mém lidu. Vyhlašuji zášť proti těmto orkům. Jejich životy nechť jsou proklety a se sekerou a kladivem je donutíme zaplatit cenu, kterou dluží. Jeď ke svému pánu a řekni mu, ať se připraví k válce, a řekni mu, že král Throndin Kamenosrdc ze Zhufbaru bude bojovat po jeho boku“.
Dupot trpasličích bot zněl z hor, když se brány Zhufbaru otevřely a dav krále Throndina vypochodoval. Řada za řadou vousatých válečníků postupovala mezi dvěma sochami Grungniho a Grimnira, které lemovaly cestu vytesané ve skále. Nad trpaslíky vlál les korouhví ze zlata a stříbra vetkaného do tváří ctěných předků, klanových run a cechových znaků.
K dunění bot se přidal hřmot kol a sípot parních strojů. Na konci zástupu se vsunul do výhledu parní buldozer a jeho okovaná kola se valila po popraskané silnici. Mračna šedého kouře se vznesla do vzduchu z vysokého komína, jak se stroj pohyboval kupředu a táhl za sebou čtyři vozy naložené zavazadly zakryté nepromokavou plachtou.
Podzimní obloha nad Horami konce světa byla nízká a šedá a hrozil déšť, ale přesto byl Throndin v povznesené náladě. Kráčel v čele své armády, po jeho levici nesl Barundin královskou korouhev a napravo pochodoval pán run Arbrek.
„Válka nikdy nebyla šťastnou události v dobách tvého otce“, děl Arbrek, když si všiml úsměvu na králových rtech. Úsměv zmizel, když Throndin obrátil hlavu k pánu run.
„Můj otec nikdy neměl důvod mstít padlého syna“, řekl král temně a jeho oči se leskly ve stínu zlatem zdobené helmy. „Děkuji jemu a otcům před ním, že mám možnost napravit tuto špatnost“.
„Mimo to, je to dost dlouho, cos naposled uchopil sekeru z jiného důvodu, než kvůli vyleštění“, děl Barundin s úsměvem. „Jsi si jist, že ještě víš, co s ní dělat?“.
„Slyšte ochmířence“, zasmál se Throndin. „Sotva 50 let stár a již odborník na válku. Poslyš, chlapče, já jsem touto sekerou pobíjel orky dlouho před tvým narozením. Uvidíme, kdo z nás jich dostane víc“.
„Toto bude poprvé, co ti tvůj otec poskytne příležitost ukázat odvahu“, dodal Arbrek s mrknutím. „Příběhy u pěnícího piva jsou dobré, ale není nad to ukázat otci, na co může být hrdý“.
„Tak tak“, souhlasil Throndin a poplácal Barundina po paži. Jsi nyní můj jediný syn. Čest klanu bude tvá, až se odberu na setkání s předky. Budu na tebe hrdý, vím to“.
„Uvidíš, že Barundin Throndinsson je hoden stát se králem“, děl mladík s divokým kývnutím, až mu vous vlál. „Budeš hrdý, určitě“.
Pochodovali na západ k Říši do poledne, kdy tyčící se bašty a hradby Zhufbaru zmizely za horskými vrcholky.
V poledne Throndin nařídil zastavit a vzduch se naplnil hlukem 5000 trpaslíků obědvajících chléb, pijících pivo a hlasitě se hádajících, jak byli na tažení zvyklí. Po jídle vzduch ztěškl dýmem z fajfek, kderý se jako mračno vznášel nad davem.
Když si Throndin sedl na kámen a natáhl nohy, obdivoval scenérii. Z výšky hor viděl po mnoho mil skály a řídké stromy a keře. Za nimi mohl téměř rozeznat zelené země Říše. Natáhl dým z fajfky, když ho poklepání na rameno přimělo se otočit. Byl to Hengrind a s ním byl staře vypadající trpaslík s dlouhým bílým vousem zastrčeným za opaskem. Cizinec měl modrý vlněný plášť s kápí a v sukovitých rukou držel brousek.
„Grungniho čest s tebou, káli Throndine“, řekl trpaslík s mírnou úklonou. „Jsem jen prostý poutník, který vydělává minci či dvě svým brouskem a důvtipem. Dopřej mi čest naostřit tvou sekeru a možná dát jednu dvě rady“.
„Má sekera je ostřená runami“, děl Throndin a otočil se.
„Počkej, králi“, řekl starý trpaslík. „Byla doba, kdy každý trpaslík, nízký i urozený, dopřáli sluch starým a zkušeným“.
„Nech ho mluvit, Throndine“, zavolal Arbrek z druhé strany silnice. „Je dost starý, aby byl mým otcem, ukaž mu úctu“.
Throndin se obrátil zpět k cizinci a zdráhavě přikývl. Poutník se vděčně uklonil, sundal si batoh a položil ho na silnici. Vypadal velmi těžký a Throndin si všiml balíku ve tvaru sekery v hadrech mezi záhyby trpaslíkova pláště. S funěním se trpaslík posadil na batoh.
„Orkové, že?“, děl poutník a vytáhl zdobenou fajfku ze záhybů svého roucha.
„Ano“, řekl Throndin překvapeně. „Viděls je?“.
Trpaslík neodpověděl hned. Místo toho si od opasku sundal váček a začal plnit fajfku. Po chvíli práce s ní poklepal o tvrdý povrch silnice a zapálil ji, načež spokojeně několikrát zabafal, než obrátil pozornost zpět ke králi.
„Ano, viděl jsem je“, prohlásil trpaslík. „Sice ne teď, ale viděl jsem je. Krutá banda“.
„Bude to mrtvá banda, až je dostihneme“, zavrčel Throndin. „Kdys je viděl?“.
„Oh, nedávno, tak rok či podobně“, odvětil cizinec.
„Před rokem?“, podivil se Barundin, který přišel a posadil se vedle otce. „To bylo tehdy, kdy zabili Dorthina“.
Král se zamračil na svého syna, a ten zmlkl.
„Ano, to je ono“, děl poutník. „Nebylo to víc než denní pochod odtud, kde kníže Dorthin padl“.
„Tys viděl bitvu?“, zeptal se Throndin.
„Přál bych si to“, odvětil cizinec. „Má sekera by pak okusila orčího masa. Ale žel jsem přišel na bojiště příliš pozdě a orkové již byli pryč“.
„Dobrá, tentokrát válečníci Zhufbaru tuto záležitost napraví“, prohlásil Barundin a položil ruku na sekeru za opaskem. „Nejen to, baron z Říše bude bojovat s námi“.
„Pcha, člověk?“, zavrčel poutník. „Jakou hodnotu má člověk v boji? Od doby Sigmara neměla jejich rasa válečníka hodného tohoto titulu“.
„Baron Vessal je osoba s financemi a na člověka není skoupý“, děl Hengrid. „Také má trpasličí zlato“.
„Zlato je jen jeden způsob na posouzení osoby“, prohlásil cizinec. „Když se pozvednou sekery a teče krev, není to bohatství, ale, a výbušnost, co je nejvíce ceněno“.
„Co ty víš?“, zeptal se Throndin s pohrdlivou přezíravostí. „Vsadím se, že máš stěží pohromadě dvě mince. Nenechám bezejmenného, chudého tuláka znevažovat mého spojence. Děkuji ti za společnost, ale již jsem si jí užil dost. Hengride“.
Statný trpasličí veterán vystoupil a s omluvným pohledem naznačil starému poutníkovi, aby vstal. S posledním šlukem ze své fajfky se poutník postavil na nohy a nasadil si batoh.
„Přijde den, kdy budete litovat, že slova starců dopadla do hluchých uší“, děl cizinec a obrátil se pryč.
„Nejsem ochmířenec“, zavolal za ním Throndin. Sledoval trpaslíky pomalu kráčejícícho po silnici, dokud nezmizel z dohledu za dvěma vysokými kameny. Throndin pokynul Arbrekovi a stále upřeně sledoval cestu, jako by cizince stále viděl.
„Prázdná varování pocházející z jeho prázdné peněženky“, děl Throndin a mávl rukou poutníkovým směrem. Arbrek se obrátil se zamračenou tváří.
„Od kdy králové Zhufbaru počítají moudrost v penězích?“, zeptal se pán run. Thrindin chtěl odpovědět, ale Arbrek se obrátil a zamířil k armádě.
V poledne následujícího dne trpasličí armáda opustila Hory konce světa a byla v předhůří okolo Zhuf-duraku, známém lidem jako řeka Aver. Z tahače nákladu znělo dunení parních pístů a přehlušovalo bublání řeky, zatímco neustále hučelo hluboké mumlání rozmlouvajících trpaslíků.
V čele zástupu pochodoval Throndin s Barundinem a Arbrekem. Král byl v tiché náladě už od setkání s poutníkem den předtím. Zda to bylo zamyšlení nebo byl král nevrlý po Arbrekově pokárání nebylo Barundinovi jasné, ale nechtěl rušit otcovy myšlenky.
Vzdálené bzučení z oblohy způsobilo, že trpaslíci zvedli hlavu a hleděli do nízkých mraků. Tmavá tečka ze západu rostla a houpala se nepravidelně nahoru a dolů. Pracující motor hydrokoptéry byl stále hlasitější, jak se letoun přibližoval a objevily se ukazující prsty a hlasitý zmatek, když pilot stočil svůj stroj k zemi a přelétl nad zástupem. Téměř vyoral brázdu ve svahu svými rotory, když klesal k zemi, ale pak pilot stočil svůj stroj a klidněji prolétl nad řadami. Zhruba o půl míli dále velké mračno prachu označilo pilotovo přistání.
Jak se blížili, Barundin viděl pilota jasněji. Jeho vous a tvář byly od sazí a dva bledé kruhy okolo očí označovaly místo, kde nosil ochranné brýle. Tyto brýle nyní visely na řemenu připevněnému na boku trpaslíkovy okřídlené helmy. Přes dlouhou kroužkovou košili pilot nosil těžký kožený plášť s množstvím záplat a fleků. Pilot očekával krále a jeho doprovod s přivřenýma očima.
„Jsi to ty, Rimbale Wanazaki?“, zeptal se Barundin. Pilot přikývl a zasmál se, čímž odhalil rozlámané, zažloutlé a křivé zuby.
„Máš pravdu, chlapče“, děl Wanazaki.
„Mysleli jsme, že jsi mrtvý“, řekl Throndin. „Nějaký nesmysl s trolly“.
„Ba, je jich tu hodně“, odvětil Wanazaki. „Ale nejsem mrtvý, jak můžete vidět“.
„To je škoda“, děl Throndin. „Už nejsi vítán v mých síních“.
„Stále jste naštvaný kvůli tomu malému výbuchu?“, děl Wanazaki s nešťastným potřesením hlavy. „Jste tvrdý král, Throndine, tvrdý král“.
„Jdi pryč“, řekl Throndin a ukázal palcem přes rameno. „Neměl bych s tebou ani mluvit“.
„Ale nyní nejste ve svých síních, vaše veličenstvo, takže můžete poslouchat a nemusíte říci slova“, prohlásil Wanazaki.
„Proč si to nenecháš pro sebe?“, zeptal se král. „Nemám čas, abych ho s tebou ztrácel“.
Pilot zvedl ruku, aby utišil krále. Sáhl za opasek a vytáhl jemně vypadající korbel, ani ne dvakrát větší než náprstek, tak malý, že se jen jeden prst vešel do jeho ucha. Obrátil se k motoru hydrokoptéry, který stále vydával podivné kašlání a praskání, a strčil malý korbel na stranu nádrže. Do malého korblíku natekla čirá tekutina a pilot jej naplnil až po okraj. Barundinovi oči začaly vlhnout, když k nim dolehly výpary z alkoholického paliva.
S mrknutím na krále diskreditovaný inženýr tekutinu na ex vypil. Chvíli tu stál a nic nedělal. Pak vydal Wanazaki slabé zakašlání a Barundin viděl, jak se mu chvějí ruce. Pilot se bouchl pěstí do hrudi a zakašlal znovu, mnohem hlasitěji, a dupl nohou. Oči měl poněkud skelné, když se naklonil kupředu a zašilhal na krále.
„Jdete po orcích, mám pravdu?“, děl Wanazaki. Král neodpověděl hned, stále překvapen inženýrovými podivnými picími zvyky.
„Ano“, nakonec řekl Throndin.
„Viděl jsem je“, oznámil Wanazaki. Zhruba 30, možná 35 mil jižně odtud. Denní pochod, ne více“.
„Denní pochod?“, zvolal Barundin. „Jsi si jistý? Kterým směrem mířili?“.
„Jistě si není jist“, děl Throndin. „Tento ožrala nejspíš nerozezná míli od kroku“.
„Dení pochod, říkám vám“, trval na svém Wanazaki. „Budete tam zítra v poledne, pokud se hned obrátíte na jih. Táboří, všichni na pohled zpití a tlustí. Viděl jsem kouř na západě, zřejmě si tam užili zábavy“.
„Pokud hned půjdeme, můžeme je dostat, než vystřízliví, zastihnout je v táboře“, děl Barundin. „Bude to lehké“.
„Nepotřebujeme protáhlé lidi, dostaneme je“, řekl Ferginal, jeden z Throndinových stoupenců a bratranec Barundinův ze strany mrtvé matky. Poznámka se setkala s obecnými výkřiky odvahy od mladších členů doprovodu.
„Pcha“, odfrkl si Arbrek a se zamračením se obrátil na bouřící trpaslíky. „Poslouchejte, ochmířenci. Všichni jste dychtiví po boji, že? Připraveni pochodovat den a noc a vybojovat bitvu? Vytvořeni z hory, že? Stěží je mezi vámi plný vous a všichni jste připraveni hrnout se do bitvy proti zelenokožcům. Ztřeštěnci, tak se vám říká, dokud nebudete žít tak dlouho, abyste měli vlastní syny.
„Nebojíme se“, ozvala se hlasitá odpověď. Trpaslík, který se ozval, se rychle sklonil za svým druhem, když na něj zamířil Arbrekův zdrcující pohled.
„Bez strachu budete mrtví“, zavrčel pán run. „Ujděte dalších 1000 mil a můžete být připraveni pochodovat přímo do bitvy. Jak udeříte sekerou či kladivem bez dechu, co?“.
„Co říkáš, otče?“, zeptal se Barundin, obrátivší se na krále.
„Jsem dychtiv vyřešit tuto zášť jako každý z vás“, děl Throndin a ozvaly se hlasité ovace. „Ale bylo by ukvapené pronásledovat tyto orky díky slovům opilce“.
Wanazaki se usmál a zdvihl palec, když byl zmíněn. Throndin potřásl hlavou odporem.
Krom toho, i pokud by měl starý násoska pravdu, není jisté, že až dorazíme, orkové tam ještě budou“, pokračoval král. Z davu se ozvalo hlasité vzdychnutí zklamáním. „A co je nejdůležitější“, přidal Throndin, pozvednuv svůj hlas nad rozladěné mručení. „Dal jsem slib barunu Vessalovi, že se s ním setkám, a kdo zde chce, aby jeho král porušil svůj slib?“.
Jak pochodovala na západ na setkání s lidmi barona Vessela, trpasličí armáda překročila cestu orků. Znamení byla nepochybná, země byly zdupána a pokryta odhozenými odpadky a dokonce vzduch udržoval jejich pach pocházející z hromad orčího trusu. Většina veteránů již bojujících s orky prohlížela stopy a odhadla to na více než 1000 zelenokožců. I jen s 800 válečníky, všemi, které mohl uvolnit ze služby v Zhufbaru, se Throndin cítil sebejistý. I kdyby měl Vessal jen hrstku mužů, armáda by byla více než rovnocená zelenokožcům.
Když začal v kopcích klesat večerní soumrak, bylo možné spatřit v linii kopců několik táborových ohňů. Zhruba míli od tábora vedoucí prvky trpasličí armády narazily na lidi na cestě. Dva koně byli vedle cesty uvázáni k malému stromu u ohně, kde se vařila polévka. Byli oděni v dlouhých zdobených pláštích a nesli rozměrné arkebuzy. Throndin cítil pivo. Nervózně na sebe hleděli, dokud jeden nevystoupil kupředu.
„Hej“, zvolal. „Kdo vstoupil do zemí barona Vessala z Averlandu?“.
„Já, zatraceně“, vykřikl Throndin a vykročil kupředu.
„A vy jste?“, zeptala se hlídka váhavým hlasem.
„Toto je král Throndin ze Zhufbaru, spojenec tvého pána“, řekl Barundin, když si stoupl s otcovou korouhví po králův bok. „Kdo oslovil krále?“.
„Dobrá“, řekl muž s pohledem za sebe na svého druha, který pečlivě studoval svoje nohy. „Jsem Gustav Feldenhoffen. Strážce cest, jsme baronovi strážci cest. Říkal, abychom vyzvali každého na cestě“.
„Uznávám vaše povolání“, děl Throndin a povzbudivě muže poplácal po paži. „Oddáni své službě, jak vidím. Kde je baron?“.
Feldenhoffen se uvolnil a ukázal k velkému stanu blízko jednoho z ohňů. „Baron je ve středu tábora, vaše, eh, veličenstvo“, řekl strážce. „Mohu vás tam dovést, pokud chcete“.
„Nedělej si starosti, najdu ho sám“, odvětil Throndin. „Přece bys nechtěl opustit své stanoviště“.
„Ano, máte pravdu“, děl Feldenhoffen. „Dobrá, buďte opatrní. Ehm, uvidíme se v bitvě“.
Král zavrčel, když strážce ustoupil stranou. Throndin pokynul armádě kupředu a dal svým zemanům rozkazy k uspořádání tábora, zatímco bude hledat barona. Zítra budou pochodovat do boje on chtěl, aby se vojsko dobře vyspalo před vší námahou.
Slunce bylo těsně nad obzorem a baron Vessal nevypadal příliš nadšeně z návštěvy svého trpasličího spojence. Throndin byl oděn v plném bitevním brnění, svou mohutnou dvoubřitou sekeru opřenou o nohu, jak seděl na veliké stoličce, a byl dychtivý po boji. Vessal na druhou stranu byl stále v nočním rouchu a škrábal se na bradě, když poslouchal trpasličího krále.
„Takže radím použít jzdce, aby jeli napřed a hledali orky“, řekl Throndin. „Až je najdete, půjdeme po nich“.
„Jít po nich?“, děl baron s rozšířenýma očima. Uhladil si rozcuchané černé vlasy spadající na ramena a odhalil hubený, téměř ztrhaný obličej. „Nechci být netaktní, ale jak si myslíte, že je dostihneme? Vaše armáda není stavěna na rychlosti, ne?“.
„Jsou to orkové, přijdou k nám“, vysvětlil mu Throndin. „Vybereme dobré místo, vyšleme kupředu návnadu, například vás, a pak je zničíme“.
„A kde navrhujete zaujmout postavení“, zeptal se Vessal s povzdechem. Noc předtím vypil mnoho vína a časná hodina nepomáhala jeho bolestem hlavy.
„Tedy, kde byli orkové poslední dobou?“, přeptal se Throndin.
„Po i proti proudu Averu, mířili na západ“, odvětil Vessal, „Proč?“.
„No, připravíme se někde západně od místa, kde naposledy zaútočili, a počkáme si na ně“, řekl Throndin. Král se zamračil, když první zvuk deště zaklepal na plachtu stanu.
„Jistě tak zocelení válečníci nemají problém s pochodováním v lehkém dešti?“, zeptal se vessal a pozvedl obočí.
„Pod horami moc neprší“, děl Throndin s úšklebkem. „Vous zvlhne a do dýmky teče. Déšť není dobrý pro dobře ukovaná děla ani pro střelný prach do nich. Někteří inženýři jsou chytří, ale stále jsme nepotkal žádného, který by vymyslel střelný prach hořící ve vlhku“.
„Takže dnes zůstaneme v táboře“, navrhl Vessal s evidentním nadšením.
„Váš lid je zabíjen a olupován“, poukázal Throndin. „My můžeme zabíjet orky kdykoliv budeme chtít, nespěcháme“.
„Ano, předpokládám, že máte pravdu“, souhlasil baron. „Mí nájemci nebudou platit daně, pokud se tu volně budou potulovat orkové a lupiči. Čím dříve se to uklidní, tím rychleji se věci vrátí do pořádku“.
„Tak připravde armádu na pochod na západ tak rychle, jak je vám libo“, děl Throndin a plácnul se do stehen, když vstával. Popadl sekeru a hodil si ji přes rameno.
„Západ?“, zeptal se Vessal náhle, když trpasličí král mířil k třepotajícím se dveřím. „To nás přivede do Sporna“.
„Kam“, obrátil se Throndin.
„Sporna, říše hobitů“, vysvětlil mu Vessal.
„Ach, grombolgi-kazan“, usmál se Throndin. „A co je s tím?“.
„Tedy, není to má země“, děl Vessal a vstal, „A jsou tam hobiti“.
„Takže?“, zeptal se Throndin, pohladil si vous a potřásl hlavou.
„Tedy…“, začal Vesal než potřásl hlavou též. „Jsem si jist, že to bude v pořádku. Mí muži budou připraveni na pochod během hodiny“.
Throndin kývl na souhlas, a když vyšel ze stanu, Vassal s těžkým povzdechem klesl zpět na vykládané křeslo. Rozhlédl se po stanu na stůl, kde stoloval se svými poradci, a viděl hromadu polosnědeného kuřete a téměř práznou číši vína. Pomyšlením na přemíru předchozího večera se mu zvedl žaludek a on zavolal na služebnictvo.
