Velký les
Říše je velkou zemí obehnanou vysokými horami, z nichž tečou jiskřivé proudy, které jsou krví země. Ač kříženy mohutnými řekami a posety zvlněnými kopci a pahorkatinami, páchnoucími mokřady a bažinami, většinu území Říše pokrývají husté, temné lesy. Ač se lidé pokoušeli zatlačit les, aby uvolnil místo pro obdělávání a pastviny, přesto lesy ovládají zemi a jsou domovem všech druhů bezejmených hrůz.
Velký les se táhne po celé Říši, zahrnuje kraje mezi Středními horami na severu a Nulnem na jihu a od Altdorfu na západě po Kislev na východě. Jeho srdce leží přesně ve středu Říše a je to tato oblast, která je na mapách označována za Velký les.
Je to prastarý les velké velikosti se stromy v rozmezí od starých vrb po mohutné tyčící se duby. Většina měst, městeček a vesnic rozesetých v oblasti je umístěno podél mohutných toků proudících od hor k moři, neboť říční cestování je daleko bezpečnější než cesty po temných silnicích. Málo osad je dále v lese, neboť jen ztřeštěný by se vydával z bezpečí měst chráněných hradbou nebo opevněných zájezdních hostinců.
Méně než tucet sáhů od kraje lesa stromy rostou tak silně, že se dá projít jen stěží. Zlé, jiskřivé oči sledují procházející použníky a mutanti, bestiáci, goblini a horší jsou známí, že mají svá doupata ve spleteném podrostu.
Řady rozeklaných kopců pronikají nekonečným mořem zeleně, Vyjící a Holé kopce, kopce Färlické a Kölsaské. Všechny jsou pusté a ošlehané větrem a vyhýbají se jim řádně smýšlející lidé, kteří hledí na jejich prastaré, zničené věže a ještě starší, časem opotřebované monolity s pověrčivostí a zcela oprávněným strachem.
Jak armády lidí, trpaslíků a zelenokožců směřují pod temnou klenbu, mýtiny a kopce se stanou scénou velkého krveprolití a žalu. Neboť někde uvnitř leží Koruna odplaty a všechna její moc, kterou může nabídnout tomu, kdo si ji nasadí.
Dračí pahorkatina
Severovýchodně od Drakwaldských hlubin les řídne, jak se země zvedá do Dračí pahorkatiny, břízy ustupují jehličňanům, jak země přechází do velkovévodství Middenland. Půda zde vždy byla chudá a klima drsné. Lidé Middenlandu jsou díky nutnosti odolní a tvrdí, neboť jejich život je těžký, neustálý zápas proti hladu, zimě a nebezpečím neprostupných lesů.
V severovýchodním Middenlandu jsou nezkrocené vrcholky Středních hor. Ty jsou domovem nejen orků a jiných přirozených nepřátel lidí, ale také největší populace obludných nestvůr ve Starém světě. Některé fantaskní příběhy prohlašují, že tam hnízdí i tak podivné a vzácné obludy jako jsou mantichory a žvahlavové a v chladných hlubinách zimy se plíží ze svých horských doupat kořistit na zemích lidí. Možná není překvapivé, že známý orčí vojevůdce Grimgor Železokožec si vytvořil svou současnou základnu ve Středních horách, z níž se snaží pobít či zotročit takové obludy pro vlastní pobavení.
Je stěží překvapivé, že taková země má za svého patrona božstvo tak drsné jako je Ulrik. Vlčí bůh je uctíván middenlandskými prostě proto, že je tak nesmiřitelný jako země, na níž dohlíží, a požaduje od svých stoupenců sílu potřebnou k přežití. Ač Ulrik nemá soucit se slabými, ti, kdož ukážou sílu těla a charakteru, získají jeho přízeň a jeho úctu, a tak možná jeho požehnání v pokračujícím boji o přežití.
