Kampaň Koruna odplaty
Dávný věk
Před dvěma a půl tisíciletími byl Starý svět divokým a zaostalým místem. Divoké obludy a padlé bytosti sužovaly lesy a pláně a přežití válčících kmenů lidí zde žijících bylo na hraně. Do tohoto divokého světa se zrodil Sigmar a jeho prvním velkým činem bylo osvobození trpasličího krále Kurgana Železovouse ze zajetí nájezdnické skupiny zelenokožců. Železovous daroval Sigmarovi velké runové kladivo Ghal Maraz, s nímž Sigmar bojoval proti zelenokožcům a nakonec sjednotil roztroušené kmeny lidí.
O roky později stáli Sigmar a Kurgan bok po boku v Bitvě v průsmyku Černožár a na památku tohoto velkého vítězství Kurgan nařídil svému mistru runotepci ukovat Runomeče.
Alaric Šílený
Tímto mistrem runotepcem byl Alaric, tvůrce některých z největších zbraní kdy použivých v boji. Po staletí tvorby byly Runomeče darovány každému z císařských kurfiřtů. Někteří říkají, že slaletí, které Alaric strávil u své pece výrobou Runomečů, u něj vyvolalo posedlost a paranoiu. Jeho druzi považovali Runomeče za Alaricův největší úspěch, ale runotepec sám odmítl přijmout, že dosáhl vrcholu svého umění.
Alaric hledal novou runu a časem nalezl obměnu runy kralování, runu věků. Ta by nejen udržovala a generovala moudrost každého ze svých nositelů a předávala ji každému následovníkovi, ale dávala by nositeli možnost ovládat svůj vlastní osud. A kdo by ji nosil, stal by se pánem svého osudu a tedy osudu celé své rasy.
Ale Alaric zjistil, že ať použije jakýkoliv materiál na runu věků, vždy se roztříští při posledním úderu. Kámen, železo, gromril, dračí šupiny, všechno se ukázalo příliš slabé, aby to udrželo mocné energie jeho nové mistrovské runy. Vyrazil hledat látku dostatečně silnou, aby unesla obrovskou moc runy. Po dlouhá desetiletí Alaric putoval po temných zákoutích Starého světa skrze hory a lesy. Nikde nemohl najít materiál, který hledal, a jak čas běžel, stal se více a více posedlým, což vedlo trpaslíky a lidi dát mu nové přízvisko, Alaric Šílený.
Když procházel po tom, co je nyní Starou lesní cestou, ale tehdy to bylo sotva ušlapanou lesní stezkou, byl Alaric přepaden tlupou skavenů. Ač nyný starý a sehnutý, Alaric byl veteránem mnoha bitev a snadno porazil odporné skaveny. Blízko však ucítil přítomnost, jak jen mistr runotepec může cítit, nějaké neznámé, ale neuvěřitelně mocné rudy. Následoval svůj zvláštní instinkt a hluboko pod spletitými kořeny mohutného dubu nalezl kus materiálu dost silného, aby udržel runu věků, vrásnivce. Alaric neváhal a vydoloval kus kamene ze země. Možná byla jeho kdysi moudrá mysl zastřena jeho strašlivou touhou ukázat se největším runotepcem, jakého svět kdy viděl, nebo možná zlo vrásnivce dosáhlo jeho již oslabeného rozumu.
Další kapitola Alaricova příběhu se vypráví zřídka. Říká se, že putoval do Šedých hor, kde postavil velikou kovárnu poháněnou sopečnou mízou hor. Alaric pracoval na podivné rudě den a noc, dokud nevyrobil třpytící se korunu, na níž byla vyražena runa věků.
Když Alaric pohlédl na svůj výtvor, jeho mysl se vyjasnila. Byl zaslepen šílenstvím a posedlostí. Koruna negenerovala osud těch, kdo ji nosili, ale místo toho vytahovala i nejmenší kousek zlých záměrů a měnila je do nádoby pro všechnu zášť každého dřívějšího vlastníka.
Alaric byl zděšen tím, co vytvořil, ale věděl, že koruna nemůže být zničena, takže se rozhodl ji skrýt. Putoval do Velkého lesa do větrem ošlehaných Vyjících kopců a sestoupil do hlubin vytěženého trpasličího dolu z dob před Válkou vousu, hledaje místo, v němž by korunu navěky skryl. Alaric vytesal komnatu z živoucí skály, umístil korunu uvnitř a zapečetil komnatu nejmocnějšími ochrannými runami.