Časem byl baron připraven oděn ve své plátové brnění na svém šedém hřebci a trpaslíci již byli seřazeni podél cesty. Déšť chřestil na jejich brněních a zbraních jako stovky drobných tanečníků, což dráždilo všechny kocovinou zostřené nervy Vessalova těla. Zatnul zuby, když mu Throndin zamával z čela zástupu. Zvedl ruku v odpověď.
„Čím dříve to bude za námi, tím lépe“, řekl baron se zaťatými zuby.
„Byl byste raději, kdybychom to vyřídili sami?“, zeptal se kapitán Kurgereich, baronův nejzkušenější voják a hlava jeho osobní stráže.
„Ne po poslání všech mých zatracených peněz“, zavrčel Vessal. „Myslím jen, že jsou rádi za nějakou pomoc proti orkům, kteří zabili králova dědice, takže mohli poslat zpět můj dar“.
„Nikdy neukazuj trpaslíkovi zlato, říkala má bába“, odvětil Kurgereich.
„K čertu s tvou bábou a k čertu s tebou“, zavrčel Vessal. „Vyšli zvědy a nech mě v klidu. Všechno to a zatracení hobiti k tomu“.
Kurgereich obrátil svého koně, aby skryl úsměv, a odklusal najít harcovníky. Během minut lehká jízda vyrzila a brzo se rytíři, nějakých 50, a baronových 200 pěšáků plahočilo po cestě, která se v pokračujícím dešti začala podobat mělkému potoku.
Přes dupot bot se stával stále hlasitějším nízký zvuk, když Throndin vedl své vojsko pochodovou písní. Brzo 800 trpaslíků silným hlasem donutilo kopce na březích Averu třást se do rytmu melodie. Na konci každého dvojverší trpaslíci udeřili svými zbraněmi do štítů a zvuk zněl ozvěnou kolem celé linie. Jako by se chtěli ukázat před baronovými muži, trpasličí válečné rohy se přidaly ke sboru a jejich dlouhé troubení přerušovalo každou sloku.
Uprostřed odpoledne zahlédli na obzoru kouř a během dvou mil prošli hobití vesnicí. Přes vlnité kopce se rozkládaly nízké domy mezi bahnitou cestou a širokým jezerem. Když přišli blíž, viděli křivá okna a dveře vytvořené v trávníku samotných kopců obklopených zahradami, na nichž se ve větru kolébalo několik vysokých rostlin.
Baron Vessal nařídil zastavit a sesednout a chtěl, aby se k němu Throndin připojil. Kulft stál vedle něj s promočenou korouhví svého pána. Barundin se připojil ke svému otci, hrdě svíral korouhev Zhufbaru a vyměnil si pohled s Kulftem. Pištivý hlas se ozval z křovin kolem cesty.
„Trpaslíci a vysoký lid v Midgfordu, u mého strýce, nemohu věřit, že to vidím na vlastní oči“, děl hlas.
Barundin se otočil a spatřil malou postavu, menší dokonce než on, s hustým chomáčem vlasů a planoucími tvářemi. Hobit byl oděn v tlustou zelenou košili nasáklou deštěm. Jeho kožené kalhoty byly kolem kotníků a on si je s trhnutím nasadil a utáhl kolem pasu tenkým provazem.
„Zastihli jste mě nečekaně“, řekl hobit a vypnul hruď.
„Kdo je váš starší?“, zeptal se Kulft. „Musíme s ním mluvit“.
„Je to ona, ne on“, odvětil hobit. „Jahoda Potůčková, žije v noře na druhé straně jezera. Teď má zřejmě čas čaje, řekl bych“.
„Tak budeme pokračovat v cestě, a necháme tě tvému…“, Kulftův hlas odumřel při pohledu na hobita. „Ať už si dělal cokoliv“.
„Jdete po orcích?“, zeptal se hobit.
Throndin a Vessal se oba na hobita ostře podívali, ale Barundin promluvil první.
„Jak to víš, maličký?“, zeptal se králův syn.
„Maličký?“, odsekl hobit. „Jsem vysoký, celá moje rodina je, kromě mého třetího bratrance Tobariase, jehož syn je malý. Krom toho, orkové. Můj strýc Fredebor ze strany mého děda, byl s přáteli rybařit u řeky a viděli je. Hned veslovali zpátky, kolem oběda. Měli dojem, že orkové mířili sem“.
Vessal přijal tyto zprávy tiše, zatímco Throndin se obrátil k Arbrekovi, který se k nim připojil.
„Co si myslíš?“, zeptal se král pána run.
„Pokud přicházejí, není důvod pochodovat dál“, odvětil Arbrek. „Dobré kopce pro děla, dost jídla a piva, pokud jsou příběhy o grombolgi pravdivé. Mohlo to být horší“.
Throndin kývl a obrátil se k hobitovi.
„Dá se tu někde utábořit, blízko jezera?“, zeptal se.
„Běžte na pole starého farmáře Brázdače“, řekl jim hobit. „Minulý týden umřel a jeho stará si nebude stěžovat, zvláště, když jí nikdo od pohřbu před čtyřmi dny neviděl…“.
„Tedy dobrá“, přerušil ho Throndin. „Půjdu se podívat za starou Potůčkovou, ostatní se utáboří na polích“.
„Půjdu s vámi“, řekl Vessal. „Moje zem hraničí se Spornem, znám tento lid trochu lépe než vy“.
„Budu rád za vaší společnost“, děl Throndin s pohledem na Barundina. „Pomoz s táborem, chlapče. Nemyslím, že mávání korouhví kolem sebe by v těchto krajích udělalo dojem“.
Barundin kývl a vydal se k ostatním trpaslíkům. Kulft pohlédl na barona, který mu pokynul, aby šel pryč.
„Půjdeme?“, zeptal se král a Vessal kývl. Když vyrazili po cestě, Throndin se zastavil a poklepal si na opasek. Se zavrčením se obrátil, ale hobit už zmizel.
„Ten malý vepř mi sebral fajfku“, prohlásil král.
„Chtěl jsem vás varovat“, řekl Vessal a potřásl hlavou. „Jsem si jist, že ji dostanete brzo zpět, ale neobviňujte nikoho z kradení, to ve Spornu neplatí“.
„Ale on ukradl mou fajfku“, zavrčel Throndin. „Zloděj je zloděj. Nadhodím to starší, až ji uvidíme“.
„To nepomůže“, děl Vessal a kývl hlavou, aby pokračovali v cestě. „Oni prostě nerozumějí, chápete?“.
Barundin se zamračil a otočil se na hobití barmanku stojící za ním.
„Pokud mě znovu štípnete do zadku…“, zavrčel, ale Shella Srdečná byla bezstarostná. S úsměvem a mrknutím se otočila a proběhla mezi stoly malé hospody nadšeně pohupujíc džbány na trpaslíky, kteří se tu navečer usadili.
Barundin byl celý den obtěžován stížnostmi ostatních trpaslíků. Jeho otec ve své moudrosti okamžitě přesunul všechny hobitů se týkající záležitosti na svého prince a sám se zavřel s Arbrekem a dalšími rádci. Od té doby neměl Barundin chvíli klidu.
Byl nucen postavit stálé hlídky kolem vozů se zásobami, jelikož dlouhoprstý lid Sporna si pomohl k pivu, tabáku, prostěradlům, střelnému prachu a všem druhům dalších věcí. Jeho otec mu řekl, aby neublížil žádnému hobitovi, ale jemně, avšak neústupně si je držel od těla.
Pak se stala příhoda se dvěma mladými hobity, kterým se zalíbil vůz Norbreda Příkrooka, a Barundin byl nucen uchýlit se ke kbelíku vody, aby vyřešil situaci dříve, než některý ze starších trpaslíků vybuchne rozhořčením.
Právě když ztrácel vůli k životu přišlo pozvání do krčmy U červeného draka, která nabídla pivo a jídlo udatným obráncům Midgfordu. A Barundin, ač vděčný za ukázku šlechetnosti, byl zaměstnán dlouhým a komplikovaným plánováním, jak dostat 800 žíznivých trpaslíků do krčmy ne větší než kovářská výheň, a přitom se ujistil, že zůstalo dost mužů k ochraně tábora před hrabivou pozorností hobitů.
Když se konečně pozdě v noci sám dostal do pohostinství krčmy, když už mnoho ostatních ulehlo na lůžko, nebyl příliš uchvácen když zjistil, že stará hobitka Shella v něm nalezla zalíbení. Byl si jistý, že jeho záda budou samá modřina od jejích hravých, ale bolestivých znameních náklonnosti.
Přepadl ho pocit úlevy, když se uvolnil stůl v rohu, a Barundin rychle zabral prázdné místo. Ale úleva byla krátká, jelikož se otevřely dveře a v nich stál jeho otec a volal po džbánu nejlepšího piva. Baron Vessal se ohnul skrz nízké dveře za ním následován svým maršálem Kulftem.
Trojice viděla Barundina a zamířila přes hostinec k němu, lidé do pasu ohnuti, aby se vyhnuli trámům u stropu. Barundin se postavil na nohy, aby udělal místo nově příchozím, zatímco Shella přinesla tři pěnící korbele postavila je na stůl. Naklonila se při předstíraném utírání stolu a Barundin se snažil namáčknout na zeď, jak se na něj hobitka nalepila.
Když byla hotova, usadili se a Barundin dokázal vyčistit mysl a soustředit se na své pivo, přičemž si nevšímal příležitostného rozhovoru ostatních. Nejasně slyšel zrezivělé panty dveří znovu zaskřípat a ucítil, jak jeho otec vedle něj strnul.
„U Grungniho rozpuštěných vousů…“, zamumlal Throndin a Barundin vzhlédl, aby viděl, co se stalo.
Před dveřmi stál poutník, stále oděn svým roztrhaným cestovním pláštěm s těžkým vakem na zádech. Chvíli se rozhlížel po sále, než se jeho zrak zastavil na Throndinovi. Jak přecházel přes místnost, vytáhl z opasku fajfku a začal jí plnit tabákem. Když se zastavil u stolu, již byl zaměstnán bafáním z dýmky.
„Zdravím, králi Throndine ze Zhufbaru“, pravil trpaslík s mírnou úklonou.
„To je váš přítel?“, zeptal se Vessal a nedůvěřivě si příchozího měřil.
„Vůbec ne“, zavrčel Throndin. „Myslel jsem, že již odešel“.
„Díky pohostinosti grumbolgi jsem zůstal, ne na pozvání krále Zhufbaru“, odvětil poutník a posadil se na kraj lavice, čímž namáčkl Kulfta na barona.
Král neřekl nic a padlo rozpačité ticho přerušované jen praskáním ohně a mumláním od ostatních stolů.
„Takže budete zítra bojovat?“, děl cizinec.
„Jo“, odvětil Throndin a hleděl do svého korbele.
„Máš tu výkvět válečníků“, řekl cizinec. „Jsi si jist, že to je dost?“.
„Myslím, že můžeme zvládnout pár orků“, prohlásil Barundin. „Také máme baronovy muže. Proč? Něco víš?“.
„Vím mnoho věcí, ochmířenče“, děl poutník než vyfoukl trojici kruhů kouře kolem Kulftovy hlavy. Baronův druh hlasitě zakašlal a rukama je rozehnal. Cizinec pohlédl na Throndina.
„Vím, že ten, kdo je tvrdý jako kámen, také může prasknout jako kámen“, řekl poutník, než se podíval na barona. „A ten, kdo je trvdý jako dřevo může prasknout jak dřevo“.
„Koukni, vagabunde, nelíbí se mi tvůj tón“, odvětil Vessal. Pohlédl na Throndina. „Můžete si dát pozor na své lidi šířící zde pomluvy“.
„Není můj“, děl Throndin se zavrčením.
„Dobrá, zdá se, že nic se nezmění během dne“, prohlásil cizinec, zbalil si dýmku a vstal. „I starý blázen jako já pozná, kdy je vítán, a kdy jeho moudrost narazí na hluché uši. Ale pamatuj si, že přijde doba, a poznáš“.
Sledovali, jak se otočil a kráčel zpět ke dvěřím.
„Poznáš co?“, zavolal za ním Barundin, ale cizinec neodpověděl a opustil krčmu aniž by se ohlédl.
Hobití lovci se vrátili v časných hodinách dalšího rána a varovali je, že jejich předpověď byla správná. Orkové se pohybovali podél Averu přímo k Midgfordu.
Throndin byl bezstarostný, to bylo přesně to, v co doufal. Kráčel z vesnice a nevšímal si loveckých psů běžících za ním, rozhlížel se po polích východně od osady, kde se jeho armáda a baronovi muži připravovali na bitvu.
Trpaslíci drželi severní pole a jejich křídlo bylo chráněno proudící vodou Averu. Za trpasličí linií na řadě kopců, které nedávno byly domovem několika hobitích rodin, nyní pro jejich bezpečnost a Throndinovo duševní zdraví vystěhovaných, stála čtveřice děl, které vzali s sebou. Parní vůz stál jako tichý stín za nimi a jeho malé dělo ještě nebylo připraveno. Ranní slunce se odráželo zlatým světlem od naleštěných železných hlavní a pozlacených tvářích předků a Throndin se na chvíli zastavil, aby se potěšil tím pohledem.
Jeho válečníci byli rozestaveni po poli, skupiny střelců s puškami zaujaly postavení za ploty a křovinami, jeho kušiníci na svazích kopce před děly. Ve středu stál Barundin s korouhví Zhufbaru chráněn kladiváři, Throndinovou osobní stráží.
Na samém konci linie byla směs hobitů nesoucích luky, lovecká kopí a další zbraně. Přišli za úsvitu a vyhlásili svůj zájem bojovat za sebe, a Throndin neměl srdce odeslat je pryč. Vypadali tak dychtivě a mnoho z nich mělo nebezpečný lesk v očích, který způsobil, že se trpasličí král na okamžik zarazil. Usoudil, že bude daleko lepší, když budou na bojišti, kde je může vidět, než aby způsobovali potíže někde jinde. Po rozhovoru s kapitánem Kurgereichem Throndin postavil hobity do postavení mezi Throndinovu hlavní gardu se sekerami a osobní stráž barona ve snaze udržet je stranou od uškození, jak jen to je možné.
Na jihu byli seřazeni baronovi kopiníci a halapartníci s rytíři jako zálohou za nimi připravenými na protiútok. Základní plán byl krýt se pod dělostřelectvem tak dlouho, jak bude možné, než trpaslíci vyrazí vpřed dokončit bitvu zblízka. Baron zaručil, že žádní rychlí vlkojezdci či vozy neprojedou kolem konce trpasličí linie, aby jí napadli zezadu. Bylo to prosté a oba, Throndin a Krugereich souhlasili, že to bude nejlepší.
Čekání se táhlo několik hodin přes oběd, obě přesnídávky a oběd v případě hobitů, a doprostřed odpoledne. Throndin se začal obávat, že orkové nedosáhnou Midggordu za denního světla, ale pochybnosti se teprve začaly vytvářet, když se na obzoru objevilo mračno prachu. Krátce na to přinesl východní vánek pach orčí hrody nesoucí se přes armádu, až koně začali dupad a ržát a hobiti kašlat.
Při pouhém náznaku orčího pachu padla na trpaslíky podivná nálada, rasová vzpomínka na zničené pevnosti a pobité předky. Začali truchlivý žalozpěv, který zněl linií a nabíral na síle, když Throndin mířil ke svým kladivářům hledě na blížící se hordu. Klidný, nízký zvuk válečných rohů doprovodil ponurý hymnus a zněl v kopcích kolem bojiště.
Ozvaly se výdechy hrůzy, když se orkové dostali na dohled. Bylo jich mnohem víc, než kdokoliv čekal, několik tisíc krutých zelených divochů. Horda se táhla od říčních břehů na míli a její potrhané korouhve a lebkové totemy se během postupu houpaly nahoru a dolů nad zelenou masou.
Throndin viděl jejich náčelníka, širokého válečníka, který se tyčil o více než hlavu nad ostatní orky kolem sebe s tváří pomazanou černým válečným malováním. Jen jeho zlé rudé oči prosvítaly skrz. Měl velkou rohatou helmu a nesl v každé ruce sekáček dlouhý jako hobit, jehož zubaté ostří se lesklo v odpoledním slunci.
Když viděli své nepřátele vydali orkové velký hluk výkřiků a bití zbraní o zubaté tváře na svých štítech. Jejich drsné hlasy prořezávaly vzduch a nelibozvuk řvaní přehlušil hlubokou píseň trpasličí linie. Halasné rohy a nepravidelné bubnování značilo, že pochod znovu začal a orkové se valili vpřed mávajíce zbraněmi a štíty ve vzduchu.
Throndin pokynul na své nosiče kamene, a ti vyšli kupředu nesouce mezi sebou kus žuly vytesané do dlouhého plochého kamene s vyrytými runami. Položili to na zem pomocí železných kruhů připevněných na koncích a umístili kámen zášti před krále. Ten jim pokývl, a pak se obrátil k armádě, která ztichla.
„Zde pokládám kámen zášti Zhufbaru a zde bude stát“, zvolal a jeho hlas zněl přes vřavu orků. „Budu vítězně stát na tomto kameni zášti nebo budu pohřben pod ním. Žádný trpaslík neudělá ni krok zpět z této linie. Vítězství nebo smrt“.
S velkým rituálem udělal Throndin krok na kámen a vytáhl svou sekeru. Zdvihl ji nad hlavu a od trpaslíků se zvedly silné ovace. Na tento signál bitva začala.
S hlasitým duněním první dělo vystřelilo a jeho koule přeplachtila nad hlavami trpaslíků. Dopadla na trávník s velkým výbuchem bahna a trávy, valila se dál a vrazila do orčí linie, kde trhala paže od těl a drtila kosti. Od baronových mužů se ozval mohutný jásot, zatímco trpaslíci se vrátili ke svému žalostnému hymnu o Grimnirovi.
Následné tři hlasité výbuchy oznámily začátek ostřelování, jak ostatní děla zahájila palbu. Lhostejní ke ztrátám orkové pokračovali kupředu, křičeli a dováděli vzrušením. Svištění tětiv kuší a rachocení palby z pušek se přidalo k hluku bitvy, jak ostatní trpasličí jednotky použily své zbraně na útočící zelenokožce.
Plná třetina orčí hordy byla zraněna či zabita, když narazila do trpasličí linie. Zubaté tváře křičící bojové pokřiky se setkaly s tvrdošíjnými vousatými obličeji.
Sekáčky a palice orků zazvonily o kroužková brnění a pláty, zatímco sekery a kladiva trpaslíků se prosekávaly kůží a drtily kosti. Navzdory ztrátám se orkové tlačili kupředu a jejich počet začal mluvit proti tenké trpasličí linii. Střelci popadli své pušky jako palice, zatímco Throndinova sekera zpívala ve vzduchu, když rozsekával své nepřátele.
Země se otřásla bušením a Throndin cítil dunění mnoha kopyt. Obrátil se napravo a hleděl přes hlavy svých druhů očekávaje, že uvidí Vessalovy rytíře útočit proti orkům snažícím se obklíčit trpaslíky. Ke svému úleku viděl stěnu zelenokožců na prasatech útočících na hobity. Rozprášili je pod kopyty svých prasat a nabodli je na svá hrubá kopí.
„Baron nás opustil“, zakřičel Barundin stojící vedle krále. Princ ukázal přes rameno a Throndin se otočil, aby viděl, jak lidé ustupují z bojiště. Orkové rychle postupovali přes otevřené pole.
„Křivopřísežníku“, zařval Throndin a téměř spadl ze svého kamene zášti.
Kvičení obrovských prasat se smíchalo s hrubými výkřiky útočících orků a přehlušilo Throndinovy kletby. Prasojezdci sklonili kopí a narazili jako blesk do Throndinových kladivářů.
Hrubé železné špice kopí narazily do trpasličí oceli brnění, zatímco prasata dupala a nabírala na rohy vše před sebou. Kladiváři máchali svými těžkými motykami v širokých obloucích, sráželi jezdce z jejich prasečích ořů a drtili kosti. Uprostřed boje stál Throndin na kameni a srážel hlavy a paže svou runovou sekerou, přičemž křičel jména předků.
Obzvláště velký a krutý ork se vrhl do boje se svým těžkým kopím nad hlavou. Throndin se obrátil a pozvedl sekeru, aby odrazil úder, ale byl příliš pomalý. Zubatá špice kopí pronikla mezi přečnívající pláty chránící jeho levé rameno a zaryla se hluboko do královského masa. S výkřikem bolesti Throndin sekl sekerou a oddělil orkovu paži od těla. Kopí bylo stále zaklíněno v králově hrudi i s rukou, když udělal krok zpět a svět se s ním zatočil. Jeho noha sklouzla z kamene a on se s nárazem svalil na zem. Hengrid Drakosok vykřikl na své spolukladiváře a ti postoupili kupředu kolem krále, zatímco další orkové proudili do boje a přidávali se k prasojezdcům. Barundin byl zachycen vířící melou, jeho sekera sekala nalevo napravo, jak se probojovával po bok svého otce. Králova tvář byla bledá a temně rudá krev proudila přes jeho brnění z těžkého zranění. Throndinovy oči byly přesto stále otevřeny a on se obrátil na Barundina.
Barundin na sobě ucítil zrak svého otce a zabodl korouhev do trávy bojiště. Sevřel svou sekeru a skočil kupředu, aby se utkal s přicházejícími zelenokožci.
„Za Zhufbar“, zařval. „Za krále Throndina“.