Jako s většinou Velkého lesa Dračí pahorkatina je sužována stále se zvětšujícím počtem bestiáků žijících a rozmnožujících se pod temnou lesní klenbou a ve skrytých, zarostlých údolích. Boris Todbringer, kurfiřt a velkovévoda Middenlandu, je obzvláště přímý ve smém pronásledování takových tvorů a vysílá svá vojska každý rok zbavit les těchto oblud. Ví příliš dobře, že nechat jejich množství růst je přivolat zkázu. Pokud by spojili své úsilí se stoupenci chaosu na dalekém severu, spojenectví by přineslo pohromu celé Říši.
Delberz stojí jako důležitý bod, kde cesta z Altdorfu do Middenheimu překračuke řeku Delb, a město je dobře známo jako útočiště použníků. Dobrodružní duchové se občas vydávají z Delberzu hledat své štěstí ve strašidelných hloubkách Dračí jeskyně. Většina se nikdy nevrátí, ale dost zpět přinese prastaré poklady nebo dračí šupiny a kosti použitelné v magii a alchymii, což zajišťuje stálý proud pošetilců přicházejících do města.
Na boku nahnutého vrcholku v Dračí pahorkatině je zející jeskyně, kolem níž neroste nic živého. Mýty praví, že hluboko uvnitř leží hrobka jednoho z nejmocnějších draků, jací kdy žili, a jeho vysušená mrtvola je obtočena kolem posledního hloučku vajec. Pokud je takový příběh pravdivý, pak tam ta vejce stále jsou, čekající na životodárné teplo, které by dovolilo vylíhnutí. Pokud by se to stalo, Velký les by byl znovu sužován nejnenasytnějšími a nejnebezpečnějšími ze všech dravců.
Drakwaldské hlubiny
Položen na severu a západě Říše se Drakwaldský les táhne krajem kolem Middenheimu. Získav jméno od nyní zrušené provincie Drakwald je to řídký les a zem je nebývale neúrodná. Málo Drakwaldu bylo vymýceno pro obdělávání a málo farmářů by se toho odvážilo, i kdyby byla půda nejúrodnější v oblasti.
Nejtemnější části lesa jsou známy jako Drakwaldské hlubiny a prý tam straší nějaké pradávné zlo předcházející příchod Sigmarova lidu do oblasti před nějakými třemi tisíci lety. Povaha tohoto zla je předmětem spekulací. Některé příběhy prohalšují, že to jsou neklidní duchové dávno zabitých draků, kteří dříve kořistili na kmenech Unberogenů, když osidlovaly oblast, a probouzeli se, aby popadli poutníky z koňských zad na lesních cestách. Mnoho potulných kupců vypráví, že z temných hlubin Drakwaldu zní zvířecí řev plašící koně a rozklepávající i nejzkušenější poutníky. Jiné příběhy mluví o tvorech zrozených lidkým rodinám, ale označených chaosem a vyhnaným do chladné noci, aby lovci čarodějnic nepřišli a nezavřeli rodiče. Takoví tvorové, zmutovaní a pokřivení, se prý spojují přitahováni vlsatním druhem ve strašidelných hlubinách Drakwaldu. Tam se shromažďují a plánují se záměrem vymáhat pomstu na těch, kdož je odmítli.
Nejstrašnější ze všech rysů Drakwaldských hlubin jsou takzvané babské stromy. Jsou neuvěřitelně staré, možná starší než sám les. Jsou obrovské a zkroucené působením věků. Tlupy bestiáků zdaleka široka se shromažďují u takovýchto stromů, zdobí je příšernými trofejemi a kostlivými pozůstatky a oddávají se rouhačskému uctívání temných bohů pod měsíčním světlem. Možná hůře jsou prý také přitahováni lidští kultisté z vesnic a městeček dovádět s dětmi chaosu pod křivými větvemi nabízejíce své vlastní dary ničivým silám. Ti, kteří jsou svědkem těchto shromáždění, brzo visí mezi ostatními trofejemi, takže babské stromy jsou ponurým varováním těm, kteří se pokoušejí putovat skrz tato strašidelná místa.