Znovuprobuzené zlo
Koruna ležela skryta po mnoho dlouhých staletí, komnata zůstala nedotčena, když se důl nakonec sám zhroutil. Pak mohutné zemětřesení otřáslo Vyjícími kopci a přineslo příběhy o nové loži gromrilu a bohatství v oblasti starého dolu. Tlupa trpasličích havířů byla vyslána to prozkoumat. Nalezli daleko více, než pro co byli posláni. Prohledávajíce odkryté doly přišli k porušené komnatě. Co se stalo dále není jasné, neboť na denní světlo se vrátil jen jediný trpaslík, zkrvavený a nepříčetný.
O krátkou dobu později tlupa nočních goblinů vždy hledající nové praskliny a pukliny k obsazení dorazila do dolu, nalezla šíleného trpaslíka a jeho mrtvé druhy. Osamělý havíř byl chycen zelenokožci, kteří rozeznali v jeho křiku, že někde v jejich novém doupěti je předmět obrovské moci. Goblini mučili šíleného trpaslíka, aby z něj dostali víc. Možná by umístění koruny zůstalo utajeno, ale trpasličí záchranná armáda vedená zemanem Gromboldem ze slavného klanu Krud přišla hledat ztracené havíře. Během následného chaosu na korunu náhodou narazil zákeřný noční goblin, pobil své druhy a prchl s ní do lesa.
Nyní se shromažďují armády získat korunu, neboť divoké zvěsti o její moci se šíří daleko široko. Trpaslíci ji chtějí navrátit do svých pevností, kde by bylo Alaricovo šílenství skryto navždy. Grimgor si myslí, že pokud ji získá, nejsilnější válečníci země s ním přijdou bojovat. Císař vidí v koruně neocenitelný artefakt Sigmarovy doby a věří, že její moc může být použita pro dobro lidstva.
Kdokoliv uspěje, dokáže to jen prolitím nesmírného množství krve, což je každý připraven zaplatit na oplátku za vlastnictví Koruny odplaty.
O hledání koruny odplaty
Před mnoha měsící se trpasličí průskumnická skupina ze Zhufbaru vedená ostříleným zlatokopem Ruggim Rudovousem vydala do Velkého lesa hledat dávno ztracené důlní stanoviště založené před tisíciletími Ruggiho předky. Jejich cílem bylo dosáhnout Vyjících kopců, kde prý ležely doly bohaté na gromrilové žíly. Pokud by doly stále existovaly, trpaslíci byli svou ctí povinni je znovu obsadit. Avšak výprava se nikdy nevrátila, a nyní Ruggiho bratranec, zeman Grombold Kruddsson, shromáždil druhou výpravu najít svého příbuzného. Očekávaje potíže je Grombold doprovázen mnoha válečníky a přísahal vážnou přísahu najít ztracené trpaslíky nebo zemřít při pokusu.
Gromboldovy nebylo známo, že prastaré doly byly zamořeny nikým jiným než nejhoršími nepřáteli trpaslíků, nočními gobliny. Ještě nyní byly zbytky první trpasličí výpravy vězněny a používány pro zábavu gobliních náčelníků nebo jako jídlo pro trolly.
Když trpaslíci vstoupili do Velkého lesa, setkali se s říšským strážcem cest, který jim dovolil vstoupit na území jeho pána. Trpaslíci se s ním střetli s chladnou srdečností, neboť lidé Říše nebyli mimo podezření ze zmizení ztracených trpaslíků. Co když výprava objevila pomátky minulosti a lidé se to dozvěděli a pobili je, aby si poklad nechali? Grombold to nepovažoval za pravděpodobné, ale nemohl si v těchto temných dobách být ničím jistý.
Cesta lesem byla skutečně náročná. Trpaslíci nebyli stavěni na zálesáctví a i jejich velká vytrvalost byla otestována, když vlekli své vybavení kopcovitým terénem a hustým podrostem.
Poprvé zjistili přítomnost grobi, když byl trpaslík zasažen červeně opeřeným šípem. Trpaslík padl mrtvý a celý les ožil, jak obří pavouci a pery zdobení goblini zaútočili. Bylo velmi málo častu připravit se, ale Grombold věděl, že pátrání musí uspět. Rozděliv své vojsko poslal zemana Snorriho Skáločela kupředu dokončit pátrání, zatímco sám povolal polovinu svého vojska a připravil se odrazit útok lesních goblinů.
Zbytek trpasličí armády vstoupil do starých dolů. Předvoj dosáhl vstupu a čekal na co nejvíc svých druhů. Věda, že jejich vojsko je nyní příliš ztenčené, aby čelilo dalším nebezpečím, trpaslíci přemohli svou pýchu a poslali posly do nejbližší říšské pevnosti žádat pomoc. Zbytek vojska vstoupil do dolů a uzavřl za sebou dveře, aby udržel pronásledující lesní gobliny venku. S důvěrou, že horníci naleznou bezpečnou cestu, pokračovali.