Goblini se rozprchli, když se přiblížila osamělá postava, a zanechali olupovaní mrtvol roztroušených po úzkém horském údolí. Mrtví orkové a goblini byli nahromaděni kolem těl trpaslíků, které přepadli, a jenž bojovali do úplného konce. Goblini ustoupili do vzdáleného konce údolí bojící se mocné aury, která obklopovala nově příchozího trpaslíka.
Byl oděn v runami popsaném brnění a purpurovém plášti visícím mu z ramen. Jeho dlouhé bílé vousy byly svázány zlatými přeskami, jak visely od jeho helmy po kolena. Bílý trpaslík se vybíral cestu skrz hromady mrtvých a jeho pohled těkal zleva doprava. Když spatřil předmět svého hledání, zamířil vpravo a proklestil si cestu hromadou rozsekaných orčích těl. V kruhu mrtvých zelenokožců leželi čtyři trpaslíci, mezi nimi zničená kovová korouhev zaražená do země.
Jeden z trpaslíků vzpříměně seděl a zády se opíral o korouhev s uschlou krví na svém šedém vousu a rudou tváří. Trpaslíkovy oči se trhavě otevřely při příchodu Bílého trpaslíka, a pak se rozšířily bázní.
„Grombrindal“, zasípal a jeho hlas byl přerývaný bolestí.
„Ano, princi Dorthine, jsem to já“, odvětil Bílý trpaslík poklenkuv vedle padlého válečníka a odloživ sekeru na zem. Položil ruku na princovo rameno. „Přál bych si, abych tu byl dříve“.
„Bylo jich příliš mnoho“, řekl princ a snažil se narovnat. Krev bublala z široké rány na jeho spánku a on se znovu zhroutil. Dorthin vzhlédl na Bílého trpaslíka a jeho tvář byla zkřivena bolestí. „Umírám, že?“.
„Ano“, odvětil Bílý trpaslík. „Bojoval si statečně, ale byla to tvá poslední bitva“.
„Říkají, žes přišel ze síní předků“, děl Dorthin s jedním okem zalitým čerstvou krví. „Uvítají mě tam?“.
„Grungni a Valaya a Grimnir a tví předkové tě více než přivítají“, odvětil Bílý trpaslík. „Vzdají ti čest“.
„Můj otec…“, děl Dorthin.
„Bude velmi pyšný a zarmoucený“, přerušil ho Bílý trpaslík zvednutou rukou.
„Vyhlásí zášť proti orkům“, řekl Dorthin.
„Vyhlásí“, potvrdil Bílý trpaslík.
„Pomůžeš mu pomstít mě?“, zeptal se princ s očima již zavřenýma. Dech mu chrčel v hrdle a s posledním úsilím se donutil pohlédnout na Bílého trpaslíka. „Pomstí mě?“.
„Budu tam pro tvého otce, protože jsem tu nebyl pro syna“, slíbil Bílý trpaslík. „Máš slib Grombrindala“.
„A my víme, že tvá přísaha je tvrdá jako kámen“, děl princ se úsměvem. Jeho oči se znovu zavřely a jeho tělo se zhroutilo, když si jej odnesla smrt.
Bílý trpaslík vstal a rozhlédl se po bojišti, než obrátil zrak zpět k padlému princi. Sáhl do svého vaku, vytáhl širokou lopatu a zarazil ji do země.
„Ano, chlapče“, prohlásil, když začal kopat první z mnoha hrobů. „Tvrdý jako kámen, to jsem já“.
Barundinova paže začínala bolet, když zasekl sekeru do hlavy dalšího orka. Jeho brnění bylo promačkané a poškrábané od množství zásahů a on cítil skřípění zlomených žeber. Pokaždé, když se nadechl, v něm znovu vzplanula bolest.
Vypadalo to beznadějně. Orkové nyní byli všude kolem nich a kladiváři prakticky bojovali záda na zádech. Barundin vrhl pohled na svého otce a viděl krvavou pěnu u jeho rtů. Alespoň je král stále naživu.
Hrubý sekáček práskl do Barundinovy helmy a na chvíli ho omráčil. Instinktivně mávl svou sekerou a cítil, že zasáhl. Když vzpamatoval své smysly, spatřil před sebou na zemi orka kolébajícího se na pahýlu své levé nohy. Zasekl svou sekeru do jeho hrudi.
Jak se pokoušel uvolnit zbraň, jiný ork, téměř dvakrát tak velký jako Barundin, se vynořil z vřavy s odporně vypadající šavlí v obou rukou. Ork se krutě usmál a máchl čepelí ku Barundinově hrudi, čímž donutil trpasličího prince, aby se skrčil. S výkřikem Barundin uvolnil svou sekeru a připravil se odrazit další úder.
Ten nepřišel.
Trpaslík v blyštícím se runovém brnění se prohnal orčími řadami a jeho lesknoucí se sekera srážela nepřátele každým úderem. Orčí krev smáčela jeho purpurový plášť a jeho hladký bílý vous byl špinavý a zkrvavený. Dalším mocným úderem rozsekl orka ozbrojeného šavlí od krku po pás.
Barundin ustoupil v šoku, když Bílý trpaslík pokračoval v útoku a jeho sekera tvořila vířící, zářící oblouky smrti orků. Jejich nemotorné údery se neškodně odrážely od jeho brnění či zcela míjely, jak legendární válečník uhýbal a pohyboval se vřavou, přičemž každým úderem někoho vykuchal, něco usekl či rozdrtil.
Koutkem oka Barundin viděl něco se pohybovat, zlaté světlo, a obrátil se, aby viděl pána run, Arbreka Stříbroprsta. Měl v ruce zlatý roh zářící vnitřním světlem a pozvedl nástroj ke rtům, načež zadul dlouhý, jasný tón.
Hluboký hlas rohu zněl ozvěnou bojištěm, až se samotná země zachvěla. Tón jakoby zněl z mraků nahoře a zároveň povstával ze země a naplňoval vzduch bouřlivým hřmotem. Pán run se zhluboka nadechl a zadul znovu, a tentokrát Barundin cítil zemi doslova třást se pod jeho nohama. Chvění nabíralo na síle, začaly se objevovat zející praskliny do nichž padali orkové a goblini.
„Pojď, chlapče, nestůj a nekoukej“, zavolal Hengrid a pozvedl kladivo. Barundin se rozhlédl kolem a viděl, že orkové jsou ohromeni, mnoho z nich leželo na zemi a zacpávalo si uši, jiní se vyhrabávali z děr a prasklin.
Barundin popadl korouhev Zhufbaru do levé ruky a zaútočil spolu s kladiváři jako ocas ničivé komety za Bílým trpaslíkem. Kladiva stoupala a dopadala na orčí lebky zatímco Barundinova sekera se zahryzávala hluboko do masa a rozdrcených kostí. Během několika minut byli orci rozdrceni, zničené zbytky hordy prchaly rychleji, než je trpaslíci mohli pronásledovat.
Nepřítel byl poražen a Barundin náhle pocítil vyčerpání, jak se jeho tělo a nohy cítily slabé. Klopýtl, ale pak se narovnal, jelikož si byl vědom, že je před svými druhy a potřeboval být silný. Vzpoměl si na svého otce a se zakletím se obrátil a běžel zpět přes mrtvolami pokryté pole tam, kde král stále ležel. Arbrek byl vedle Throndina, kolébal jeho hlavu a držel korbel u králových rtů. Throndin srkal a polykal pivo a zvedal se na jedné ruce.
„Otče“, vydechl Barundin, když dorazil, a opřel se o korouhev.
„Synu“, zachraptěl Throndin. „Je mi líto, že jsem se nechal zabít“.
Barundin se obrátil na Arbreka pro nějaký druh popření, ale pán run jen potřásl hlavou. Trpasličí princ se obrátil, když ucítíl někoho za sebou. Byl to Bílý trpaslík. S rukou v rukavici si sundal helmu a jeho hustý vous zavlál jako vodopád. Barundin znovu polkl. Hleděla naň tvář starého poutníka. Bílý trpaslík mu pokývl, a pak postoupil dále a poklekl vedle krále.
„Znovu se setkáváme, králi Throndine ze Zhufbaru“, děl Bílý trpaslík stroze.
„Grombrindal…“, zasípal král. Zakašlal a potřásl hlavou. „Měl jsem to vidět, ale odmítl jsem. Není v naší povaze zapomínat, takže ti mohu jen nabídnout své díky“.
„Nejsem tu kvůli vděčnosti“, odvětil Bílý trpaslík. „Má přísaha je tvrdá jako kámen a nemůže být porušena. Jen lituji, že vůdce orků unikl mé sekeře, ale já si ho najdu“.
„Bez tebe bychom prohráli“, děl Barundin. „Křivopřísežník Vessal musí být chycen“.
„Lidé jsou povahou slabí“, řekl Bílý trpaslík. „Jejich čas je tak krátký, bojí se, že ztratí všechno. Nejsou pro ně útěchou síně předků, a tak musí každý dělat ve svém životě co může a ten život je jim velmi drahý“.
„Opustil své spojence, není to nic než zbabělec“, zavrčel Barundin.
Bílý trpaslík kývl, a pak obrátil zrak k Throndinovi. Potom vstal, postavil se vedle Barundina a zahleděl se mu do očí.
„Král Zhufbaru je mrtev, ty jsi nyní králem“, řekl Bílý trpaslík. Barundin pohlédl přes Grombrindalovo rameno a viděl, že je to pravda.
„Králi Barundine Throndinssone“, děl Arbrek a také vstal. „Jaká je tvá vůle?“.
„Měli bychom se vrátit do Zhufbaru a pohřbít vážené mrtvé“, prohlásil Barundin. Pak si vezmu knihu nenávisti a vpíšu tam jméno barona Silase Vessala z Uderstiru. Měl bych napravit křivdu, která se nám dnes stala“.
Barundin pak pohlédl na Bílého trpaslíka.
„Přísahám, že tak učiním“, děl Barundin. „Budeš přísahat se mnou?“.
„Nemohu složit tento slib“, řekl Bílý trpaslík. „Vrah tvého bratra stále žije, proto musím pomstít Dorthina. Časem mě však možná uvidíš. Hledej mě na skrytých místech. Hledej mě, když bude svět nejtemnější, a když se bude vítězství zdát daleko. Jsem Grombrindal, Bílý trpaslík, uchovatel zášti a zúčtovatel a můj pohled je věčný“.
Gerd rudl pod pohledem zjizveného starého trpaslíka. Byl zastrašen trpaslíkovým chováním a jeho velkou, runami pokrytou sekerou.
„Tak, človíčku“, řekl trpaslík, „myslíš si, že se můžeš připojit k mé výpravě do Zhufbaru, co? Máš vůbec zbraň?“.
„Mám“, vzdorovitě řekl Gerd a vybalil svůj meč.
„Trpaslík mu hy vytrhl z ruky a vytasil. „Tuhle starožitnost?“, zasmál se. „Z jakýho krumpáře to je?“.
Gerd se nadechl. „Byl to meč mého strýce. Byl vojájem v armádě Averlandu“.
Trpaslík mu hodil čepel zpět. Gerd ji chytil za jílec. Bez varování trpaslík švihl svou sekerou na Gerda, který jej hbitě odrazil, jak mu to ukazoval strýc. Trpaslík vypadal potěšeně.
„Dobře“, děl. „Máš reflexy. Ale máš nějakou zkušenost?“.
„Goblini napadli statek mé rodiny“, začal Gerd. „Má rodina byla pobita, ale já přežil. Goblini ne“.
Trpaslík si odplivl. „Gobliní odpad. Několikrát se jim na týhle výpravě pomstíme“.
„Myslíte tím, že jsem přijat?“, zeptal se Gerd hlasem zabarveným vzrušením.
Trpaslík se poprvé usmál. „Jsi přijat, chlapče. Teď si naostři meč, Zhufbar čeká“.
Král Belegar Železné kladivo ( Ironhammer )
Stojící vzdorovitě na svém Kameni přísahy, jenž pochází z roztříštěných hrobů jeho předků, vítá bitvy s otevřenou náručí a s děsivým odhodláním. Vůdce Angrundova klanu a král Karaku Osmi vrcholů, se jeho život zaměřuje na znovuzískání domova svých předků a pomstě zášti za tyto zločiny.
Do bitvy je připravený ve svém gromrilovém brnění a se svým praporem na zádech, který je pokrytý zlatem a drahokamy. V pravé ruce nese kladivo z Angrundu, nošeno králi Karaku Osmi vrcholů, jenž je prohlášeno královským majetkem. Zatímco v levé ruce drží štít Vzdoru.
Královna Helgar a Drong Drsný
V dávné minulosti v době Caledora II. během čtvrtého věku Ulthuanu se pán vznešených elfů Eldroth vypravil z Lothernu s mnoha stoupenci k břehům Starého světa. Tam objevili skvělý přirozený přístav na pobřeží obklopený pohořím. Eldroth a jeho lid založili obchodní kolonii, kterou nazvali Tol Eldroth.
Brzo elfí dobrodruzi prozkoumávali horské vrchy tyčící se na obzoru. Přinesli zprávy o skvělých kovech a drahokamech skrytých ve skalách. A také se setkali s trpaslíky.
Mnoho staletí před tím, než se elfové vylodili na pobřeží, trpasličí dobrodruh, Bronn Smělý, a jeho klan putovali po horských stezkách, dokud nenarazili na horské vrcholky nad pobřežní plání. Bronnovi důlní hledači objevili v horách drahokamy a zlato, a tak Bronn a jeho výprava založila důlní osadu. Tato nová kolonie záhy přitáhla horníky, obchodníky a osadníky z ostatních klanů a rychle se proměnila v mocnou pevnost, které vládl Bronn a později jeho potomci. Pevnost byl známá jako Krag Bryn, což v trpasličím nářečí znamenalo Lesknoucí se hora.
Zvěsti o bohatství Krag Brynu dolehly k uším Thrunda Rozhněvaného, a ten shromáždil dav dobrodruhů, vyvrhelů a bezzemků dychtivých nových zemí k obsazení. Thrund uchovával prastarou zášť k Bronnovi, jejíž podstata byla už dávno nejasná. Ať byl její původ jakýkoli, samotná zášť byla pamatována celým jeho klanem. Thrund se rozhodl najít Krag Bryn a získat trůn pro sebe.
Následovala velká bitva, v níž byl Thrund Bronnem poražen a smrtelně zraněn. Než vydechl naposled, donutil své dědice přísahat, že ponesou zášť podpořenou čestvou krví. Věrní přísaze, ale s nedostatkem síly, tito Thrundovi potomci vybudovali vlastní pevnost v jediném horském průsmyku, čímž uzavřeli obchodní cestu z trpasličí říše do Krag Brynu. Pojmenovali pevnost Kazad Thrund na počest svého proslulého předka. Zde vybírali mýto od všech obchodníků putujících průsmykem. Z toho důvodu se stal průsmyk známý jako Průsmyk zášti.
Minula staletí. Když se Eldrothův rod vylodil na pobřežní pláni pod tyčícími se vrcholky, rivalita mezi rody Bronna a Thrunda již byla stará. Nekonečný spor si vybral svou daň a zbyl jediný trpaslík pravé pokrevní linie Bronna. Elfí vyslanec vyslaný na dvůr Krag Brynu byl udiven, když byl přivítán trpasličí královnou. Byla to Helgar, poslední žijící potomkyní Bronna Smělého.
Příchod elfů byl pro Krag Bryn nečekaným dobrodiním. Náhle se mu otevřela nová obchodní cesta do skvostné elfí říše. Horníci mohli zapomenout na zrádný průsmyk Kazad Zhrund. Nyní mohli prodat zlato, stříbro a drahokamy elfům, kteří platili mnohem více než lakomí trpaslící a bez dlouhého smlouvání.
Královna Helgar okamžitě uzavřela obchodní dohodu s elfy a její popularita u trpaslíků Krag Brynu vzrostla. Ve skutečnosti velmi potřebovala takovou prestiž, jelikož v jejím klanu nezbyl nikdo, kdo by podpořil její nárok na trůn a mezi horníky bylo mnoho z Thrundova klanu. Navíc se mnoho trpaslíků nechtělo nechat ovládat bezvousou královnou, přestože dokázala pít pivo jako zabíječ trollů a její linie byl dlouhá jako její copy.
Zatím byla moc v Kazad Thrundu v rukou Dronga Drsného z Thrundova rodu. Hleděl na příjezd elfů s pobouřením a odporem. Jelikož byly poklady Krag Brynu naloženy na elegantní elfí lodě směřující k neznámému cíli, obchod skrz průsmyk Kazad Thrud upadal prakticky k nule. Drong chudl a jeho klan se začal hněvat. Zášť byla zapsána a sekery nabroušeny. Drong se rozhodl využít zvyšující se nespokojenosti ku svému prospěchu. Za tím účelem mazaně vznesl falešné dědické právo na trůn Krag Brynu.
Prohlásil, že jeho předek Thrund byl právoplatným pánem Krag Brynu. Byl vyhnán při převratu a nejzrádněji zabit, nikoli v čestném boji. Drongova slova se šířila v době, kdy se elfové šířili krajem. Nepravdivá zpráva brzo dosáhla cíle a záhy dobrodruzi se sekerami mířili do Kazad Thrund.
Drong brzo vycítil, že je správný čas vyzvat právo Helgar na její trůn, v případě potřeby silou. Jeho stoupenci byli silní, její slabí. A jací mohli bít její spojenci elfové soupeři pro dobré trpaslíky. To si Drong myslel, když splétal plány na válku. Vyslal své druhy do důlních základen Krag Brynu vyvolat nespokojenost.
A tak začal příbeh o Drongově zášti, jak je známá v ságách. Tato válka mezi elfí a trpasličí kolonií, divoká ve své zuřivosti, byla předzvěstí dlouhé a hrozné Války vousu, která vypukla brzo na to.
Navzdory rebelii v dolech se Helgar držela na trůně v Krag Brynu, a tak se Drong rozhodl změnit svou taktiku. Vyslal ke královně posly s dary a nabídl jí přátelství a usmíření. Helgar se zalíbily šperky dokonalé trpasličí práce nesmírné hodnoty z Karak Izrilu. Pozvala Dronga na hostinu vyřešit neshody a vyhlásit mír.
Byla to skvělá událost, při níž teklo nejlepší trpasličí pivo ve velkém množství. Když Drong viděl královnu Helgar držet svůj korbel jako pravý trpaslík, beznadějně se zamiloval. Začal přemýšlet, že se v ní mýlil. Možná by se dva znepřátelené klany mohly spojit. Když Drong takto uvažoval obklopen tisíci trpaslíky obou frakcí zpívajících a pijících, začal ve své mysli vidět syna a dědice, který jednoho dne právoplatně usedna na trůn Krag Brynu.
Tyto myšlenky mu popletly hlavu a navrhl královně manželství. Její výsost měla upito a byla unesena Drongovým působivým vousem po kolena souhlasila.
Celý dav se radoval a připil si dalším pivem. Ještě za úsvitu dalšího dne, kdy působilo pivo v hlavách jako bušení kladiv do kovadlin, viděli Drong a Helgar výhody svého rozhodnutí. Královna by již nebyla posledním ze svého klanu a její dědic by znovu usedl na trůn. Prastará zášť by byla vyškrtnuta.
Král Kazador z Karak Azulu
M3 WS7(8) BS4 S5 T5(6) W3 I4 A4 LD10
Stojí 425 bodů.
Vybavení: Král Kazador nese do bitvy velké kladivo Karak Azulu a brnění krále Karak Azulu. Taky nese obrovský prastarý roh zvaný Thunderhorn ( hřmící roh ).
Kladivo z Karak Azulu: Toto válečné kladivo nese runu Master rune of Death. Každý model zasažený tímto kladivem je automaticky mrtvý ( po hodu na brnění ). Kromě toho nese runu Rune of Striking ( +1 WS ) a Rune of Might ( dvojitá síla proti modelům s odolností 5 a vyšší ).
Brnění z Karak Azulu: Gromrilové brnění nese runu Master rune of Adamant ( +1 T ) a Rune of Resistance ( znovu hází nepovedené záchrané hody na brnění ).
The Thunderhorn: Tento hřmící roh nese runu Master rune of Dismay. Lze použít jen jednou, nepřátelská jednotka po vyhlášení útoku musí úspěšně složit test na morálku ( LD ), jinak útočí až v příštím kole.
Příběh:
Kazador je starý král Karak Azulu. Je to robustní trpaslík a neuvěřitelně silný dokonce na mimořádná měřítka trpasličích králů. Říká se, že jednou zdvihl plně naloženého poníka, který klopýtl a zapadl do rozsedliny. Ve svém mladším věku mohl ( a často tak činil ) přepít každého trpaslíka celého svého království. Jeho mládí bylo plné hostin a bojů, oplzlých písní a černého humoru a samozřejmě bitev. Mnoha bitev, takže orkové se brzo začali celému kraji vyhýbat. Vládnout nad královstvím zcela obklopeném zelenokožci Kazadora netrápilo. Ve skutečnosti se mu to líbilo a trávil letní měsíce lovením goblinů v horách.
Tyto dny jsou však dávno pryč. Dnes králi Kazadorovi nic nepřináší radost. Nemá již chuť k jídlu a jídlo se mu hnusí. Pivo je vždy slabé a není schopno pozvednout jeho ducha. Již neloví gobliny v horách či pod nimi se smíchem z nenucených vtipů. Dnes sedí v temnotě Karak Azulu a dumá. Vrací se k orčímu útoku, kdy Gorfang, bojpán Černého útesu pronikl do pevnosti, loupil a plenil. Ač byli orkové zatlačeni, sebrali zajatce včetně mnoha z Kazadorovi vlastní rodiny. Ještě dnes Kazador ví, že jeho vlastní lidé hnijí v kobkách Černého útesu a on není schopen jim pomoci či alespoň pomstít jejich smrt ( pokud jsou mrtví ).