Na vrcholu malého chumlu kopců v hlubinách stojí prastarý kamenný kruh známý jako Wulfricova mohyla. Jméno je reikspiel úpravou něčeho daleko staršího a odkazuje na náčelníka kmene, který obýval oblast před příchodem Sigmarova lidu. Místní se mohyle vyhýbají vyprávějíce o pomstychtivých duších, kteří pokládají Sigmarovy dědice za zodpovědné za zločiny, které se proti nim udály před mnoha, mnoha lety.
Tato polorozbořená věž stojí skryta na ponuré pláni lemující řeku Delb. Jejímu okolí se většina lidí vyhýbá, jelikož každý rok je velké množství starých přilákáno do věže zpěvem vycházejícím z jejího vrcholku. Místní legendy praví, že tam žije nekromant pracující pumpách a měších nějakého pekelného nástroje, jehož hlas zní jako očerovaných duší. Říká se, že truchlivé hučení naplňuje vzduch o nocích, když je Morrslieb v úplňku, a přitahuje slintající starce přes temné pláně k věži.
Reikská marka
Jedna z největších částí nepřerušovaného lesa v oblasti, Reikská marka, zahrnuje jižní část Middenlandu táhnoucí se k řece Reiku a velkoknížectví Reikland. Les zde roste hustý a vysoký a protínají ho jen úzké cesty, neboť žádná větší silnice nebyla prosekána vnitřkem. Na východ se les ztrácí ustupuje zamlženým Mrtvolným vřesovištím a Mrtvolným močálům, jejichž stříbrné vody jsou prý sužovány duchy dlouho mrtvých obránců Říše.
Hlavní důvod, proč Reikská marka nebyla kultivována či osídlena na nějaký vyšší stupeň, leží v blízkosti oblasti k říšské metropoli Altdorfu. Mnoho šlechticů sloužících na císařském dvoře vlastní části lesů. Z honosných zámečků aristokraté pořádají lovy ženoucí se široko daleko lesem při pronásledování velkých jelenů žijících v jejich hlubinách. Tisíce nařízení a výnosů zajišťuje, že si oblast přísně udržuje své bohatství, prostí jsou omezeni na malé kraje jim přidělené.
Ač tato stálá pozornost bohatých udržuje oblast relativně bez nebezpečných tvorů, skutečnost, že prostým mužům a ženám Říše je zakázáno putovat skrz široké úseky Reikské marky, dala vzniknout všem druhům zvěstí a jízlivých drbů. Mnozí tvrdí, že nejen lov přivádí šlechtice na jejich lovecké zámečky, a něktří dokonce šuškají, že zkaženost má volnou vládu daleko o zvědavých očí. Někteří říkají, že velké množství šlechticů je členy různých zakázaných kultů hluboko v lesích a je zvyšující se počet důkazů to podporujících, ač při žádosti o prověření takových materiálů povídači ztichnou.
Pravda o věci je taková, že některé hluboké lesní čistiny byly používánz jako místa kultovních střetnutí. Málokdo však byl svědkem takových obřadů odehrávajících se kolem hořících vater pod planoucím Morrsliebem a přežil. Identity uctívačů zůstávají pečlivě střeženy, i samy před sebou, za zdobenými maskami nebo pod sametovými kápěmi, aby se snad dvůr v Altdorfu neotřásl do základů spory.
Bergenhoff, také znám jako Drakwaldská pevnost, stojí toto velké opevnění blízko kopců Pěti sester. Bergenhoff je nejsilnější pevnost v oblasti vybudovaná trpaslíky v dávných staletích. Sloužit posádkou v jejích kasárnách je považováno za velmi žádoucí postavení mezi vojáky, kteří v jejích zdech spí dobře. V jejím stínu je mnoho hostinců sloužících poutníkům na cestě mezi Altdorfem a Middenheimem, což nepochybně činí jejich službu ještě snažší.