Zanedlouho horníci pronikli do boční chodby, která vedla do rozlehlé síně. Kde kdysi ohně trpaslíků osvětlovali hluboký důl byla nyní jen chladně temná jeskyně. Ve středu této rozlehlé komnaty nalezli místnost, která byla změněna ve vězení. Zde bylo šest trpasličích zajatců. Pět leželo mrtvých, oholených a svlečených s těly pokrytými podivnými skvrnami. Jen šestý žil, ale byl nepříčetný. Rozzuření trpaslíci se jali vysvobodit svého druha, ale střela v temnotě je varovala před přítomností nepřátel. Varovné runy zaplály a trpaslíci poznali pach grobi.
Noční goblini se vyrojili z temnoty křičíce na trpaslíky, kteří tak odvážně vstoupili na jejich území. Šípy hvízdaly vzduchem, fanatici vířili jeskyní a kruté čvachty skákaly blíže k trpaslíkům ve středu síně, kteří se zdáli nepatrní proti takové hordě.
Ale trpaslíci byli nesmiřitelní a jejich hluboký zpěv zněl komnatou jako bouře. Pak byli grobi u nich a trpaslíci je přivítali ocelí. Bitva byla těžká a trpaslíků bylo málo, ale každý trpasličí život byl pomstěn třikrát. Podlaha předsíně byla zalita krví trpaslíků i goblinů, jak šípy, šípky, kouzla a čepele konaly svou práci.
Uprostřed masakru trpaslík s divokýma očima, vyhladovělý a blábolící nesmysly, využil chaosu a tlačil se těly. Kolika bodnutím a střelám se vyhnul se nedá spočítat, ač na ně nehleděl, ale brzo je minul a běžel jeskyní. Ti noční goblini v týle bitvy se marně pokoušeli chytit šíleného trpaslíka, ale ten byl posedlý rychlostí z šílenství a byl pryč, instinktivně veden chodbami a komnatami, které předtím viděl jen jednou před smrtí svého pána, zemana Rudovouse. Brzo nalezl průchod na povrch, a jak se hnal nahoru k dennímu světlu, na chvíli se zastavil a jeho nepříčetné smysly se vyjasnily, když pohlédl do boční chodby, místa, kam se i grobi báli vstoupit. Ale on tam byl, a co viděl ho bude strašit do konce věků.
Pak ho znovu pohltilo šílenství a on vylezl z chodeb a hnal se do lesa. Už nebyl vězněm, ač malá čast jeho mysli stále si udržující příčetost věděla, že už nikdy nebude volný.
Jak bitva v dolech zuřila, šílený trpasličí vězeň dokázal proklouznout masakrem a zmizel v dobře skrytém vstupu do chodby. To dalo obléhaným trpaslíkům naději na únik, jelikož se zdálo, že goblini si nejsou vědomi průchodu. Grombold nařídil svým udatným druhům vytvořit štítovou zeď a tlačit se gobliními liniemi. Byl to zoufalý krok, který vystavil týl formace, a většina trpaslíků byla při pokusu pobita ponechána jako jídlo pro trolly a jeskyní čvachty. Ti, kteří unikli, nalezli cestu z dolů skrz jeskyně a trhliny otevřené zdánlivě nedávno.
Ve stopách šíleného trpaslíky zbytky prořídlé výpravy prchly do zalesněných kopců.
Než vstoupili do dolů, posli z trpasličí skupiny putovali na východ k Talabheimu v naději získat pomoc od jedné z říšských pevností v oblasti. Setkali se s úspěchem, neboť jen na den pochodu byla hlídka domobrany a rytířů. Dbajíce volání do zbraně se rytíři Zářícího slunce připravili. Doprovázeni směsí flagelantů, svobodné kumpanie a státních vojsk rytíři vyrazili dychtiví vyčistit les od hrozby zelenokožců.
Rozzuřeni trpasličím vpádem do jejich domova se noční goblini vyvalili z dolů do lesa. Když hledali uniklé trpaslíky, setkali se s předvojem říšského vojska a vypukla nečekaná bitva. S nočními gobliny unavenými z boje proti trpaslíkům a většinou říšské armády stále daleko se bitva stala zoufalou.
Karl Muller zvedl ruku, aby utišil nezkušené pistolníky. Trpasličí posli je varovali před gobliní hordou v této části Velkého lesa a ostřílený harcovník by byl zatracen, kdyby se nechal zelenokožci překvapit. Uklidnil svého oře a pokynul čekajícím lovcům, kteří tiše vyrazili kupředu hustým podrostem.