Kazrik, králův syn, trpěl osudem skoro stejně špatným. Chycen v královském trůním sále nebyl mladý trpaslík odveden jako zajatec, ale byl oholen a pevně přibit ke Kazadorovu trůnu, jako vyjádření pohrdání. Král slíbil polovinu svého bohatství trpaslíkovi, který přivede jeho příbuzné zpět živé, a čtvrtinu tomu, kdo přinese jejich mrtvá těla zpět k odpočinku v Karak Azulu. Kdo zabije Gorfanga má slíbeno vybrat si z pokladu. Jelikož Kazador je bohatý, jako může být jen trpasličí král, tato nabídka způsobila velké vzrušení v celé trpasličí říši.
Jediná věc, která může rozjasnit smutek krále Kazadora, je vedení armád po celé trpasličí říši. Stal se z něj temný a skličující mstitel, pronásledovatel nepřátel svého lidu a bezohledný ničitel všeho zla, které najde. Když vede své armády do boje, zaduje na velký Bouřný roh, aby oznámil, že král Kazador přišel znovu pro pomstu. Možná doufá, že se jednou střetne s Gorfangem v bitvě, takže se alespoň bude moci pomstít na svém nepříteli a odložit břemeno zodpovědnosti, které leží na jeho srdci.
Hromorh jedno z prastarých dědictví Karak Azulu. Je symbolem pevnosti a je nošen králem Kazadorem spolu s Kladivem Karak Azulu a Královským brněním Karak Azulu. Legendy, které jsem četl, praví, že roh byl vyroben z klu nějakého mohutného zvířete, a že ho vládnoucí páni Karak Azulu nosí do boje po staletí.
Král Kurgan Železovous
Když válečný náčelník lidského kmene Unberogenů, Sigmar, osvobodil krále Kurgana Železovouse z orčího zajetí, získal mocného spojence. Byl obdarován Ghal Marazem, runovým kladivem značné moci, a mezi lidmi a trpaslíky vzniklo spojenectví. Po odražení obležení Zhufbaru stál Sigmar po boku krále Kurgana v průsmyku Černožár proti novému orčímu vpádu. Lidská paměť je však krátká a nepíší záznamy. Trpasličí činy byly zapsány velkým runotepcem, Alaricem Šíleným, a jsou udržovány v Knize velekrálů, Rikakronu.
Trpasličí armáda zastavila první orčí útok a odrazila tři velké vlny. Čtvrtá však hrozila prorazit, ale Sigmar vypustil své jízdní válečníky v divokém útoku, který vyčistil linie a znovu získal převahu. Trpaslíci a lidé postupovali kupředu a tlačili orky, ale množství zelenokožců přicházejících průsmykem bylo takové, že neměli kudy utéct. Byla to noční můra roztříštěných štítů a proražených helem, klaustrofobní tlak, v němž trpaslíci, lidé a orkové bojovali, umírali a byli zašlapáni pod botami žijících. Výhoda byla s aliancí, ale v omezení průsmyku nemohlo být vybojováno jasné vítězství.
Tehdy inženýři velící trpasličímu dělostřelectvu nařídili přesunout zbraně na skalnatý převis nad bokem průsmyku. S napnutými svaly trpaslíci tlačili své cenné zbraně po nebezpečném svahu. Když tam byli, zahájili palbu přes tenčící se řady svých druhů do masy orků stále přicházejících průsmykem. Orkové byli tak natěsnění, že nebylo možné minout. S takovou palbou dopadající na ně z temné oblohy byly orčí zálohy zpomaleny, a pak začaly prchat. To byla poslední kapka. Když je nic nedrželo na místě, začali orkové prchat. Naživu nezůstal žádný kůň, takže nebylo jízdy, která by pronásledovala, ale nebylo to ani potřeba. Po dvě míle byl průsmyk pokryt orčími mrtvolami. Radost krále Kurgana byla taková, že dovolil Alaricovi vytvořit Runomeče, které byly odměnou největším Sigmarovým válečníkům.
Král Ulfar Kamenné kladivo z Karak Ungoru
Král Ulfar Kamenné kladivo z Karak Ungoru umíral. Příbuzní a služebníci se shromáždili kolem jeho postele se čtyřmi dračími sloupy, a žvýkali své vousy zármutkem.
„Kde je můj syn?“, skřehotal král. „Nechť ke mně přijde“. Služebník vyběhl z královy ložnice a spěchal do princových pokojů. Po několika minutách princ Ulther, syn Ulfarův, vstoupil do místnosti a vesele si pískal.
„Buď zdráv, otče“, řekl. „Stále živ, což?“.
„To je pěkné“, vzdychl král. „Co takhle trochu žalu?“. Princ se poškrábal na bradě. „Jistě. Budeš mi chybět a všechno to okolo“, řekl. „Ale já se stanu králem. Velmi smíšené pocity“. Král zdvihl své matné oči ke stropu. „Pojď blíž“, zasípal. „Je několik věcí, které ti musím říct, než zemřu“. Princ pln naděje přistoupil k posteli, stejně jako dvorní písař s brkem v ruce“.
„Můj synu“, zaskřehotak král. „Odkazuji ti vládu nad Karakem Ungor“. Ozvalo se znepokojené zašumění mezi královsými služebníky. „A přenechávám ti mou válečnou sekeru s rytinou draka na čepeli…“.
„Ne kladivo?“, přerušil ho princ trochu mrzutě.
„Dej si pozor nebo nedostaneš sekeru“.
„Promiň“.
„To je lepší. A se sekerou ti odkazuji povinnost. Před lety jsem přísahal, že nikdy nespočinu, dokud nebude pohroma chaosu odstraněna z naší rasy a temní trpaslíci nebudou vyhubeni. Nechávám tuto přísahu na tebe. A také ti přenechávám svou přísahu vyhubit gobliny a jejich bídné příbuzné. Měl bys vytvořit skupinu z našich nejlepších lidí a vydat se zničit tyto nepřátele. Neměl bys spočinout, dokud nedokončíš svůj úkol ani se vrátit do Karak Ungoru, kterému v tvé nepřítomnosti bude vládnout můj kancléř Gorm Moudrý…“.
Král byl v tuto chvíli přerušen přerušen společným vzdechem služebníků, z nichž někteří si otevřeně potřásali rukama. Byli uklidněni přísným pohledem krále, který pokračoval ve své poslední vůli, což písař zuřivě zapisoval. „Měli byste se jmenovat Dračí kumpanie“, pokračoval. „Za vlajku si vezmi sloup v podobě draka ze smrtelné postele svého otce…“.
„Křup“.
„Ne hned“, vyprskl král zpod spadlých nebes. A s tím zemřel.
Král Wulfram Strohý z Karaz Grundu
Zemřel při obraně pevnosti kladiva ( Karaz Grundu ). Jeho legendární kladivo Gorlnir padlo do rukou odporných orků.
Král Železoručson z Karak Varnu
Během Bitvy v Bryndalském údolí král Železoručson z Karak Varnu vytvořil první věrnokámen. Když se vracel do své pevnosti po neúspěšném šestém obléhání Tor Alessi, byl zástup Karak Varnu přepaden na silnici skrz Bryndalské údolí. Jak se trpaslíci pokoušeli ustoupit na sever ke své pevnosti, elfí útok sílil a ohrožoval prolomit jejich zadní voj. Ústup se hrozil změnit v porážku, během níž by elfové jistě zabili nebo zajali velkou část zástupu. Aby předešel této zkáze, král Železoručson vedl svou osobní stráž do nejtěžšího boje na kameny pokrytém hřebeni blízko vstupu do údolí. Král si vybral nejvyšší balvan, který našel, a vylezl na něj. V dohledu všech trpaslíků a elfů vzal svou runovou sekeru a vyryl svou osobní runu do žulového bloku. Jeho hlas byl řevem nad hřmotem boje, vyslouvil svou nesmrtelnou přísahu:
‘Bojujte, udatní Grimnirovi synové. Zde jsem zřídil své postavení já, hrdý král Karak Varnu, syn Thorgila Železoruče, vnuk Hraddiho Železoruče. S předky jako svými svědky přísahám, že neudělám ani krok zpět z tohoto kamene. Jako útesy Barak Varru budu zdí proti elfímu přílivu. Pokud padnu, pamatujte si má slova a činy a pohřběte mě pod tímto pevným kamenem, neboť se nemohu vrátit ke svému krbu, pokud by má čest selhala. Bojujte se mnou, Grungniho válečníci, dokud na nás nepřijde osud’.
Tímto udatným činem vzdoru král sjednotil své váhající válečníky a trpaslíci se postavili proti elfům s obnovenou silou. Král byl věrný svému slibu a přestože byl obklíčen a těžce zraněn, bojoval každou uncí své síly. Král nakonec padl a trpaslíci byli poraženi, ale velká část zástupu dokázala uniknout nyní znaveným pronásledovatelům. Elfové byli tak zaujati královým jednáním, že ve vzácném činu velkodušnosti umožnili zajatcům naplnit přísahu svého krále a pohřbít ho pod tím kamenem. Bryndalské údolí naplnil hustý les, ale stále občas trpasličí skupina vykoná obtížnou pouť vzdát poctu na místo prvního věrnokamene.
Kurik Kaznagar
Zabíječ s runovou sekerou velkého stáří a vážnosti Drakkaz-tren, což doslova znamená ‘zabíječ draků’. Utkal se s nenáviděným drakem Mordrakem. Bitva zuřila tři dny a tři noci, dokud nakonec s rozlámaným tělem, posekán a potlučen Kurik naposledy sekl. Mordrak se krvácející s velkými kusy šupin odseknutými ze své kůže připravil zasadit Kurikovi konečnou zhoubu, a tak naplnit přísahu jeho otce. Ale zatímco měl úder dopadnout, zabíječ vykřikl. Bouře odpověděla na jeho volání. Sudy střelného prachu, opatrně umístěny inženýry, když měla obluda oči jen pro zabíjení a ne pro opatrnost ani moudrost, byly zapáleny. Z Grimnirovy vůle se jeskyně propadla, všechny cesty byly pohřbeny pod vahou hory. A tak byla obluda Mordrak navěky pohřbena, s ní Kurik a Drakkaz-treng.
Kurzak
Kola plně naloženého vozu s pivem příšerně skřípěla, až Kurzaka bolely uši. Přál si, aby trpasličí inženýři přinesli alespoň trochu oleje. Náhle Kurzak vyskočil leknutím, když šíp zahvízdal kolem jeho tváře a jen ho sekl do špičky jeho velkého nosu.
„Přepadení“, zakřičel a instinktivně vytáhl svou sekeru. Karavana pokračovala v cestě rozhodnuta neopozdit se s pivem. Kurzak a jeho trpasličí druhové spěchali po cestě najít útočníky, ale byli zmateni, když nikoho nenašli. Náhle vzduch ztemněl, když tucty šípů zaplavilo karavanu a její posádku.
„Elfové“, zvolal Kurzak, „Zatracení zrádní elfové“. S tím se Kurzakova zlost zdvojnásobila a on spěchal tam, odkud přilétaly šípy, a doufal, že pokryje svou sekeru krví nepřátel svých předků.
Dlouhý Drong ( Long Drong )
Piráti zabíječi Dlouhého Dronga patří mezi Regimenty Slávy ( Dogs of war či Regiments of Renown ) . Dlouhý Drong plus devět pirátů zabíječů, včetně praporečníka a muzikanta, celkem stojí 195 bodů. To je minimální jednotka kterou můžeš najmout. Regiment může být rozšířen až na maximum 30 modelů za cenu 12 bodů za další model.
Drong M-3 WS-6 BS-4 S-4 T-4 W-2 I-4 A-3 LD10
Piráti zabíječi M-3 WS-4 BS-3 S-3 T-4 W-1 I-3 A-1 LD10
Velikost jednotky: 10-30, včetně Dronga
Vybavení: Mnoho pistolí. Mnoho a mnoho pistolí…
Speciální pravidla:
Zabíječ ( Slayer ): trpasličí armybook.
Ověnčení pistolemi: Všichni piráti, včetně Dlouhého Dronga získávají další útok protože bojují s pistolí v každé ruce.
Od té doby, co jsou ověnčeni pistolemi kterými vystřelí v hurikánu zkázy , jsou všechny jejich útoky považované za sílu 4, s prorážením brnění.
Piráti nesou takové množství pistolí, že je nepotřebují nikdy nabíjet, a proto se bonus za útok pistolí počítá v každém kole boje.
Malakai Makaisson
Malakai je trpaslík s oholenou hlavou a obvyklým načerveno obarveným hřebenem, v krátkém koženém kabátci s ovčím límečkem, kožené čepici s dlouhými třepotajícími se chrániči uší a s výřezem pro svůj hřeben. Nosí sadu silných optických čoček s vyrytými nitkovými kříži, o kterých neústupně tvrdí, že jednoduše zlepšují jeho už tak perfektní zrak, než aby snad nahrazovaly nějaký nedostatek, kterým by snad mohl trpět.
Považuje se za nejlepšího inženýra který kdy vůbec žil, byl Malakai Makaison vyhnán z cechu inženýrů, po fiasku jeho první vzducholodě načež se stává zabíječem. Zkonstruoval Ducha Grungniho a je také zodpovědný za vynalezení mnoha jiných důvtipných zbraní a výzbrojí. Původně pochází z Dwimmerdim Vale, což je izolované místo velmi vysoko na severu, které je zodpovědné za jeho poněkud zvláštní přízvuk.
Jeho nejposlednější vynález je Goblin-hewer. Rychlopalbou vrhacích seker s fantastickým ničícím účinkem je Goblin-hewer dokonce schopný, prosekat se krupobitím ostří skrz nejpevnější překážku.
Malakai Makaissonś a Goblin-hewer smí být vzat armádou zabíječů jako vzácná volba. Také může být používán v trpasličí armádě nebo v armádě říše, v tom případě se počítá jako jeden hrdina a jedna vzácná jednotka.
Malakai M-3 WS-7 BS-4 S-4 T-5 W-3(4) I-5 A-4 LD10
Posádka M-3 WS-7 BS-4 S-4 T-5 W-3(4) I-5 A-4 LD10
130 bodů
Jednotka: Skládá se z Malakai Makaisson´s, dvou členů posádky ( zabíječi ) a jednoho Goblin-hewer.
Vybavení: Posádka je vyzbrojena ruční zbraní a obouruční zbraní. Malakai je vyzbrojený obouruční zbraní a opakovací trpasličí puškou ( stejná jako normální trpasličí puška s vícenásobným výstřelem x3 ).
Zabíječ: Malakai a jeho společníci jsou zabíječi a proto se řídí všemi normálními pravidly pro zabíječe. Poznamenejte si že v zabíječské armádě Goblin-hewer ignoruje pravidlo „Podívej Snorri trolové !“.
Inženýr: Třebaže je vážně nepříčetný a složil přísahu zabíječů, je Malakai dosud váženým odborníkem na střelný prach, mechaniku a konstrukce. Řídí se proto všemi pravidly pro normálního trpasličího inženýra. Ale stále je součástí posádky a proto musí zůstat u Goblin-hewer stejně jako ostatní členové posádky válečného stroje.
Goblin-hewer: Je považován za válečný stoj pro všechny účely. Při střelbě určete cílovou jednotku, která je v dostřelu a je vidět. Házejte na zásah jako normálně ( pro použití BS Malakaie musí být naživu a nesmí střílet ze své opakovací pušky. ) Rotující ostří seker způsobí proměnné množství zásahů v závislosti na počtu řad v cílové jednotce. Hoďte D3 za každou řadu kterou cíl má, to určuje celkový počet hodů na zranění které bys měl provést. Jestliže Goblin-hewer střílí do boku jednotky, pak je počet modelů v nejširší řadě počítán jako počet řad k tomuto účelu.
Například, jednotka se čtyřmi řadami zasažená Goblin-hewer dostane 4D3 zásahů. Jestliže by měla šest modelů v řadě a byla zasažena z boku, dostane 6D3 zásahů. Zásahy jsou rozděleny jako u normální střelby. Jestliže střílí po samostatném modelu, po rojnici a nebo po dalším cíly který nepoužívá řady, způsobí mu D3 zásahů.
Goblin-hewer je ovlivněn ztrátou posádky stejně jako šípomet.
Goblin-hewer: maximální dostřel: 48“, síla: 4, modifikátor hodu na brnění: –2, pohyb: jako posádka, odolnost: 7, životy: 3
Goblin-hewer patří mezi Regimenty Slávy. Takže může být vzat normální trpasličí armádou nebo říšskou armádou, počítá se jako jeden hrdina a jedna vzácná volba.
Příběh:
O Malakai a jeho prvních vynálezech se toho hodně dočtete v sérii knížek Zabíječ – Gotrek a Felix. Jednoduše řečeno je to geniální smolař
Morgrim Elgidum
Morgrim Elgidum, Zhouba elfů, vystoupil na vysokou zledovatělou skálu. Jeho okované body zněly ostře do ticha chladného, svěžího vzduchu. Nevědomky si pohladil svůj plnovous a hleděl přes okraj propasti. Skrz pomalu se valící mračna mohl rozeznat malé postavy na pláni hluboko dole. Jeho chladné, šedé oči se zúžily a on pocítil vzplát v sobě hněv. Tohoto rána přišla zpráva, že syn velekrále, hrdý válečník Snorri Půlruč byl zabit. Nečestně poražen bídným elfím králem Caledorem. Snorri byl Morgrimův nejmladší bratranec a společně bojovali i hodovali při mnoha příležitostech. Zítra bude Morgrim a jeho oddaní stoupenci čelit zrádným elfům na planině a naprosto je rozdrtí. Budou neúnavně pochodovat celou noc a sestoupí po kroutící se horské stezce pod rouškou temnoty. Jejich odhodlání pomstít se je požene kupředu.
Pyšný trpasličí pán se obrátil a pohlédl na své druhy, jak pochodují do strže nějakých padesát stop pod jeho postavením. Pravidelné údery těžkých bot na kameni a pronikavé skandování znělo krajem do padající temnoty. Morgrim se pro sebe usmál a sestoupil ze skály, přičemž zapadl po kolena do sněhu, který znovu začal padat, a vydal se na cestu zpět za svými druhy.
Náhle se nad ním ozval ohlušující řev a Morgrim se obrátil, přičemž serval ze zad svou těžkou, runami popsanou sekeru. Stál a hleděl přes útes, zatímco pekelný hluk sílil dokud se ve vzduchu neobjevil obrovský modrý drak. Mhouře oči proti chladnému větru Morgrim zavrčel na obrovského tvora letícího nad ním. Obrněná postava na zádech hrdé bytosti spatřila Morgrima dole a ukázala na něj zdobeným kopím. Drak se snadno obrátil ve vzduchu a mrštně zamířil na osamoceného trpaslíka. Slétl z oblohy a letěl padajícím sněhem k Morgrimovi s napřaženými drápy a dračí kníže namířil své kopí na jeho hruď.
Vzduchem prolétla směrem k letící bytosti vlna šipek z kuše, které se neškodně odrazily od zářících modrých šupin. Velké oči naplněné inteligencí a mazaností hleděly na trpasličího pána. Jak se drak blížil, vzepjal se a několik šipek se zabodlo do jeho méně chráněného břicha. Drak zařval, více leknutím než skutečnou bolestí, a stočil se doleva. Obratný dračí kníže se přizpůsobil tomuto náhlému pohybu, změnil úhel svého kopí a zaútočil na Morgrima, když se mu drak hnal nad hlavou.
Drže svou obouruční sekeru pevně v rukou Morgrim udeřil s ohromující rychlostí a zlomil kopí namířené proti němu. Runy na sekeře vytvořily ve vzduchu světelnou stopu. Morgrim šlehl sekerou nad hlavou a zasekl ji hluboko do dračí zadní nohy, která letěla nad ním.
Ač slyšel křik svých druhů, kteří se k němu brodili sněhem, věděl trpaslík, že mu nepřijdou na pomoc včas. Drak vystoupal do vzduchu, elegantně se obrátil, než se znovu snesl směrem k němu. Tvor se zastavil těsně před trpasličím pánem s široce otevřenou tlamou a zhluboka se nadechl. Výbuch burácejícího plamene vylétl z hadího chřtánu a přehnal se přes Morgrima. Pára stoupala ve velkých syčících mračnech, jak sníh a led tály pod výhní, ale neochvějná postava zůstala nedotčena. Plameny kolem ní neškodně prolétly, zatímco prastaré runy na jeho brnění a helmě jasně zaplály.
Otrávený drak se vrhl na trpaslíka s divokým řevem oči naplněné nenávistí. Sních a led zůstaly nedotčeny horkem v přesném kruhu kolem Morgrima, který vydal vlastní výkřik a pozvedl sekeru vysoko nad hlavu. Drak skočil kupředu a jeho tlama chňapla po osamnělé postavě. Morgrim máchl sekerou v širokém oblouku a udeřil právě když se drakova hlava dostala na dosah, přičemž se zasekl hluboko do tvrdé, šupinaté kůže a odhodil draka na stranu. Elfí jezdec se sklonil v sedle a sekl po trpaslíkovi mečem, ale útok byl odražen stranou pohrdavým plácnutím sekery. Morgrim skočil dopředu a zasekl tvrdý úder prastaré runové zbraně do drakova krku. Ozdobená čepel se zasekla hluboko do kroutící se bytosti a téměř oddělila její hlavu.