Marbad byl náčelníkem kmene Endalů a stál po Sigmarově boku v průsmyku Černožár. Ač byl toho dne zabit, Marbadovy udatné činy byly oslavovány v písních a on byl pohřben s velkou slávou. Jeho hrobka byla během staletí mnohokrát znesvěcena, neboť Marbad nosil Ulfshard, magickou elfí čepel, a mnoho vykradačů hrobek ji hledalo. Ač je meč pryč, nikdo neporušil hluboké krypty, takže jaká tajemství leží s Marbadem zůstává světu skryto.Vyjící výšiny
Vyjící kopce tvoří hřeben rozeklaných vrcholků táhnoucích se od Middenheimu na nejzápadnějším kraji téměř až k Talabheimu na východě. Nejvyšší kopce jsou holé a skalnaté, jejich plošiny jsou nekonečnou řadou bažinatých plání pokrytých vřesem a drsnou travou, což jim propůjčuje stísněnou podobu, zatímco nižší hřebeny a hluboká údolí jsou zalesněné hustým a vlhkým lesem.
Po celé délce kopců se vítr nikdy neunaví. Tyto kopce získaly jméno od strašlivého ostrého vytí, které tyto vichry unášejí. Jeho hrozný zvuk je nejhlasitější nad pustými vrcholky a nabývá nízký, sténavý tón v mělkých údolích. Někteří říkají, že to není pouhé hvízdání vzduchu, co dává hlas tomuko stálému skučení, neboť je tak pronikavé a naříkavé jako křik zatracených, a někdy mohou být mezi nekonečným úpěním zachyceny pronikavé výkřiky, žádosti a nečisté výhrůžky.
Východní část Vyjících kopců je známá jako Vyjící výšiny, neboť zahrnuje nejvyšší vrcholky pohoří. Oblast je poseta roztroušenými osady pastýřů, z nichž žádná není větší než pár budov vyrobených z hrubě tesaného černého pískovce. Obyvatelé těchto vesnic jsou ostatními považováni za podivýny a zamlklé, jejich mysl je ošlehána neustálým větrem, jejich nářečí je tvrdé a hrubé a jsou to nejpověrčivější lidé v celém hrabství Middenland.
Ale není bezdůvodné, že místní varují před putováním skrz jejich kraje, neboť opuštěné kopce jsou posety prastarými mohylami, kamennými kruhý a vztyčenými monolity. Jsou to připomínky doby dávno před vzestupem Říše, kdy lidé žili blíže zemi, ale krčili se ve strachu z neviditelných sil světa. Obchodníci procházející Vyjícími výšinami obchodovat s místními kvůli vlně mají mnoho tajemných příhod o hlasech ve větru, stojících kamenech zaplavených pulsujícími světly a znetvořených siluetách přecházejících po obzoru viděných koutkem oka. Vyjící výšiny jsou odpudivou oblastí, panstvím starších sil, kde by měli lidé dvakrát rozmýšlet, než se tam vydají.
V roce 1124 byla Říše zpustošena strašným morem a země byla napadena davem oblud chaosu. Na hraběte Mandreda z Middenlandu padl úkol odrazit vpád. Místo bitvy je označeno stínem ve vzduchu a kostmi, nepřirozeně neporušenými po vší té době, stále vyčnívajícími ze země. Pole je poseto hromadami masových hrobů dlouho mrtvých říšských vojáků, neboť navzdory jejich vítězství byl jejich tábor zničen morem krátce po bitvě a říká se, že mrtví zde nespočívají lehce.
Doly Khrazi Drudd byly vyhloubeny před dlouhou dobou trpaslíky hledajícími železo a další rudy. Časem Alaric přišel na dávno opuštěné místo a zvolil je jako dokonalé místo ke skrytí Koruny odplaty. Jak míjela staletí, doly se zhroutily a ve chvíli, kdy byly Vyjící kopce zasaženy velkým zemětřesením, byly doly opět objeveny a odhalily úkryt koruny.
Räuberthal
Západně od Vyjících výšin rozeklané vrcholky vsokých vřesovišť ustupují zvlnitým kopcům a údolím. Ač nižší, jsou stejně ošlehané větrem a sužované všudypříotmným vytím postihujícím celý hřeben. Tato část Vyjících kopců je známa místním jako Räuberthal, neboť je sužována lupiči a bandity a je útočištěm vrahů uprchlých do zdejších skrýší z celého okolí.