Táhli rychle, navzdory nepříznivému terénu a soumraku. Nebyl to vhodný čas na průnik na nepřátelské území, zejména proti goblinům, kteří se stávali v noci odvážnější.
Mullerovy myšlenky byly náhle přerušeny, když si všiml pohybu po levici. Když šahal pro svou opakovací pistoli, půl tuctu černě odděných goblinů se s náhlým křikem vyhrnulo z podrostu. Mullerova klisna se vzepjala leknutím a on nemohl zamířit. Goblini však byli pobiti téměř hned po té, co se objevili, neboť mladí pistolníci vyslali na nepřítele salvu. Třeskot výstřelů z pistolí otrásl lesním tichem. Když se dým rozplinul, Muller viděl skrz stromy lovce odstřelující odporné gobliny přesnou střelbou.
„Za císaře a Taala“, zakřičel harcovník a pobídl svého oře. Pistolníci dychtiví k boji ho následovali a říšský předvoj vyrazil ze skrytu. Puškaři a halapartníci vytvořili linii, zatímco jezdci spěchali lesem k nepříteli. Na jejich bojové pokřiky odpověděl hrdelní vřískot, jak se noční goblini a zubaté čvachty vynořili z temných hlubin lesa. Bitva začala.
Vyčerpaní trpaslíci se připojili k říšskému vojsku. Když se Grombold setkal s říšským generálem, pět z nejschopnějších trpaslíků bylo vysláno chytit šíleného trpaslíka, a zjistilo se, že trpaslík má vědomosti o temých tajemstvích objevených v dolech.
Než ho mohla výprava dále vyslechnout, ozval se v dáli zlověstný zvuk rohů. Zelenokožci přicházeli a trpaslíci byli odhodláni nenechat svého osvobozeného druha upadnout do spárů nejnenáviděnějších nepřátel.
Durkolovi hoši si probojovávali cestu do středu bojiště a nyní začali namáhavě stoupat na kopec. Černý ork se tyčil nad lidmi a trpaslíky, kteří mu bránili v postupu, a jeho mohutná sekera sekala doleva doprava prosekávajíc si cestu skrz sevřené řady jeho nenáviděných nepřátel. Když se přiblížil k vrcholu, zařval na blízké orky a gobliny, aby mu chránili boky. Viděl je hašteřit se a strkat, ale jeho přísné zavrčení to rychle ukončilo, a oni pokračovali v boji. Černí orkové se tlačili masou těl a náhle měli před sebou volno a rozběhli se k prťůsům. Durkol slintal. Vítězství bude brzo jeho.
Pak se jeho hoši ocitli ve zmatku. Pískající raketa jim prolétla nad hlavou a mohutný výbuch rozhodil kusy země a roztrhal orky. Orkové byli zničeni, ale Durkola to nevzrušilo. Pak skrze dým zahlédl špici kopí. Pak další. Pak tucet. Pokud by byl schopen strachu, nyní by ho ukázal, když se říšští rytíři oděni v zářivé zlaté brnění přehoupli přes vrchol a zahájili útok. Durkol vydal nejhlasitější zařvání, jaké mohl, povolávaje co zbylo z jeho hochů, aby se postavili bouřlivému útoku jízdy.
Grombold Kruddsson sledoval rytíře Zářícího slunce útočit a modlil se ke Grungnimu, aby mu lidé získali dost času. Pot se mu lil z čela a jeho runový krumpáč byl kluzký orčí krví, ale věděl, že bitva je téměř u konce. S poslední úsilím on a jeho věrní horníci dosáhli vrcholu kopce, kde byli přivítáni unavenými tvářemi svých druhů.
Šílený trpaslík byl zraněný a unavený a vypadal bledý a blízký smrti. Ležel na zemi a slabě kašlal. Grombold se nad něj sehnul a nabídl mu doušek piva. Když rudovousý trpaslík sevřel jeho zápěstí, jeho oči se náhl rozšířily a oživly.
„Našli jsme to“, vydechl. „V jeskyni… otevřené zemětřesením. U Valayiných seker, viděli jsme…“.
„Co? Co jste viděli?“, chtěl vědět Grombold.
„Korunu odplaty“, zašeptal šílený trpaslík, a skonal.
Grombold měl sotva čas přemýšlet o těchto slovech, neboť grobi byli blízko. Obrátil tvář k nepříteli, krumpáč pohotově. Co slyšel ho naplnilo hrůzou a odhodláním stejnou měrou. U vousu předků, žádný zelenokožec dnes nevyleze na kopec.
Text z Anglického originálu Games Workshopu přeložil Horned Rat´s. Doupravil Dupi.