Drak sebou trhl s bublajícím zaskřípěním a temná krev dopadla na bílý sníh. Dopadl na zem a divoce sebou škubal ve smrtelné křeči. Dračí kníže se horečně snažil dostat se z postrojů, které ho držely v sedle, ale než mohl rozepnout přezky, drak se převalil přes propast. Padající elf vzhlédl a pohlédl do Morgrimových očí. Za zdobenou helmou Morgrim viděl světle šedé oči naplněné strachem a za okamžik padající pár zmizel z dohledu v mracích.
Trpaslík stál hledící přes sráz s chladnýma očima. Když se mu jeho druzi postavili bez dechu po bok, hleděli na svého pána s uctivým tichem. Nakonec se k nim obrátil. „Zítra“, řekl skřípavým hlasem. „Zítra pole zvlhne elfí krví. Naučíme je platit za jejich zradu“.
Bez dalšího se Morgrim otočil, dal si sekeru na rameno a vyrazil.
Nordok Craggensson
Inženýr a velitel Dračí letky pevnosti Karaz Grund.
Princ Oricck z Karak Azaru
Absolutní ticho viselo nad hodovní halou jako pohřební pieta. Oslava trvala dny, od té doby, co byly odraženy gobliní kmeny. Lid Karak Azaru neměl moho radosti posledních několik desetiletí, takže vše bylo při těch řídkých příležitostech konáno naplno. Zněly písně, které nebyly v těchto sálech slyšet po generace a bylo vypito obrovské množství nejlepšího trpasličího piva.
To se dělo, dokud do sálu nevstoupil mladý pán Orrick. Orrick byl nejmladším synem krále Kurdana, vládce Karak Azaru. To, že se ti dva občas pohádali, je slabé slovo.
„Co jsi říkal, chlapče?“, zeptal se starý král pevným hlasem. „Mé staré uši se musely přeslechnout“.
„Jen jsem se zeptal, co oslavujete“, vyhrkl mladší trpaslík. Postrádal schopnost svého otce vypadat střízlivě bez ohledu na množství vypitého alkoholu. „Tentokrát jsme je porazili, ale oni se vrátí, pamatuj na má slova. A příště nemusíme mít takové štěstí“.
„Štěstí?“, zahřměl rozuřený král a zpola se zvedl z křesla. Jeho strážci si vymělili ustarané pohledy. Bude tu dnes prolita vznešená krev?
„Jak se opovažuješ mluvit se mnou o štěstí? Byla to trpasličí odvaha a bojové umění, co zatlačilo tu zelenou hrodu. Tato pevnost nikdy nepadla do rukou vetřelců a nikdy nepadne. Ne dokud dýchám“.
„Vše, co říkám je, že se časy změnily a my se musíme změnit také. Mluvíš o umění, ale starou taktiku našich předků používáme stále. Nakonec chytrý nepřítel pochopí naše způsoby a toto království padne“.
„Nemáš žádnou úctu ke svým předkům, chlapče?“. Trpasličí král téměř šeptal. Ti, kdo ho dobře znali, pochopili, že to bylo nebezpečné znamení, a další ustarané pohledy křižovaly síň.
„Zatracení předkové“, prohlásil mladý princ a práskl pěstí do kamenného stolu. „Během poslední generace padlo půl tuctu trpasličích pevností do rukou nepřátel. Jsem si jist, že jejich vládci také trvali na zastaralé taktice jejich předků. Musíme opustit staré způsoby, než bude pozdě pro nás pro všechny“.
Ač značně pil, tvář starého vládce vyschla hněvem po výbuchu svého syna. Jeho uším zněla slova jeho potomka jako nejhorší možné znesvěcení – neúcta k předkům.
„Zmiz“. Slova byla sotva slyšitelná, i v tichém sále. „Opusť toto království a nikdy se nevracej. Tvé jméno bude vyškrtnuto ze všech záznamů. Již nejsi synem krále Kurdana z Karak Azaru“.
Rimbal Wanazaki
Inženýr ze Zhufbaru. Pilot hydrokoptéry.
Rorek Vidlovous
Rorek Vidlovous hleděl do temnoty věda, že za kruhem osvětleným ohněm se něco pohybuje. Měřily si ho pozorné hladové oči. Zlovolná inteligence sledovala každý jeho pohyb. Rorek nenuceně dojedl zbytek svého sušeného hovězího, a pak do sebe nalil poslední pivo, než sáhl po sekeře. Utřel si ústa rukou, projel si strništěm na své oholené hlavě a odplivl si do ohně. Slina zasyčela, když se vypařovala. Rorek vstal a cvičně máchl zbraní.
Váha sekery v rukou mu dělala dobře. Runy rudě planuly, ale zda odleskem ohně či tlumeným jasem vlastního vnitřního světla nemohl říct. Pevně sevřel násadu. Patřila jeho otci a před ním jeho otci a jeho otci ještě dříve. Byla to mocná zbraň zakalená krví mnoha nepřátel a zářila runami z dávných dob. Dnes by mu měla dobře posloužit.
Chvíli stál tiše a poslouchal noční zvuky. Oheň praskal. Někde v dálce zahoukala sova. Tam. Slyšel zvuk kůže o kámen, jakoby se něco velmi velkého snažilo pohybovat tiše. Brzo, pomyslel si Rorek, brzo bude po všem. Urazil dlouhou cestu na bohy zapomenuté místo, aby si vynutil pomstu za jeho bratra a napravil vlastní hanbu.
Rorek pohlédl do svého srdce a nenašel tam nic než popel. Ztratil všechnu čest, když nechal bratra zemřít. Byl prvorozený. Bylo jeho povinností bránit mladíka. Selhal a jeho poslední pokrevní příbuzný byl zabit. Otec v něj vložil důvěru a on ji sklamal. Hanba donutila Roreka vytrhat si vlasy. Žal a vztek v něm bojovaly a on necítil nic jen touhu sekat, trhat a zabíjet, zaměřit všechnu svou potlačovanou bolest a zlost proti někomu.
Bylo jeho úkolem vést mulovou karavanu s rudou do Říše lidí. Měl být s karavanou, která byla zničena, ale zával v dole mu zlomil nohu a on musel na měsíc ulehnout. Mladý Algrim jel místo něj, ač byl jeho vous stěží palec dlouhý. Hloupý hoch si myslel, že dokáže provést karavanu skrz trolly zamořené hory a získat roční výnos. Nyní jeho kosti leží vedle všech ostatních, které troll pobil. Dobrá, už nikdy. Dnes to skončí. Dnes troll zemře.
Stín, velký a temný, se pohnul v dálce. Rorek se hlasitě zasmál. Dívoký, ponurý zvuk zněl mezi kameny. „Pojď a zemři“, zařval. „Nebo si pro tebe dojdu“.
Věc se pomalu belhala kupředu. Byla obrovská. Její žluté kly byly dlouhé jako dýky a světlo krvavého šílenství zářilo v jejích očích. Protáhla drápy jako šavle. Vydala zabučení výzvy, podivný naříkavý výkřik, který by mrazil v kostech mnoha udatných válečníků. Každá rozumná bytost by byla zastrašena. Rorek jen pohlédl na tyčícího se tvora. Byl třikrát tak vysoký a dvacetkrát těžší. To mu bylo jedno. Již zaspíval svou pohřební píseň. Jeho přátelé již byli mrtví. Pokládal se za živou mrtvolu. Jaké využití měl pro strach?
Zašklebil se. „Tvůj život je u konce“, řekl trollovi, a pak se vrhl kupředu se sekerou připravenou k úderu.
Ruggi Rudovous
Ostřílený zlatokop. Bratranec zemana Grombolda Kruddssona.
Skalf Černokladivář
Legendární runotepec dávných dob, který pracoval v Karaz-a-Karaku před dobou velké trpasličí říše. Skalf ukoval mnoho velkých kladiv a někdo tvrdí, že dokonce i Sigmarovo kladivo byla jeho práce. Mnoho z jeho kladiv bylo později v držení trpasličích vojevůdců jako znak moci a královské hodnosti.
Snorri půlruký
Syn Velekrále Gotreka, který zahynul ve Vállce odplaty. Zatímco Snorri dodržoval řádné přípravy na souboj, despotický Caledor mu zasadil mocný úder svým kopím, prorazil Snorriho helmu a srazil ho na zem. Ač omámen a ohromen, Snorri obratně použil svůj štít k odražení Caledorových úderů a znovu se postavil na nohy. Pak, nepochybně očarován jemným čarodějnictvím Ulthuanu, Snorriho obrana selhala a kopí Fénického krále nalezlo znovu svůj cíl, proniknuvši Snorriho stehnem a přišpendlivši ho do zkrvaveného bahna. Vytahuje svůj meč Caledor přesekl gromrilový pancíř našeho syna a s velkým prolitím krve otevřel jeho hrudník. Ač vítězství bylo jasně jeho, Fénický král nepolevil ve svém útoku a usekl Snorrimu paži ( před Válkou odplaty šlechtici obou ras jednali civilizovanějšími způsoby a ve vojenských sporech se obvykle uplatňovala shovívavost a výkupné výměnou za zajatce, jak válka pokračovala, stávala se stále urputnější a nakonec byli zajatci na obou stranách obecně bez přemýšlení zabíjeni ). Pozvednuv jí jako trofej, poskakoval Caledor nafoukaně před svou armádou drže useknutou paži vysoko ve vzduchu. Byla to Snorriho garda, která znovu zasáhla, než mohly být zbytky našeho syna více poničeny, a Caledor se stáhl, odhodiv paži našeho milovaného dědice do hlubokého jezera, z nějž nebyla dosud vylovena. Snorriho stín bude putovat chodbami síní předků v mukách bez paže, v níž nosil zbraň, a zahanben.
Snorri Spangelhelm
Runotepec velekrále v Karaz-a-Karaku ve zlatém věku trpasličí říše. Tepal skvělé válečné palety velekrálů po několik generací a žil ve velkém věku. Snorri bojoval v mnoha velkých bitvách a byl znám pro své skvostné gromrilové brnění. Toto jedinečné kroužkové a plátové brnění bylo dost silné, aby odrazilo nejostřejší čepele či nejsilnější údery a přesto bylo lehké a ohebné jako hedvábí.
Snorri Runonoš
Snorri pomalu přicházel na křižovatku, oči a uši nastražené po známkách potíží. Cesta vpředu byla čistá, ale slyšel hlasy přicházející z chodby za rohem. Přirozeně to byl směr, kterým trpaslík potřeboval jít. Kouknul se za roh a potvrdil si podezření: goblini. Vypadalo to, že je jich alespoň půl tuctu. Trpaslík zvážil problém. Mohl si skrz ně probojovat cestu, ale mohl být zraněn a ještě musel uběhnout mnoho leguí. V každém případě boj s gobliny nebyl jeho posláním. Měl důležitou zprávu pro krále Alarika z Karak-Hirnu a bylo jeho poviností jako runonoše zajistit, aby jí dostal.
Dvacet sáhů za křižovatkou viděl Snorri oblast volných kamenů. Vypadaly, jakoby se tam část starých trpasličích chodeb začala hroutit. Snorri tiše nabyl svou kuši a opatrně zamířil. Vystřelil a sledoval, jak šipka zasáhla poškozenou zeď. Jak doufal, náraz šipky způsobil, že se množství kamínků odlomilo a dopadlo na mramorovou podlahu. Zvuk padajících kamenů zněl chodbami.
Snorri rychle znovu nabil kuši a přitiskl se ke zdi. Dusot nohou mu prozradil, že goblini skočili na špek. Smečka křivonohých zelenokožců proběhla přes křižovatku a doprava za zvukem padajících kamenů. Když přešli, Snorri proklouzl za roh a podíval se na hlídkové stanoviště. Všichni goblini padli do léčky.
Runonoš proběhl chodbou. Po čtvrt míli se zastavil u nevýrazné zdi. Slyšel hlasy goblinů za sebou. Dotkl se tří částí zdi a skryté dveře se náhle otevřely. Snorri vstoupil do nově odhalené chodby a zavřel za sebou dveře. Trpaslík se usmál. Goblini mohou tyto chodby ovládat, pomyslel si, ale nikdy neovládnou jejich tajemství.
Snorri běžel dál. Potřeboval dosáhnout Karak-Hirnu během dne a v Ungrin Ankoru byly další nebezpečí. Runonoš se pomodlil k Valaye pro ochranu a zdvojnásobil rychlost.
Sven Zježený
Drakobijce z pevnosti Karaz Grund.
Thannock Topor
Vycházející slunce se lesklo na nejlepších brněních ve Starém světě, když byla trpasličí stráž Karaku osmi vrcholů zahnána z domova svých předků. Otrávený plyn uvolněný skaveny vyhnal trpaslíky z bezpečí své državy a pronikal celou pevností. Velké stroje zářící Grimniho brány hlasitě pracovaly, když se dveře pevnosti znovu zavíraly, a nakonec se zaklaply s ozvěnou znějící celou horou. Co bylo k zániku odsouzené obléhání nedobytné pevnosti se změnilo v boj o život, poslední výspa proti divoké hordě goblinů, kteří oblehli prastarou trpasličí državu.
Thannock Topor nemohl mít radost. Metač ohně, který pomáhal vyrobit, byl pravým veledílem, mohutným bronzovým odkazem umění trpasličích inženýrů. Vzpomínal, když poprvé viděl tento úžasný stroj v akci přes zelená skla své ocelové masky a cítil žár, když galony těkavého paliva vroucí proudily z trysky stroje ve tvaru draka. Je čas vyzkoušet jej na bojišti, pomyslel si Thannock, když pomáhal tlačit těžký válečný stroj na místo za náspem. Strýc Gnargrim mu řekl, že plameny úžasně působí na trolly. Bude nejlépe tuto teorii ověřit. Již věděl, že černý oděv goblinů hoří velmi dobře.
Thannock sledoval jasné barvy západu slunce ze svého místa na vrcholu pevnůstky. Jeho tvář byla ponurá a chladná jako sochy jeho předků rýsující se proti večernímu slunci, a posledních několik paprsků ji nemohlo rozehřát. Mnoho hodin mlčel a čekal. Mysl mu bloudila za událostmi toho dne. Ač Grimniho brána nebyla prolomena a dnešní bitva nakonec zahnala spojená vojska jejich nepřátel, Karak osmi vrcholů padl. Tisíce zelenokožců napadlo východní bránu a spojení s jedovým plynem skavenů vehnalo jeho druhy do záhuby. Nyní byla obrovská horská pevnost zaplněna havětí a gobliny.
Pod ním mezi zničeným zdivem opevněného postavení využitého pro bitvu, žhnul odřený bronz jeho milovaného metače ohně. Prošel dnes takovou zkouškou, že jen zázrakem zůstal vcelku. Thannock věděl, že poškození bylo nenapravitelné bez přístupu k nejlepším nástrojům a několika týdnů v trpasličí dílně, což bylo nemožné, neboť vše bylo v rukou goblinů. Hory se rozezněly jeho kletbami, když se pokusil opravit ho, ale jeho úsilí bylo marné. Nejen to, ale také jeho bratr Bjarl zemřel se svým druhem v posádce Thorginem. Zůstal jen on, jediný přeživší smrtící pozornosti zlého zeleného boha Gorka a šípů z gobliních válečných strojů.
Koutkem oka zahlédl stín a spatřil sukovitou zelenou ruku chytající se zdi pevnůstky. Věděl to. Než by vyrobili další šípy pro své primitivní, nekvalitní válečné stroje, posádka se raději rozhodla získat původní z trosek svého cíle. Thannock počkal, než se dva goblini přehoupli přes zeď, a seskočil ze svého místa s válečným výkřikem. Goblini ztuhli strachy a první chabě pozvedl svou vychrtlou paži, aby se kryl před Thannockovou sekerou, která obsala oblouk, jenž goblina téměř přeťal ve dví. Druhý se vzpamatoval a obrátil se na útěk. Thannock vytrhl svou zakrvevenou sekeru z mrtvoly prvního goblina a vrhl ji vší solou za prchajícím goblinem s výkřikem čisté nenávisti. Sekera se zarazila hluboko do zad zbabělého zelenokožce a srazila ho na zem. Jeho ubohé kvílení ukončil Thannock, když mu špápl botou na krk.
To nebylo vše. Jeho druhové byli mrtví, jeho stroj a dědictví zničeno. Jeho domov padl do rukou goblinů. S ohněm v očích Thannock zvedl hrubý gobliní nůž. Vyřkl přísahu tak starou jako samotná pevnost a začal si ořezávat své dlouhé, husté vlasy.
Therkki Hurgisson
Křik a hulákání znělo údolím a hrozilo svrhnout hromady ledu a sněhu na vrcholu rokle. Strohé výkřiky trpasličích hrdel se míchaly se zvířecím řičením a řvaním. Obrovská dvouhlavá obluda s šupinatou kůží a šlehajícími chapadly rašícími jí ze zad dřepěla na velkém balvanu a bránila cestě kupředu. Therkki Hurgisson běžel kupředu tak rychle, jak ho jen jeho nohy nesly a viděl Hadrina a Grumbara spěchat kupředu po pravici.
„Jsem mamlas, pokud nechám tuhle hromadu rosolu něco mi udělat“, pomyslel si, když vytahoval sekeru zpoza opasku. Kolem něj skákali ostatní zabíječi k útoku, vřískali bojové výkřiky a rodiné kledby pomsty.
První máchl svou sekerou Borrin Hromovous a jeho ostří udeřilo do kostěné desky pokrývající levou hlavu obludy. Udeřila druhá hlava na hadím krku a její čelisti přesekly zabíječe ve dví jediným sklapnutím jako meč dlouhých zubů.
„Šťastný žebráci“, pomyslel si Threkki, když byli dva další zabíječi roztrháni předními pařáty obludy.
Grumbar klopýtal přes kameny a náhle se Trekki ocitl v čele hromady potetovaných trpaslíků s oranžovými vlasy. Zvedl svou sekeru vysoko do vzduchu a ostří rozseklo napřaženou pracku, načež na zmrzlé kameny vystříkla zelená tekutina. Tvor zařval bolestí a vzepjal se a Trekki viděl příležitost. Jeho sekera se zasekla hluboko do šedého masa a tvor ustoupil. Threkki odmítl povolit svůj stisk a byl tažem přes ostré kameny. Grumbar se znovu postavil na nohy a chytil se temné hřívy, aby se vyšvyhl obludě na záda, načež jeho dvě sekery sekly z obou stran krku a oddělily hlavu. Obluda se zhroutila, přičemž padla na Threkkiho nohy a přišpendlila ho k zemi.
Zabíječ obrátil hlavu a viděl další pokřivené obludné stíny hrnoucí se do údolí k nim. Viděl Garagrima Železopěstě skákajícího dolů kaňonem, aby se s nimi setkal, a jeho sekery se leskly ve slunci. Za ním další tucet zabíječů řval potěšením a následoval jej.
„Oi“, vykřikl Threkki, když se Grumbar obrátil, aby se přidal k útoku. „Sundej ze mě tu věc“.
Ten se sklíčeně podíval, jak se ostatní zabíječi střetli s obludami, jak se sekery zdvihají a dopadají v krvavých obloucích a pařáty a tesáky sekají a mrzačí.
„Svině“, hlesl a zhroutil se k zemi.
Thorek Kovočel ( Thorek Ironbrow ), Pán run, mistr zbrojírny Karak Azulu
Thorek M3 WS6 BS4 S4 T5 W3 I3 A2+1 LD10
Kraggi M3 WS4 BS3 S3 T4 W1 I2 A1 LD9
Stojí 505 bodů.
Zbraň: Thorek na kovadlině používá své běžné kladivo na runy a do války nosí runové kladivo Klad Braka. Jako mistr všech zbrojířů v Karak Azulu má toto kladivo vyjímečné vlastnosti: Žádný záchranný hod na brnění, žádný Wardsave. Toto kladivo nepříteli ničí i jakékoliv magické brnění a štít. Toto kladivo také nese Rune of Fury, která dává Thorekovi +1 útok.
Pán tradic: Thorek na kovadlině zkázy může kouzlit velkou sílu na 3+.
Thorkovo runové brnění nese runu Master Rune of Gromril ( 1+ hod na brnění ).
U své kovadliny zkázy má pomocníka jménem Kraggi, který mu pomáhá a je Veterán: Má jednoruční zbraň a lehké brnění. Když je Kraggi přítomen, dovoluje Thorekovi znovu zakouzlit neúspěšný hod na kovadlině zkázy. K tomu mu dává na hody jednu kostku ke všem hodům na kouzlení. Jednička na tomto hodu je Miscast.
Příběh:
„Teď si vy mladí můžete myslet, že nic není tak dobré, jako bývalo“, postěžoval si Durgrim Rudovlas pozorující shromážděné ochmířence. „Dobrá, vypadá to tak, ale všechno není špatné. Vemte si tuto hospodu“, pokračoval a zahrnul celou zakouřenou místnost máchnutím ruky. „Před pár sty lety to vše byla skála“. Jeho opilí posluchači obdivovali pult zakaleným zrakem.
„A to není vše. Je ještě několik trpaslíků jako já, kteří se snaží dodržovat staré způsoby. Nemnoho, ale dost, abychom dali vám mladým naději. Vemte si starého Kovočela, například. Všichni jste o něm slyšeli, ne?“, podíval se Durgrim přes kraj svého džbánu piva a poslouchající trpaslíky, ale neobtěžoval se čekat na odpověď. „Thorek je trpaslík starých časů. Je to Karak Azgal, kde žije a kde je mistrem zbrojařem. Bylo by štěstí mít ho také. Má jednu z kovadlin zkázy udělaných Kurgazem a zná o jejích tajemstvích více než většina ostatních.
Také se nebojí používat její sílu, ne jako někteří takzvaní páni run, o nichž bych se mohl zmínit. Nicméně, jak jsem řekl, je to řádný trpaslík starého střihu, který nemá čas na ty moderní nápady, jak kovat zbroje a zbraně. Také se nestará, jaké runy jsou v tomto století módní a podobně. Když to bylo dobré pro naše předky ve Válce hněvu, je to dobré rovněž pro Thoreka Kovočela. Slyšel jsem ho hodně mluvit a byl jsem pyšný, že ho mohu slyšet.
Teď vidím, jak si mnozí z vás říkají: ‘A co pokrok?’. To je hloupost. Každý vám řekne, že je to zmatené elfí myšlení. Přece se všechno mění k horšímu, ne lepšímu, a co bychom potřebovali je návrat starých dobrých časů, ne nějaké hypermoderní náhražky pro věci, které nejsou špatné. Thorek Kovočel je úctyhodná postava, vzor pro kohokoli z vás, kteří chcete být runotepci. Můžete udělat mnohem hůře, než se pokusit na něj zapůsobit svou zručností a pochopením starých způsobů, ačkoliv to bude velmi těžké. Požaduje nejvyšší kvalitu a očekává nic menšího než absolutní věrnost. Nemůžete si dovolit potíže se silou kovadliny zkázy, pokud jste polovičatí“. Durgrim se odmlčel a zadíval se do daleka.
„Když byly vyrobeny, všechny kovadliny mohly používat runy, po nichž jsou pojmenovány, ale nyní mám za to, že jen Thorek to dokáže udělat. Hlavně to je úspěch starého Kovočela. Ví o runách více než jakýkoli jiný žijící trpaslík, a to hlavně proto, že strávil celý svůj život čtením prastarých textů a rozmlouváním se starými a moudrými pány run“. Durgrim se důkladně zadíval na své posluchače. „A vyplatilo se mu věnovat pozornost starším“.
Thorek Kovočel je pán run ze staré školy. Neustálý boj způsobil, že mnoho z umění run bylo ztraceno při pádu pevností do rukou zelenokožců a jiných nepřátel. Thorek je však tak zkušený, jako jakýkoliv jiný žijící pán run, a mnozí by řekli, že jako jakýkoliv jiný pán run kdykoliv. Ovládá po staletí prodej zbraní v Karak Azulu a je živoucí hrůzou pro své učně a poutníky, kteří se obávají jeho pohrdání téměř stejně, jako obdivují jeho umění a moudrost. Ani synové krále se neodvažují vstoupit do jeho dílny bez jeho souhlasu a mnozí mladí rádobyrunotepci se ocitli při práci v dolech, neboť nesplnili Thorekovy náročné, tradiční normy.
Je tedy zcela vhodné, že Thorek udržuje kovadlinu zkázy Karak Azulu. Téměř jediný mezi současnými pány run chápe Thorek jejich hluboká tajemství. Ač má úctu k moci kovadliny, nebojí se jí, neboť pro něj je to nástroj, jímž může tvarovat a utvářet magii jako obyčejný kovář tvaruje železo, zlato a gromril. Ač nemá Thorek nedostatek úkolů pro Karak Azul, je hotov putovat i jinam a zaujmout své místo na bojišti. V nedávných letech byly trpasličí výpravy velmi úspěšné při získávání prastarých pokladů ze ztracených a padlých držav. Každý takový objev pomáhá uchovávat vzácné vědomosti o předcích živých, a to na oplátku pomáhá zajišťovat, že nepadnou další državy. Thorek věří, že ve spojení s úsilím velekrále Thorgrima Záštinoše a dalších podobně soudících králů jako je Alarik Ranulfsson je můžené získat něco z toho, co bylo ztraceno.
Thorik z Karak Hirnu
Byly to pušky trpaslíků, které přinesly vítězství v Bitvě u Železné skály. Skvělé výrobky s pružinovou spouští jsou výrobkem inženýra Thorika z Karak Hirnu. Zkušený trpasličí střelec dokáže takovou zbraní zastřelit goblina na dvěstě kroků.
Trygg Trolbijce
Největší bijci trollů jaké jsou známé, velké dvouruční sekery byly Tryggovou specialitou. Pracoval v Karak Kadrinu ve velkých dnech trpasličí říše a vyráběl zbraně pro zabíječe trollů, kteří se vydávali na nejvyšší vrcholky hledat trollí jeskyně a jakýkoliv osud, jenž je tam čeká. Jeho zbraně se také ukázali účinné proti goblinoidům a byly vyhledávány po celé déli a šíři trpasličí říše. Kdekoliv goblini a orkové objevili jeho práci mezi troskami či vypleněnými hrobkami, snažili se je zničit, takže přeživší příklady Tryggovy práce jsou vzácné a mimořádně cenné.
Ungrim Železopěst
Zabíječský král Karak Kadrinu.
Ungrim Železopěst je zabíječský král a může být postavený v trpasličí armádě nebo v zabíječské armádě Karak Kadrinu.
Zabírá pozici Lorda a navíc také zabírá jednu pozici hrdiny. Musí být postavený přesně podle tohoto popisu a nesmí mít žádné další vybavení. Musí být v armádě jako generál.
Ungrim M-3 WS-7 BS-4 S-4 T-5 W-3(4) I-5 A-4 LD10
Body: 465
Zbraně a vybavení: Ungrim je vyzbrojený Dargovou sekerou, nosí dračí plášť přes Gromrilové brnění a nosí Zabíječskou korunu.
Dračí plášť: Dračí plášť nese Mistrovskou runu záště ( 4+ hod na záchranu ), Runu výhně ( odolný vůči ohnivým útokům ) a Runu štěstí ( jeden přehod za bitvu ).
Dargova sekera: Na ní je vyrytá Mistrovská runa úderu. Každý nepřítel zraněný Dargovou sekerou ( po hodech na brnění a záchranu atd. ), ztratí ne jedno ale D6 zranění. Navíc nese Runu odrážení což znamená, že jeden model v dotyku se základnou ( vybraný trpasličím hráčem ) ztratí jeden útok v boji zblízka. Tato runa nemá žádný účinek proti zvláštním útokům jako mají fanatici nočních goblinů, nebo Treemenova stromová rána.
Zabíječská koruna: nese Runu odvahy ( +1 k životům ) a Runu kamene ( zvyšuje hod na brnění na 3+ ).
Zabíječský král: Jako zabíječský král, je Ungrim vázaný zabíječskou přísahou. Využívá speciální pravidla pro zabíječe popsané v trpasličím armybooku, nenávidí zelené kůže a je nezlomný. Ostatní speciální pravidla pro zabíječe se nepoužívají.
Příběh:
Před mnohal lety Ungrimův prapředek, král Baragor, utrpěl velkou a hroznou ztrátu, která ho donutila přijmout slib zabíječe. Co ho vedlo k tomu udělat tak náhlé a drastické rozhodnutí není psáno v Knize nenávisti Karak Kadrinu ani v Záznamech králů, dokonce ani v Knize dnů pevnosti. Obecně se předpokládá, že důvodem byla smrt jeho dcery v pařátech velkého draka Skaladraka na její cestě na svatbu se synem velekrále v Karaz-a-Karaku. Ať to bylo jakkoliv, Baragor se stal prvním zabíječským králem Karak Kadrinu.
Rozpolcen mezi své dva sliby, přísahu zabíječe hledat smrt a přísahu krále dohlížet a chránit svůj lid, nebyl Baragor schopen splnit řádně ani jeden. Nakonec převážil dobrý trpasličí smysl a on nalezl cestu ke splnění obou svých přísah. Založil Grimnirův chrám, Chrám zabíječů v Karak Kadrinu, a s velkorysým darem kultu zavedl útočiště zabíječů z celé trpasličí říše. Brzy byl Karak Kadrin uznáván jako domov kultu zabíječů, dosud roztroušených do skupin či jednotlivců toulajících se po horách.
Ač Baragor nemohl naplnit svou vlastní přísahu, neboť ho jeho lid potřeboval, mohl pomoci udělat to ostatním, a tak obhájit svou čest a byl považován za moudrého a rozumného trpaslíka všemi, kterých se to týkalo. Baragor zemřel v závalu chodby hluboko pod Karak Kadrinem a jeho zabíječská přísaha dosud nebyla splněna. Jeho syn, Dargo, zdědil nejen království, ale také otcův slib a stal se druhým v rodu králů zabíječů. Jeho žijícím potomkem je Ungrim Železopěst, současný král zabíječů Karak Kadrinu.
Ungrim nosí břemeno slibu svých předků. Jeho jméno, Ungrim, znamená vázán přísahou či porušitel přísahy, je připomínkou jeho dvojité povinnosti. Jako Baragor před ním, je obdařen trpasličím citem, silnou paží a absolutní věrností trpasličímu druhu, kterému možná mohou porozumět jen trpasličí králové. Je to velký válečník a je dokonce i velekrálem uznáván jako nejlepší žijící bojový vůdce a nejlepší z generálů. Byl to Ungrin Železopěst a trpaslíci z Karak Kadrinu, kteří konečně porazili a zajali orčího bojpána Gnašraka v Bitvě u Strouhy zlomené nohy. Tím skončila Gnašrakova hrozba pro Karaz-a-Karak a nepochybně zachránila říši trpasličího velekrále a Ungrim získal nekonečnou vděčnost svého lidu. Velekrál, Thorgrim Záštinoš, věnoval Ungrimovi mocný klenot jako uznání za jeho skutky. Byl to dračí plášť vyrobený runotepcem Haganborem pro velekrále Finna Zatrpklého z kůže draka Fyrskara.
Ungrimovu hlavu zdobí koruna zabíječů. Je to masivní rohatá přilba se zlatou korunou, na jejímž vrcholu je velký světle oranžový hřeben připomínající vlasy zabíječů. Králův vous je také jasně oranžový, obarven podle tradic zabíječů, a je propleten zlatými kroužky a barevnými stuhami. Jeho vzhled je zcela královský i zabíječský. Je ozbrojen mohutnou obouručnou sekerou neuvěřitelné velikosti popsanou mnoha mocnými runami. Je to Dargova sekera ukovaná z Baragorovy vlastní sekery a popsaná zabíječskou přísahou v trpasličím jazyce Khazalidu.
Velekrál Gotrek, Sekera elfů, Hvězdodrtič
Ve Válce odplaty vedl zástup a donutil mrzkého Caledora k bitvě. Na drakovi rudých šupin a ohnivého dechu, hromaditele zlata a znesvětitele našich zemí, takzvaný Fénický král vedl svou armádu. Velké bylo čarodějnictví vypuštěné kejklíři ze Saphery, tak ohnivé koule a blesky způsobily zmateku našich strojů a naplnily oči mnohobarevnými světly jasnějšími než hvězdné lucerny Karaku Osmi vrcholů. Země byla rozervána puklinami, které se otevíraly pod šípomety a vrhaly naše posádky do rozeklaných roklí, které se pak uzavřely pevněji než královská pokladnice.
Třikrát houf Caledora Zbabělého vyrazil vpřed, v domýšlivosti věřící svým kopím a ne hradbám. Třikrát byl odražen zpět zástupem velekrále nechávaje za sebou koberec svých padlých. Při čtvrtém útoku se Fénický král vydal do pole osobně a naše šípky utrhly křídlo jeho oře, když útočil na postavení velekrále. Hvězdodrtič, Pán hor, Kladivo předků, byl rychlý a neústupný v konání svých povinností. Prosekal si cestu elfy, kteří přispěchali na pomoc Caledorovi Bezdruhovi, a svíral Grimnirovu sekeru tak mocně jako velký předek, nechť jeho vous vždy roste. Zasáhl krk Fénického krále a ostří sekery seklo tak hladce jako rozžhavená čepel skrz kruchufi ( kozí tuk, pravděpodobně nějaký druh sádla či sýra ). Z oddělené hlavy elfa Gotrek sebral zlatou korunu Ulthuanu jako platbu za škodu způsobenou našemu lidu v minulých staletích.
Velekrál Snorri Bělovous
Proslýchá se, že to on je po smrti legendární Bílý trpaslík, který se vrátil ze síně předků.
Prvním velekrálem trpaslíků po odchodu božských předků byl Snorri Bělovous. Byl to on, kdo uzavřel spojenectví s elfy a dokonce bojoval po jejich boku proti obludám temných sil, které napadly zemi v té době. Nejpřednějším mezi elfy byl Malekith, jejich vyslanec u velekrále a největší z jejich generálů. Někteří říkají, že byl synem mýtického Fénického krále Aenariona a elfí kouzelnice.
Oba, Snorri a Malekith, byli schopnými válečníky a velkými vůdci svých armád. Díky jejich moci byly hordy zatlačeny na sever a nejdivočejších oblastí Starého světa, jako je tomu dnes. Jsou příběhy o tom, jak si při několika příležitostech navzájem zachránili život, když oni a jejich zástupy bojovali se zlými obludami tohoto světa a zahájili stavbu říší svého lidu.
Nejstarší trpasličí příběhy, nyní již nevyprávěné, praví, že Malekith a Snorri nebyli jen přátelé v boji a představitelé svého lidu, ale byli tak blízkými přáteli, jak jen dva jedinci těchto odlišných ras mohou být. Nějaké neznámé nebezpečí sužovalo elfy a Malekith se vrátil na ostrov Ulthuan zasáhnout. Říká se, že Snorri obdaroval před odjezdem Malekitha mnoha věcmi. Mezi nimi byl stříbrný roh z horského tura téměř tak dlouhý, jako byl král veliký, a uzda pro Malekithova oře, zlacená a vykládaná stovkou broušených drahokamů. Snorri byl velmi znepokojen, že by se jeho druh již nemusel vrátit. Za sebe Malekith slíbil svou nehynoucí podporu Snorrimu a také dal své dary, které by dnes měly nevyčíslitelnou cenu. Plášť z kožešiny proslulého bílého lva z Ulthuanu byl mezi nimi, stejně jako ithilmarový pohár, který Snorri používal místo trpasličího korbele dokud nezemřel.
Ti dva se láskyplně rozešli a již nikdy se nesetkali.
Příběh:
Pokřivení, štěkající tvorové běželi ve velkém počtu, vyli a křičeli k temné obloze. Někteří se hnali kupředu na všech čtyřech jako psi a medvědi, jiní běželi vztyčeni dlouhými, skákavými kroky. Každý byl nečistým spojením člověka a zvířete, někteří měli psí tváře a lidská těla, jiní měly rysy kozy či kočky. Tvorové s ptačími tvářemi s netopýřími křídly na zádech se hrnuli kupředu částečně se vznášející vedle obrovských obludností tvořených mlátícími pažemi a ječícími tvářemi. Když slunce mizelo za vrcholky hor kolem, dav elfů a trpaslíků stál a nehnutě sledoval tuto novou vlnu pokřivených hrůz valících se údolím k nim. Po pět dlouhých dní stáli proti hordě proudící ze severu. Obloha kolem nich bouřila magickou energií a pulsovala nepřirozenou silou. Bouřková mračna zabarvena modrou a fialovou se valila po obloze nad temným davem.
V čele trpasličí armády stál velekrál, Snorri Bělovous. Jeho vous byl byl potřísněný špínou a krví a on svíral svou runovou sekeru pevně v roukou. Kolem něj jeho garda zvedla štíty, sekery a kladiva a postavila se po bok svého krále připravena čelit dalšímu útoku. Byl to trpaslík po Snorriho levici, Godri Kameník, který prolomil ponuré ticho.
„Myslíš, že je jich tam ještě hodně?“, zeptal se svíraje své kladivo v pravé ruce. „Já jen, že už jsem tři dny neměl pivo“.
Snorri se zasmál a pohlédl na Godriho. „Kde jsi před třemi dny našel pivo?“, otázal se velekrál. „Já neměl od prvního dne“.
„Tedy“, odvětil Godri a vyhnul se královu pohledu, „možná zbyl sud či dva, které jsme opomenuli, když jsme rozdělovali příděly“.
„Godri“, vybuchl Snorri upřímně rozezlen. „Ti dobří bojovníci s krví u pusy snášejí společnost elfů a ty máš své vlastní pivo? Pokud přežiji, budeme si muset provmluvit“.
Godri neodpověděl, jen šoural nohama a pohled měl pevně upřený k zemi.
„Hleďte nahoru“, zavolal kdosi a Snorri se obrátil, aby viděl temné stíny na obloze nahoře, čtyři byly stěží viditelné mezi mraky. Jeden se oddělil od skupiny a kroužil dolů.
Jak se přiblížil blíže, ukázalo se, že to je drak, jehož velké bílé šupiny jiskřily magickou bouří. Na jeho dlouhém hadím krku seděla postava oděna ve světle modrý plášť a jejíž stříbrné brnění zářilo skrz třepotající se záhyby. Její tvář byla skryta za vysokou helmou zdobenou dvěma zlatými křídly klenutými do výše.
Drak přistál kousek před Snorrim a složil křídla. Postava ladně seskočila na zem, vysoká a štíhlá, a vykročila ke Snorrimu s dlouhým pláštěm vznášejícím se těsně nad bahnitou zemí. Jak přicházela, sejmula helmu a odhalila útlou tvář a široké, jasné oči. Její kůže byla světlá a temné vlasy volně dopadaly na její ramena.
„Tedy jsi zpět?“, děl Snorri, když se před ním elf zastavil.
„Samozřejmě“, odvětil elf s nepříjemným pohledem. „Očekával si, že zahynu?“.
„Ale, Malekithe, neber si to tak“, prohlásil Snorri se zavrčením, „Byl to prostý pozdrav“.
Elfí kníže neodpověděl. Ohlédl se a prohlížel si blížíci se hordu. Když mluvil, jeho pohled byl stále upřen k severu.
„Toto jsou poslední“, děl Malekith. „Tedy, poslední na mnoho, mnoho leguí. Až budou zničeni, měli bychom se obrátit na západ k hordám, co ohrožují města mého lidu“.
„To byla dohoda, ano“, řekl Snorri, sundal si helmu a prohrábl si slepené, potem nasáklé vlasy. „Přísahali jsme, pamatuješ?“.
Malekith se obrátil a pohlédl na Snorriho.
„Ano, přísahy“, děl elfí kníže a hleděl na Snorriho. „Vaše slovo je vaše pouto, tak to je s vám trpaslíky, ne?“.
„Tak by to mělo být u všech civilizovaných lidí“, řekl Snorri a narazil si znovu svou helmu. Vy dodržíte své slovo, my dodržíme naše“.
Elf kývl a vyrazil pryč. Ladným skokem vyskočil do dračího sedla a o chvíli později s bouřlivým duněním křídel se obluda vznesla do vzduchu a zakrátko se ztratila v mracích.
„Je to legrační lid, tihle elfové“, podotkl Godri. „Divně mluví“.
„Je to podivná rasa, obravdu“, souhlasil trpasličí král. „Žijí s draky, nedělají pivo a jsem si jistý, že tráví příliš času na slunci. Ale každý, kdo se umí ohánět mečem a stojí vedle mě je dobrým přítelem v těchto temných dobách“.
„To je pravda“, přikývl Godri.
Trpasličí zástup byl tichý, když se obludy chaosu blížily a přes vytí a ječení pokřivených oblud byla slyšet jasná trubka řídící elfí linie.
Nepřirozená vlna zmutovaného masa byla nyní nějakých 500 sáhů vzdálena a Snorri cítil nechutný zápach ve větru. V nejasném světle vylétla do vzduchu bouře bílých šípů z elfích řad a dopadla na hordu prorážejíc srst a kůži. Další salva následovala záhy, pak další a další. Země údolí byla pokryta mrtvými a umírajícími, tucty šípy provrtaných mrtvol byly rozházeny po svahu před Snorrim a jeho armádou. Obludy stále spěchaly kupředu nehledíce na ztráty a byly nyní jen 200 sáhů daleko. Tři šípy planoucí modrým ohněm vylétly do vzduchu.
„Tak, teď my“, děl Snorri. Pokývl na Thundira po své pravici a trpaslík pozvedl ke rtům zahnutý roh a zadul dlouhé zatroubení znějící celým údolím.
Zvuk se stále zvyšoval, jak trpaslíci pochodovali kupředu a ozvěna rohu i řev oblud chaosu byly nyní přehnušeny dupotem okovaných bot, zvoněním brnění a bušení seker o štíty.
Jako železná zeď trpasličí linie postupovala ze svahu a ještě další salva šípů letěla přes jejich hlavy. Nesourodé skupiny zubatých, drápatých oblud narazily vrčící, vyjící a ječící do štítové zdi a jejich bezeslovné výzvy se setkaly s chraplavými bojovými výkřiky a kledbami.
„Grungni, veď mou ruku“, zvolal Snorri, když naň skočila obluda s hlavou vlka, tělem muže a nohama ještěra a sekla po něm dlouhými drápy. Snorri sekl sekerou zprava doleva v krátkém oblouku a planoucí čepel odsekla nohy obludy v pase.
Jak se rozdělená mrtvola valila z kopce, Snorri vykročil kupředu a sekl sekerou nazpátek, čímž rozsekl hlavu medvědímu tvorovi se syčícím hadem místo ocasu. Hustá krev páchnoucí po mrtvých rybách postříkala krále a potřísnila pláty jeho brnění. Kusy masa se zachytily v jeho slepených vousech. Bude to dlouhý den.
Okázalé bití bubnů bylo slyšet ozvěnou sály a chodbami Karaz-a-Karaku. Malá komnata byla prázdná krom dvou postav. S tváří bledou jako jeho vous a se zavřenýma očima král Snorri ležel na nízké, široké posteli. Na koleni vedle postele s rukou položenou na trpaslíkově hrudi klečel kníže Malekith z Ulthuanu, kdysi generál armád Fénického krále a nyní vyslanec v trpasličí říši.
Zbytek místnosti byl pokryt těžkými gobelíny zobrazujícími bitvy, které ti dva společně vybojovali, vhodně zvyšující Snorriho úlohu. Malekith neupíral králi jeho slávu, neboť jeho vlastní jméno hlasitě znělo na Ulthuanu, zatímco jméno Snorriho Bělovouse jako pouhý šepot. Každý lid se drží vlastních, pomyslel si elfí kníže.
Snorriho víčka se těžce otevřela a jeho bleděmodré oči byly zakaleny. Jeho rty se zkřivily v úsměv a tápavá ruka nahmatala Malekithovu paži.
„Kdyby tak trpasličí životy byly té míry co elfí“, děl Snorri. „Pak by má vláda trvala dalších 1000 let“.
„Ale i tak umíráme“, odvětil Malekith. „Naše velikost se měří tím, co uděláme v životě a jaké dědictví necháme našemu druhu, jako u každého jiného. Tisíciletí života jsou k ničemu, pokud k ničemu nevedou“.
„Pravda, pravda“, řekl Snorri s pokývnutím, a jeho úsměv pohasl. „Co jsme vybudovali je hodno legendy, ne? Naše dvě velké říše zahnaly obludy a démony a zem našeho lidu je bezpečná. Obchod nikdy nebyl lepší a državy rostou každým rokem“.
„Tvá vláda byla opravdu slavná, Snorri“, děl Malekith. „Tvá linie je silná, tvůj syn obhájí velké věci, které jsi vykonal“.
„A možná je zlepší“, řekl Snorri.
„Možná, pokud je to vůle bohů“, přitakal Malekith.
„A proč ne?“, zeptal se Snorri. Zakašlal, jak se snažil posadit, a jeho ramena se ponořila do tlustých, zlatem zdobených bílých polštářů. „Ač můj dech je slabý a mé tělo vetché, má vůle je tvrdá jako kámen, z něhož jsou tyto zdi. Jsem trpaslík a jako všechen můj lid mám v sobě sílu hor. Ač je toto tělo nyní slabé, můj duch půjde do síní předků“.
„Bude tam vítán, Grungnim, Valayou a Grimnirem“, děl Malekith. „Zaujmeš s hrdostí své místo“.
„Ještě jsem neskončil“, řekl Snorri se zamračením. S ponurým výrazem král pokračoval: „Slyš tento slib, Malekithe z elfů, soudruhu na bojišti, příteli v srdci. Já, Snorri Bělovous, Velekrál trpaslíků odkazuji svůj titul a práva mému nejstaršímu synovi. Ač projdu skrz bránu do síní předků, mé oči budou stále hledět na mou říši. Nechť je známo našim spojencům i našim nepřátelům, že smrt není konec mého opatrování“.
Trpaslík upadl do kašle a krev potřísnila jeho rty. Jeho vrásčitá tvář byla tvrdá, když hleděl na Malekitha. Elf mu pohled netečně vrátil.
„Pomsta bude má“, přísahal Snorri. „Když budou naši nepřátelé silní, vrátím se k mému lidu. Když se bídní tvorové tohoto světa sejdou před dveřmi Karaz-a-Karaku, znovu popadnu svou sekeru a můj hněv zatřese horami. Slyš má slova, Malekithe z Ulthuanu, a dobře si je pamatuj. Velké byly naše činy a velké je dědictví, které zanechávám tobě, mému nejbližšímu příteli, mému nejlepšímu soudruhu ve zbrani. Přísahej mi nyní, když můj umírající dech naplňuje mé plíce, že má přísaha byla vyslyšena. Přísahej mi na můj vlastní hrob, na mého ducha, že zůstaneš věrný mým cílům, o které jsme usilovali po těch mnoho let. A věz to, že není nic horšího než křivopřísežník“.
Malekith vzal královu ruku a pevně ji stiskl.
„Přísahám“, řekl elfí kníže. „Na hrob velekrále Snorriho Bělovouse, vůdce trpaslíků a přítele elfů, přísahám“.
Snorriho oči vyhasly a jeho hruď se již nehýbala. Ostrý elfův sluch nezachytil žádnou známku života a nevěděl, zda jeho slova byla slyšena. Pustil Snorriho ruku, přeložil královi paže přes hruď a jemným dotykem svých dlouhých prstů zavřel Snorriho oči.
Malekith vstal, vrhl poslední pohled na mrtvého krále, a pak opustil komnatu. Venku stál Snorriho syn Throndik s několika tucty dalších trpaslíků.
„Vylekrál skonal“, řekl Malekith a jeho pohled přelétl přes shromážděné trpaslíky v trůním sále. Pak shlédl na Throndika: „Tys nyní velekrál“.
Bez dalšího slova elfí kníže ladně vyrazil davem trpaslíků a ven z téměř prázdného trůního sálu. Zpráva se nějak tajemně rozšířila celou pevností a bubny utichly. S Throndikem v čele trpaslíci vstoupili do komnaty a zvedli krále z jeho lůžka. S tělem Snorriho neseném ve vzduchu na jejich širokých ramenou trpaslíci pomalu pochodovali přes trůní sál před trůn. Zde položili krále na dlažbu a obrátili se.
Dveře trůního sálu byly po tři dny zavřené, než byly učiněny další přípravy pro pohřeb. Throndik byl stále knížetem a nestal se králem, dokud nebyl jeho otec pohřben, a byl zaměstnán vysíláním poslů do ostatních držav roznést zprávu o králově smrti.
V určenou hodinu byl trůní sál znovu otevřen čestnou gardou vedenou Throndikem Snorrissonem a Godrim Kameníkem. Slavnostní bubny znovu zněly pevností a pohřební procesí odneslo velekrále na jeho místo odpočinku hluboko v Karaz-a-Karaku. Nebylo slov chvály, nebylo slz, neboť Snorriho činy mohli všichni vidět na plastikách v jeho hrobce. A jeho život byl dobře prožit, takže nebyl důvod želet jeho skonu.
Podle Snorriho pokynů byla rakev pokryta strašlivými runami pomsty a zášti nejmocnějšími pány run pevnosti. Zlatem vykládané znaky zářily magickým světlem, když byl Snorri položen do sarkofágu. Pak bylo na rakev položeno víko a připevněno zlatými pásy. Páni run jednohlasně skandující, vykovali do pásů poslední pečeti, aby zažehnaly temnou magii a doprovodily Snorriho ducha do síní předků. Zvuk bubnů zesílil a zněl ozvěnou síněmi a chodbami nad hlavami tichých trpaslíků lemujících cestu procesí.
Throndik provedl poslední rituál, zdvihl malý soudek s pivem. Naplnil korbel plný pěnícího piva a usrkl. S uznalým pokývnutím uctivě položil korbel na vrchol rakve.
„Zhluboka pij v síních předků“, prohlásil Throndik, „Pozvedni tento korbel k těm, kdož přišli před tebou, ať si mohou vzpomenout na ty, kdož stále chodí po zemi“.
Velekrál Thorgrim Záštinoš ( nesen na Trůnu moci )
Thorgrim M3 WS7 BS6 S4 T5 W7 I4 A4 LD10
Nosiči trůnu ( Thronebeares ) M3 WS5 BS3 S4 T- W- I3 A4 LD-
Stojí 780 bodů.
Thorgrim je nosen na Trůnu moci, má Grimnirovu sekeru a brnění ze Skaldour.
Trůn moci: Trůn moci bojuje se všemi modely v konaktu. Thorgrimovi nedává žádné bonusy, kromě nosičů. Nosiči mají dohromady 4 útoky podle svích statistik. Všechny nepřátelské útoky se počítají, jako když se útočí přímo na krále.
Brnění of Skaldour: Brnění pochází z Karaz-a-Karaku. Toto gromrilové brnění nese Master rune of Skaldour ( 4+ ward save ), Rune of Preservation ( imunita na zabijácké a otrávené útoky ), Rune of Stone ( +1 k brnění ). Thorgrim jako král má 1+ armour save.
Grungni – Wrought trůn: Tento trůn je legendární a proto má na sobě Rune of Azamar, která dává nosičům trůnu 5+ armour save a Thorgrimovi 4 další životy navíc.
Velká kniha nenávisti: V této knize jsou zapsány všechny trpasličí zášti. Proto dává Nenávist proti všem nepřátelům. Tuto nenávist dává i celé jednotce, která je připojena k Thorgrimovi
Trůn je brán jako velký cíl.
Dračí koruna z Karaz -a-Karaku ( The Dragon crown of Karaz-a-Karak ): Tato koruna nese Master Rune of Kingship ( on a jeho jednotka mají imunitu na strach a teror ).
The Axe of Grimnir: Tato sekera je vyrobená bohem Grimnirem a darovaná jeho synovi Morgrimovi. Je to legendární sekera, která byla po mnoho generací předávána jako vzácný artefakt až k tomuto velekráli. Nese Master Rune of Skalf Blackhammer ( udeří nepřítele na život nejhůře na 2+ a podle toho modifikuje i sílu úderu ), Master Rune of Alaric The Mad ( cíl nemůže použít hod na brnění ), Giantbane Master Rune ( nepříteli dává minus D3 životů, nebo D6 trolům a obrům ).
Příběh:
Thorgrim je potomkem nejstarších a nejušlechtilejších trpasličích pánů. Pravá Grungniho krev mu proudí v žilách a moudrost Valayi dlí za jeho čelem. Velekrálové stráží Velkou knihu nenávisti, nejstarší a nejdůležitější z mnoha Knih nenávisti, které jsou po celé trpasličí říši. Tato kniha, známá jako Dammaz Kron, popisuje všechny dávné křivdy a zrádné činy spáchané proti trpasličí rase. Její stránky jsou popsány krví velekrálů a její roztrhaný pergamen je velmi ohmatán od jejího studování.
Občas mají trpaslíci příležitost napravit některou dávnou křivdu a v tom případě má velekrál možnost přeškrtnout záznam v knize. To se stěží kdy stalo jelikož, když na to dojde, trpaslíci dávají přednost vydržet v zášti, než nechat minulost minulostí. Dokonce zášti, které byly přeškrtnuty mohou být stále přečteny a nejsou zapomenuty, ale je na ně zamilovaně vzpomínáno společně s příběhy o vykonané odplatě. Trpaslíci jsou velmi dobří v šíření zášti a Dammaz Kron popisuje mnoho příhod potupy ostatních ras a samotných bohů. Trpasličí jazyk nazná slovo smířlivost, ale má mnoho různých obměn slov msta, odškodnění a odplata.
Od mladého věku Thorgrim snil o pomstě svého lidu a možná jednoho dne o odložení Velké knihy nenávisti, po přeškrtnutí každé křivdy, kterou obsahuje. Avšak taková věc by byla nemožná i za tisíc životů, ale trpaslíci jsou odhodlaný lid a jak si jejich mysl jednou něco usmyslí, jsou tvrdohlaví. Velká kniha nenávisti je Thorgrimovou stálou družkou. Má knihu po boku každou noc a den, spí s jejími zkroucenými stránkami pod polštářem a nosí jí s sebou, když je vzhůru. Dokázal vyškrtnout několik starých křivd, včetně odškodnění 1000 zlatých mincí od starosty Altdorfu za poškození povědti Borina Býkořvouna během Velkého Altdorfského útěku.
Když jde Thorgrim do války, což je často, neboť je mnoho temných skutků potupy na pomstu, nese Velkou knihu nenávisti s sebou. Je nesen na Trůnu moci svými čtyřmi statnými nosiči a mává Grimnirovou sekerou. Na hlavě má Korunu Karaz-a-Karaku.
Thorgrim je potomkem nejstarobylejších a nejvznešenějších ze všech trpasličích pánů. V jeho žilách proudí krev samotného Grungniho a za jeho obočím spočívá moudrost Valayi. Velekrálové udržují Velkou knihu nenávisti, nejstarší a nejdůležitější z mnoha knih henávisti, které existují v trpasličí říši. Tato kniha známá jako Dammaz Kron líčí všechny prastaré křivdy a činy zrady spáchané na trpasličí rase. Její stránky jsou popsány krví velkrálů a její roztrhaný pergamen je neustále zkoumán a studován.
Druhý příběh:
Po dlouhé rampě trpasličí armáda postupovala do velké síně. Komnata byla dlouhá možná deset dostřelů z luku a stejně široká a strop se zdál tak vysoko, že mohl být oblohou. Ve skutečnosti na něm dávní kameníci umístili drahokamy, které se leskly jako hvězdy. Souhvězdí diamantů točité větve tyrkysu lhostejně shlížely na blížící se bitvu. Z mohutných klenutých oken ve stropě svítilo světlo osvětlující rozlehlou klenutou komnatu.
Velká díra se rozevírala daleko nalevo komnaty. Průvan se nesl z vlhkých hlubin naplněn pachem rozkladu a věcí, které ležely příliš dlouho hnijící v temnotě. Chlad ve vlhkém vzduchu pronikl skrz Thorgrimův plášť a sevřel jeho kosti svými slizkými prsty.
Tu a tam naplňovaly nerovnosti v podlaze stojaté louže. Každých deset úderů srdce spadla kapka kondenzované vody stovky stop ze stropu a rozvlnila kaluž. Kal fosforeskujících řas zářil na olejnatém povrchu kaluží. Hromady sutin se tvořily tam, kde se utrhly kameny ze zdí. Svalené sochy prastarých trpasličích králů ležely jako padlí kamení bohové na zničené podlaze kolem krajů komnaty. Lesy světélkujících a nezdravých hub ležely na podlaze na půl tuctu míst. Na několika patrech rampy a schodiště vstupovaly do podzemního sálu, prastaré přístupy vedoucí do zapomenutých cest do temnoty.
Thorgrim věděl, že toto je nejstarší a nejhlubší část města pocházející z doby po prvním vpádu chaosu. Hraničila s velkou podzemní silnicí a jako další v Karaz-a-Karaku byla již dlouho opuštěna. Nebylo již dost trpaslíků, aby obydleli celé město. Věčný vrchol byl vystavěn k pojmutí stokrát většího počtu, než tam nyní žil. Většina populace dávala přednost společnému životu v západní čtvrti města. Několik bojovníků v chodbách a hlídek bylo ponecháno na strážení před vetřelci. A ti vetřelci konečně přišli.
V dálce Thorgrim viděl skavení vojsko, před nímž ho zvědové varovali. Krysáci vypadali nějak více doma zde mezi ruinami trpasličí říše, než samotní trpaslíci. Tato myšlenka Thorgrima rozzlobila. Bylo to, jako by se skaveni vyvíjeli mezi ruinami a troskami mrtvých a umírajících civilizací. Vypadali předurčeni ke šplhání po žebříčku historie zatímco jiné, lepší, moudřejší rasy klesají do hlubin.
Z výšky svého trůnu neseného na ramenou čtyř statných druhů Thorgrim sledoval rozestavení nepřátelského vojska. Skavení armáda byla neposedné černé moře rozedraných kožešin a mrskajících se růžových ocasů. Když trpaslíci vstoupili do sálu, vlna těch tvorů dostala řád a seřadila se do formací jakoby vedena nějakou hrozivou inteligencí. Mezi chátrou byl nějaký řád, nějaká inteligence viditelná.
Linie obrovských krys spěchala do čela tvoříc kryt před celým předkem něpřátelské armády. Jejich dvounozí bratři se tiskli za nimi. Ve středu byla skupina obrovských tvorů, zčásti ogrů, zčásti krys. Na zádech jedné obludy seděl mohutný skavení válečník, nejspíš generál. Vedle něj malomocné řady morových mnichů nesly svou odpornou zástavu, hnijící tělo bestiáka napíchnuté jako opékané prase na žerdi.
Blízko nich nosiči morových kadidelnic kroutili svými koulemi naplněnými smrtí. Maskovaní vrhači morových koulí spěchali mezi mnoha velkými jednotkami běsnivců a klanových krys opatrně nesoucí své skleněné koule s jedovatým plynem. Za prvními řadami byly natěsnány oddíl za oddílem obávaných skaveních válečníků. Ve středu celé armády na padlé soše trpasličího krále stál Šedý věštec a sledoval pekelný dav své havěti. Pozvedl šedý pařát, aby si vynutil pozornost a zlovolně zaštěbetal ke shromážděným skavenům, čímž je vybičoval do slintajícího, pištivého šílenství hrozivé nenávisti.
Thorgrim věděl, že zvítězí nebo zemřou. Nebylo to pouhé průzkumné vojsko, ale plná skavení armáda, jakou neviděl v podzemní hale dlouhé generace. Věděl, že nyní bude muset být zastavena. Také věděl, že cokoli se zde stane, budou do Velké knihy nenávisti vepsány nové stránky.
„Vytvořte řetěz bratrstva“, zavelel.
Obrátil se, aby pohlédl na své udatné válečníky. Každý jedinec se podíval nalevo a napravo, aby si pomatoval válečníka na obou stranách. Tiché mumlání naplnilo komnatu, jak každý trpaslík řekl sousedovi své jméno. Tímto způsobem zůstanou padlí ve vzpomínkých svých druhů a jména mrtvých budou udržována v Knize nenávisti. Byl to prostý rituál. Každý trpaslík v každém oddíle již znal jméno všech svých druhů. Jen pokud by byl oddíl pobit do posledního trpaslíka, jejich jména by byla ztracena.
A ani tak, pokud mohl Thorgrim pomoci. Pamatoval si jméno a tvář každého trpaslíka ve své armádě. Nebyl to titěrný člověk neschopný zapamatovat si jména a tváře pouhých několika stovek jedinců. Thorgrim si hrdě prohlédl svou armádu. Tento pohled pohne srdcem a naježí vous každého pravého trpaslíka.
Na každé straně jeho trůnu byly dva oddíly dlouhovousých veteránů, nejstarších a nejoddanějších z jeho vojáků. Po jeho levici byli Guttriho kladiváři vedeni Guttrim Garikssenem, jeho starým druhem ze stovek bojů. Po jeho pravici bylo Chmurné bratrstvo vedené Harekem Harekssenem, kteří urazili celou cestu ze Zhufbaru přednést svou úctu k Thorgrimovi a navštívit velký chrám Grimnira. Okamžitě se dobrovolně přihlásili k jeho armádě, hned jak se roznesla zpráva o skavením vpádu. V šeru této části komnaty se jejich runové zbraně chladně leskly.
Nalevo od kladivářů stál runotepec Kragg na mohutné svaté kovadlině v jedné ruce své velké kladivo. Thorgrim věděl, že bude vyvolávat blesky proti nepřátelům. Po jeho levici byly dva celé oddíly trpaslíků s kušemi. V tuto chvíli každý udatný válečník natahoval lučiště a zasazoval do zbraně šipky.
Napravo od Chmurného bratrstva byli zabíječi vedeni svým kapitánem Skallim Démonobijcem, nejmocnějším zabíječem v Karaku. Píseň smrti tetovaných trpaslíků s hřebeny vlasů zněla bojištěm, jak se připravovali na střetnutí se svým osudem. Thorgrim již viděl, jak se dostávají do vražedného šílenství.
Za nimi na malém stupni zpocená posádka děl tahala své zbraně do pozic. Snorri Muška láskyplně leštil runy na své zbrani, zetímco Grunni Helheimer dohlížel na sudy se střelným prachem. Po jeho pravici bylo nové pokusné ohnivé dělo čerstvě dodáno z kováren inženýrského cechu. Napravo byly natěsnané řady střelců s puškami již připravenými ke střelbě. Ze svého postavení mohli střílet na většinu bojiště.
Zpoza trpasličí armády přicházel zvuk lopatek a parních strojů, jak se posádky hydrokoptér připravovaly vzlétnout do vzduchu. Thorgrim dal pokyn k rozevření korouhve. Celá trpasličí armáda vydala hlasitý jásot, když se objevila runa Valayi. Jeho armáda byla připravena utkat se krysáky tělo na tělo. Byla připravena postavit trpasličí ocel proti sebraným rezatým zbraním skavenů. Byla připravena poměřit výrobky inženýrského cechu proti pomateným důmyslnostem krysáků. Po tomto dni budou trpaslíci triumfovat nebo budou mrchožrouti ohryzávat poslední kosti prastaré říše.
Na nějaké nevyřčené znamení se krysáci pohli kupředu, pištící a mávající zbraněmi. Jejich rychlost byla hrozivá. Černá vlna tisíců vyzáblých divokých těl proudila po rozbité podlaze. Žluté zuby se ďábelsky třpytily v šeru. Kdysí ogři řvali své hrdelní výzvy. Linie obřích krys skákala kupředu jako velcí a hladoví vlci. Praskání jezzailů naplnilo vzduch. Žhnoucí střely dopadaly všude kolem Thorgrima. Povstal a hrdě stál mávaje Grimnirovou sekerou vzdorující vzdáleným skavením střelcům.
Tajemný svit obklopil Šedého věštce, jak k sobě přitahoval magickou energii. Energie se změnila v mrak zářícího plynu, který obklopil krysí ogry. Krvavá pěna zabublala u tlam oblud a ty vydaly řev smíšené radosti a bolesti.
„Stůjte, bratři, stůjte“, zvolal Thorgrim krotě přirozené nutkání svých druhů vyrazit k nepříteli. Otevřel svou Velkou knihu a obrátil se ke Guttriho válečníkům. Pomalu a jasně přednesl prastaré a průkazné zášti připomínající každému přitomnému trpaslíkovi dávné dědictví nenávisti a odporu, které dluží skavenům. Jak Thorgrimův zoufalý hlas zněl, tváře kladivářů zbledly a začaly se chvět zlostí. Několik jich vydalo vzlyky vášnivé nenávisti. Některým dopadly slzy na jejich vousy a vyslovily nepopsatelné kletby proti krysákům.
Chmurné bratrstvo sklonilo hlavy, když nad ním přelétaly hydrokoptéry. Jeden z letících strojů zamířil k jezzailům. Jeden zamířil na pravé křídlo skavení armády. Další přímo do středu. Pilot zapálil jednu ze svých bomb svým doutníkem a hodil ji do postupujícího davu. Bomba se odrazila, její doutnák prskal a syčel, a pak vybuchla ve středu skavení hordy, čímž vymrštila zničená a krvácející těla do vzduchu.
Nyní promluvila děla slovy bouře. Palčivý pach prachu naplnil vzduch. Výbuchy zněly komnatou. Střely zasáhly přesně krysí ogry a prolétly obrovskými těly jako by byly z papíru. Throgrim vydal vítězný výkřik, když viděl hlavu jedné obludy odpadlou a krvavý vodotrysk potřísnil krysy okolo.
Ohnivé dělo vyslalo proud rozžhaveného chemického ohně k něpříteli. Ten dopadl na blížící se formaci běsnivců a pohltil je v mračnu neuvěřitelně horkého ohně. Jejich srst vzplála a pach sežehlé kůže a pálící se kožešiny naplnil vzduch. Skaveni hořeli a ječeli a prchali všemi směry, někteří se horečně svíjeli na zemi snažíce se uhasit plameny. Jiní prostě zemřeli, jejich kůže se roztavila jako dehet. Několik přeživších se obrátilo a prchlo nehledíce na pištivé rozkazy svého generála.
Nyní puškaři a kušiníci vyslali své střely na blížící se hordu. Ze své pozice měli střelci dobrý výhled na nepřítele. Střely trefily skaveny v čele. Rozlámaná těla padla krvácející na podlahu. Mračno šipek z kuší udeřilo na obří krysy. Velcí hlodavci umírali po tuctech a zbylí také stáhli ocas a prchli spíše jako prostý dobytek než jako démonem posedlé obludy, na které zprvu vypadali.
Nyní Kragg udeřil do své kovadliny. Thorgrimův vous se naježil. Modrý plamen se zatočil kolem jeho kladiva. Hořká chuť ozónu se objevila v Thorgrimově hrdle a smíchala se s chutí střelného prachu. Blesk zamířil k nosičům morových kadidelnic. Šedý věštec horečně vyvolával protikouzlo a mohutný paprsek se změnil ve spršku jisker.
Nezlomení skaveni běželi, brebentící a vyjící horda příliš početná, než aby se dala spočítat. Thorgrim nyní viděl jejich šílené růžové oči a jejich šlehající růžové ocasy. Vypadali jako nedisciplinovaná masa bez vůdce, ale Thorgrim věděl z Velké knihy nenávisti, že jejich obávaná horda přečíslila mnohé armády a jejich obávané válečné stroje mohou zmasakrovat mnohý odpor. Nyní byli téměř v dosahu. Jak se krysí ogři blížili k trpasličí bitvevní zástavě, runa Valayi zazářila a zapulsovala. Šílenství jakoby opustilo obludy, jak znak bohyně předků vysál zlou magii Šedého věštce.
Náhle zpoza povalených soch vyskočila tlupa černě oddělných skaveních vrahů. Rychle pelášili k posádce ohnivého děla. Lehce obrnění dělostřelci se nemohli měřit se skvěle vycvičenými skaveními zabijáky. Divoký souboj vypukl kolem zbraní, jak trpaslíci draho prodávali své životy. Jeden skaven padl s rukou umírajícího trpaslíka kolem zlomeného vazu, přestože otrávená zbraň byla zaryta hluboko v trpaslíkově břiše. Thorgrim proklel skutečnost, že byl příliš daleko, než aby mohl zasáhnout. Další položka do Velké knihy nenávisti.
Jezzaily znovu zazněly. Krysí střelci si zřejmě mysleli, že Thorgrim je odloný proti jejich střelbě, a soustředili se na děla. Udatní trpasličí dělostřelci padli a jejich těla byla proděravěna odpornými střelami používanými nepřítelem. Thorgrim viděl jednoho trpaslíka padnout na zem v bolestivé křeči. Další střela do něho zajela a odhodila ho o plných šest palců.
Šedý věštec znovu přednášel a k Thorgrimově hrůze v šeru zamrkalo tisíce malých rudých oček. Vypadalo to, jako by se všechny krysy, které kdy zamořily chodby pod Věčným vrcholem, shromáždily zde a vytvořily obrovské hejno. Šedý věštec zagestikuloval a vlna havěti spěchala kupředu k trpasličí armádě s lesknoucími se řezáky.
Kragg svým kladivem vyvolal magické energie z kovadliny a vyslal paprsek moci k příchozím krysám. Zlovolná inteligence, která je poutala k sobě, povolila a ony odpelášily tam, odkud přišly. Ve středu skavení armády si Šedý věštec hryzal ocas zuřivostí. Kladivo znovu zazvonilo o kovadlinu. Znovu obrovské paprsky působivé energie vylétly k vrhačům morových koulí. Tetnokrát protikouzlo Šedého věštce selhalo a tři skupiny odporné smrtící havěti padly s mozky usmaženými a očima vybuchlýma a potřísnícíma vnitřek jejich masek.
Thorgrim se obrátil ke Chmurnému bratrstvu a začal je provokovat. Slyšíc prastarou litanii smrti a strasti bratrstvo padlo do temného zasnění. Na všech bylo vidět neuhasitelné odhodlání pobít skaveny. Každé oko vykazovalo nenávistný pohled k něpříteli. Vytí znechucené sklíčenosti a krvežíznivosti se ozývalo z Chmurného bratrstva, když jim sveřepý Thorgrim přednášel všechny zločiny, které skaveni provedli pevnosti Zhufbar.
Throgrimův hlas byl téměř přehlušen burácením pušek, které vypustily svůj smrtící náklad. Zabíječi trollů téměř postoupili do hrozného pásma smrti, jen Skalliho rozkazy je udržely na místě. Nevšímajíc si vrahů kolem ohnivého děla posádka pokračovala v horečném nabíjení a ve střelbě. Žhnoucí dělové koule pršely na poděšené skaveny. Další krysí ogři padli pod střelbou těchto mocných válečných strojů. Šipky z kuší dopadaly do řad morových mnichů, temný déšť smrti, který vytrvale narušoval i zuřivé krysáky pod zástavou s hnijící mrtvolou. Celé jedno křídlo skavenů těměř padlo pod opakovanými salvami puškařů.
Hydrokoptéry se snesly ze vzduchu. Poryv vroucí páry obalil posádky jezzailů a donutil přeživší pelášit do hlubin, odkud přišli. Pilot duhé hydrokoptéry vedl svůj stroj kolem z levého křídla na pravé. Jeho bomba poskakovala, těsně minula Šedého věštce a vybuchla mezi namačkaným davem krysích válečníků, kde způsobila hrozné ztráty. Poslední hydrokoptéra, které nedávno bombardovala skavení střed, se obrátila mířila k týlu skavení armády. Se syčením naplnilo vzduch velké mračno páry. Jekot parou uvařených skavenů zněl komnatou.
Kouzla zatemnila vzduch mezi dvěma armádami, když se Šedý věštec horečně pokoušel znovu obnovit svou moc nad krysími ogry. Když mračno síly znovu sestoupilo na zplozence klanu Moulder, runa Valayi zazářila a neutralizovala ďábelskou energii. Pak vyšlehly blesky k posádce vrhače vrásohně a jednomu z posledních metačů morových koulí. Vzdálenost byla tak malá, že Thorgrimův vous se znovu naježil a jeho vlasy se postavily, jako by byl zabíječ trollů.
Přicházel kritický bod bitvy. Rychlá skavení armáda nyní byla v dosahu. Generál křičel své rozkazy. Zoufalí skaveni se vrhli kupředu.
Thorgrim zavřel Knihu nenávisti. Čas pro vzpomínky minul. Nyní byl čas napravit staré křivdy krví. Bylo to jako zlý sen sledovat obrovskou vlnu lidských krys blížit se k němu vrčící a mrskající ocasy. Síla první vlny téměř prorazila štítovou zeď trpaslíků a prolomila jejich linii. Téměř, ale ne zcela. Trpaslíci zůstali pevní, když na ně narazila lavina černé kožešiny.
Odporný zápach naplnil vzduch. Thorgrim zavolal na své vojáky, aby zadrželi dech. To byl obávaný otrávený vítr, pro který byli jeho vrhači obáváni a nenáviděni. Daleko vpravo se zablesklo. Nejprve si Thorgrim myslel, že ohnivé dělo vybuchlo, ale pak pochopil, že to byla jiná barva, zabarvená do nachova a podivně do černa. Pach spáleného masa a tuku naplnil vzduch. Nepochybně vrásoheň pohltil puškaře.
Nyní došlo na boj nablízko a smrtící skavení válečníci se vytrvale tlačili kupředu a svými velkými čepelemi rozsekávali trpasličí řady. Co hůř, smrtící vrazi vyzbrojeni otrávenými zbraněmi vyskakovali z hejn nižších válečníků a pobíjeli trpasličí vůdce. Thorgim viděl padnout samotného Guttriho a jeho runovou zbraň vypadnout ze ztuhlých prstů. Další záznam do Knihy nenávisti, pomyslel si, když zjistil, že před ním stojí obrovský krysí ogr a skavení generál. Náraz generálova kopí téměř přibodl Thorgrima k trůnu, ale prastaré vzácné brnění jeho předků vydrželo. Nevšímaje si jisker před svýma očima se trpasličí král připravil k boji.
Štvaní svými poháněči se obrovské bojové bestie vrhly na Thorgrimovi nosiče. Mohutné pařáty trhaly gromrilové brnění jako papír a rozervaly velké rány v bocích trpaslíků. Na okamžit Thorgrim zahlédl záblesk čistě bílé kosti skrz růžovou kůži, když bylo Grimliho žebro vystaveno útoku. Pak se Thorgrimův štít zachvěl, když trůn vypustil svou moc. Kůže na Grimliho boku srostla a nová růžová kůže nahradila roztrhanou.
Divoká euforie naplnila Thorgrima. Grimnirova sekera pulsovala v jeho rukou mocí. Cítil se jako bůh, nepřemožitelný, smrtící. Nižší válečníci mohli být naplněni strachem z takových živoucích smrtících strojů jakými byli krysí ogři. Thorgrim věděl, že toto je jejich pán. Povstal na svém trůně a sekl sekerou. Velké prastaré runy na čepeli zazářily, když se zaryla hluboko do boku krysího ogra a rozdrtila žebra jako suché větve. Druhý úder rozsekl tvorovu páteř a ten se skácel na podlahu ve dvou částech. Vodotrysk špíny a krve pokryl skaveního generála a na okamžik ho oslepil. Thorgrim využil výhody jeho rozptýlení, aby mu vnořil sekeru do lebky a rozštípl jí téměř ve dví.
Grimli a ostatní nosiči sekli svými sekerami a prosekávali si cestu skrz krysí ogry. Obrovské bestie divoce vrčely, když umíraly. Ani smrt zjevně nedokázala uhasit jejich šílenou nenávist ke všem živým tvorům.
Na chvíli se bitva uklidnila. Ze svého postavení na trůnu mohl Thorgrim přehlédnout celou bitevní linii. Thorgrim věděl, že tato scéna z nočních můr se mu vypálí do mozku do konce jeho dní. Ječení umírajících a bojový pokřik živých se spojoval a naplňoval podzemní sál. Blikající nepřirozené plameny ze skaveních zbraní vytvářely přerušované osvětlení hrozného obrazu. Nespočet mrtvých a umírajících ležel všude. Zranění leželi vedle sebe a jejich životy unikaly dírami v rozervaném mase. Nad hlavou létaly hydrokoptéry jako velký hmyz a bouře jejich rotorů se přidávala k hluku.
Obrovský ječící černý dav o síle stovek narazil do trpasličí linie a hrozil, že jí zaplaví. Napravo puškaři utrpěli hrozné ztráty od vrásohně. Ostudně se obrátili a prchli před masakrem nepřitozených plamenů. Krysáci zaplavili děla a chňapali po patách Kragga stojícího na jeho kovadlině. I Throgrim sledoval runotepce šlehajícího blesky, které odrážely hořící a rozdrcené skaveny zpět od posvátného artefaktu.
Zabíječi se hrnuli kupředu skrz řady krysáků a nechávali za sebou zničená a zkrvavná těla. Skalli bojoval nezastavitelnou silou, když si prosekával cestu k Šedému věštci. Jeho bratři zabíječi křičeli urážky a posměšky na ustupující skaveny. Na celém bojišti se zjevně nic nemohlo měřit s jejich šílenou zuřivostí.
Chmurné bratrstvo a moroví mniši bojovali tělo na tělo. Byl to obraz šílenství. Obě strany kolem sebe sekaly poháněny brutální nenávistí. Bylo těžké říct, kdo získá nadvládu. Žádné vojsko nechtělo dát kus půdy. Moroví mniši prokousávali hrdla trpasličích válečníků svými zuby. I umírající trpaslíci sekali svými sekerami. Kolem Harekových nohou ležela roztrhaná těla všech nosičů morových kadidelnic. Runy na Zhufbari je pobily dříve, než mohli použít své smrtící zbraně.
V týle Chmurného bratrstva se zvedla mračna nezdravě zeleného plynu, tam, kde dopadly koule s morovým větrem. Thorgrim viděl, jak se otrávení trpaslíci potácejí a padají s krvavou pěnou u úst a nosu. Další záznam pro Dammaz Kron.
Nalevo kladiváři zahnali běsnivce. Rozzuřeni ztrátou svého vůdce trpasličtí veteráni bojovali jako vyvolaní démoni a drtili skavení lebky jako skořápky svými kladivy. Vrah, který zabil Guttriho, byl rozsekán na rosol jeho druhy. Thorgrim věděl, že smrt dvou stovek takové havěti není dost na oplátku jediné kapky Guttriho krve. Ano, skaveni zaplatí. Thorgrim na to dohlédne.
Zcela nalevo kušiníci začali měnit svou formaci na hlubokou, připravujíce se zapojit do víru boje tváří v tvář.
„Kupředu, bratři“, zavelel Thorgrim. Pomalu, neúprosně ho nosiči trůnu začali nést kupředu přes mrtvoly krysích ogrů do křídla morových mnichů. Grimnirova sekera v jeho rukou pěla píseň zkázy a ničení. Nic, co se dostalo do jejího dosahu, nepřežilo. Malomocná těla mornových mnichů mlaskala a rozpadala se, když je rozsekával. Jeden se vrhl přímo na Thorgrima. Trpasličí král ho chytil za slizovité a vředovité hrdlo, čímž ho zastavil v letu a srazil na kolena, než rozsekl jeho hrdlo jedním sekem. Jeho nosiči sekali kolem sebe přinášejíce vír smrti mnichům klanu Pestilens.
Povzbuzeno královou přítomností se Chmurné bratrstvo hrnulo kupředu pobíjejíc morové mnichy do posledního. Nenechali naživu jediného nemocného skavena. Jejich smrdutá těla tvořila vysokou hromadu a znečišťovala zemi kolem svou strašnou zástavou. Kladiváři se prosekali posledními zbývajícími běsnivci a hrnuli se kupředu do dalších skavenů, kteří se obrátili a prchli.
Náhle jako letní bouřka byla bitva rozhodnuta. Když Šedý věštec viděl blížícího se Skalliho a jeho muže, zmizel v záblesku světla a pachu síry. Puškaři se zastvili a čelili metačům vrásohně. Když jejich posádky viděly své osamění a shlédly na řadu pušek před sebou, obrátily se a prchly odkud přišly. Vrazi kolem děl zmizeli dříve, než mohl dát Thorgrim příkaz k pronásledování, rozprchli se do všech stran a spěchali do stínů, jako by jim byli v patách všichni démoni chaosu.
Ze vzduchu se na prchající skaveny vrhly hydrokoptéry, aby je naprosto rozdrtily, letěly nad vyděšenými nepřáteli a stříkaly na ně vroucí páru. Náhle trpaslíci stáli samotní na bojišti pokrytém černě chlupatými mrtvolami. Thorgrim přehlédl obraz hrozného masakru, rozsekaných těl a kusů masa. Pohlédl na bojiště se směsí vítězství a smutku. Jeden za druhým kapitáni trpasličích oddílů mířili k němu. Jeden po druhém poklekli před jeho trůnem. Thorgrim otevřel Velkou knihu nenávisti.
„Jména mrtvých“, přikázal.
Třetí příběh:
Thengelnovy oči se zúžily, když pozoroval hordu tábořící na vzdálené travnaté pláni. Ogři se valili z východu užívajíce si ničení a smrti. Jejich mohutná těla se ve slabém světle před úsvitem rýsovala jako šedé siluety proti obzoru.
Válečník si odplivl a otřel si dlaní vousy, když si všiml, že není sám. Další trpaslík seděl na okraji útesu tyčícím se nad ním. Byl tak nehybný, že ho Thengeln nejprve považoval za kámen vyčnívající ze skály. Jen slabý kouř z dýmky ho prozradil.
„Nic než divoši“, odplivl si Thengeln a postavil se vedle cizince.
Trpaslík s tváří skrytou ve stínu odpověděl chraplavě a neslyšitelně a zhluboka si nabral z dýmky. Jeho oči putovaly po úzké rokli, kde tábořil zbytek trpasličí armády. Pod svahem se připravovali válečníci a dlouhovousové. Válečné stroje byly ošetřované a promazávané inženýry. Puškaři připravovali a kontrolovali své skvěle kované pušky.
Za nimi se údolí stáčelo do zelené pláně mezi trpaslíky a jejich nepřáteli. Ogří ohně byly jako velké vatry a velký hluk řevu a křiku se nesl větrem spolu s dusotem a plácáním po břiše, nepochybně nějakým druhem prvotního válečného rituálu. Velká nosítka byla vyzdobená drahokamy a ověšená vábně se lesknoucím zlatem. Trpaslíci byli naopak zamlklí, ač při pohledu na záři nosítek se Thengelnovy oči zaleskly.
„Zvířata“, poznamenal a snažil se zamaskovat svou touhu po zlatě.
Odpovědělo mu posměšné odfrknutí na souhlas.
Dole se připravovala trpasličí bojová linie. Paprsky vycházejícího slunce se třpytily na ostřích seker a hranách štítů. Na jasnoucí obloze nahoře temnota ustupovala před sluncem a objevily se líně se šinoucí hydrokoptéry.
Na planině se ogři též připravili a údolí se naplnilo zdí hrubých svalů, jak se horda shromáždila. Byl to impozantní pohled, když tvorové na trpaslíky křičeli, cenili zuby a vykřikovali hrdelní výzvy.
Thengeln hleděl z kopce. Jeho oddíl, zarputilí kladiváři, byli shromážděni. Bitva brzo začne. Děla byla tlačena do pozic. Obrátil se zpět k cizinci.
„Grungni dohlížej…“, začal, ale modlitba se mu zasekla na rtech, když poznal druhého trpaslíka.
„Můj pane“, děl uctivě. Byl to sám velekrál.
„Jdi k bratřím“, vyštěkl Thorgrim Záštinoš. Thengeln kývl a vydal se z kopce.
Thorgrim sevřel pěst, když si vzpomněl na jistou urážku zapsanou na straně 8983 Velké knihy nenávisti. „Jen pojďte“, zamumlal pro sebe. „Přijde zúčtování“.
Thorgrim seděl sám v pološeru a blikající plamen lucerny byl jediným zdrojem světla. Ten zdůrazňuval linie jeho staré, ošlehané tváře a vrhal stíny dlouhé jako dýky přes stránky Dammaz Kronu, nad níž se skláněl.
Velekrálovy sukovité prsty pomalu klouzaly po jménech mrtvých. Uctivě se zastavily na jedné kapitole – Bitvě stovky děl. Toho dne daké bojovali s ogry. Bojovali se ctí. Ztratili mnoho Grungniho synů. Trpaslíky tepané dělo bylo zničeno. Jeho posádka byla jmenována dole. Thorgrim ponořil svůj kamenný brk do nádobky s červeným inkoustem a s ponurým uspokojením přeškrtl jména: Helgar Hengeffel, Dwari Skáloplec, Rorek Jistopaž. Nenávist byla naplněna.
„Odpočívejte v pokoji, bratři“, zamumlal ctihodný trpaslík a jeho hlas byl jako trhající se pergamen.
Obrátil mnoho dalších stránek, nespočet bitev, odporných skutků a záznamů o padlých vrytých na nich, dokud nedošel na místo, kde byly stránky Velké knihy nenávisti prázdné.
Na malém kamenném podstavci vedle velekrále byl rozvinut svitek. Na něm byla jména mrtvých z dnešního dne. Snaživě začal psát jedno každé jméno.
„Pomsta“, zavrčel, „bude vykonána“.
Velekrál Throndik Snorrisson
Syn Velekrále Snorriho Bělovouse.
Modely maloval Vrinkl, Barevné schéma navrhl Dupi, Fotila Lucie. Text z Anglického originálu Games Workshopu přeložil Horned Rat´s a Dupi.