Ve středu Räuberthalu na nejvyšším bodě na mnoho mil stojí hrad Middenstag. Tato prastará a impozantní budova dominuje celé oblasti strážíc silnici z Delberzu do Hergigu proti mnoha banditům skrývajícím se v kopcích. Hrad je vysoký a vytáhlý, jeho nejvyšší věže jsou schopny vidět mnoho mil do všech stran. Jeho polozřícené zdi byly během staletí mnohokrát opravovány, což dalo hradu sešlý vzhled. V hradu Middenstag je posádka strážců Rauberthalu, zarputilých profesionálnách válečníků jezdících po údolích stopovat a chytat lupiče v kopcích. Jakmile se dostanou do zajetí strážců, málo lupičů se dostane znovu na svobodu. Mnozí jsou uvězněni hluboko pod hradem v jeho plesnivých žalářích nebo jsou pověšeni z nejvyšších věží jako varování všem, kdož překročují zákony velkovévodství Middenland.
Při nejméně třech příležitostech za poslední dvě staletí lupiči Räuberthalu zesílili do takových počtů, že představovali vážný problém pro stabilitu celé oblasti. Demagogové a štváči povstali z jejich podlých řad, aby vedli neukázněné, ale krvelačné bandity proti osadám jižního Middenlandu a severního Talabeclandu. V těchto krátkých, ale hrozných válkách, byla bandity vyměřena strašlivá pomsta na zákonech poslušných obyvatelích oblasti, hořká odplata za minulý trest. Při všech příležitostech zůstal hrad Middenstag pevnou obranou, o níž se oceán lupičů roztříštil. V takových dobách je zapálen majík na vrcholku hradu povolat middenlandskou domobranu na pomoc obráncům. Nyní domobrana pomáhá císaři, jelikož je její znalost prostředí využita při hledání koruny.
Město Untergard ovládá řeku Drelb, přítok Delbu. Je to strategicky významný přechod a bylo svedeno mnoho bitev o město, neboť jakákoliv armáda ho ovládající má přístup do srdce Říše. V současnosti však město leží v troskách, když padlo pod divokým útokem bestiáků. Nyní mutanti a bestiáci dlí v jeho zbořených zdech. Ale navzdory tomu zůstal most neporušen, a tak ovládání Untergardu může stále přinést velkou výhodu jakékoliv armádě, která ho dokáže udržet.
Půl míle od města Priestlicheim stojí Leopoldův chrám. Toto Sigmarovo opatství bylo založeno s cílem strážit proti obludám sestupujícím z Holých kopců kořistit na lidech. V časech bojů se Leopoldův chrám stává shromaždištěm sil celé oblasti, kde váleční kněží zocelují srdce domobranců i státních vojáků svými vášnivými řečmi.
Velký soutok
Velký soutok je jméno používané pro oblast, kde se střetávají řeky Talabec a Delb a nakonec se vlévají do Reiku. Talabec vzniká v rychlých proudech v severních částech Hor konce světa mezi trpaslickou pevnosti Karak Kadrin a troskami Karak Ungoru. Řeka se neustále rozšiřuje cestou do Talabheimu, až se nakonec stane příliš široká pro přemostění.
V Talabheimu je hlavní přívoz poskytující poslední vhodný přechod, než se v Altdorfu vlije do Reiku, naplněna temnou půdou z plání. Mnoho přítoků a potoků vtéká do Talabecu z kopců oblasti Velkého soutoku, které rozšíří řeku do mohutné velikosti a lesy kolem jsou na jaře často zaplavovány.
Obrovské množství říčního obchodu prochází po Talabecu a roste, jak prochází kolem zalidněných vesnic a měst podél jeho toku. Výsledkem je, že do těchto osad proudí mnoho bohaství a obchodnické třídy v nich jsou bohaté a vlivné a podílejí se na politické a ekonomické moci, kterou je velkovévodství schopno uplatnit na své sousedy a soupeří dokonce s mocí Reiklandu. Celá oblast je vysoce úrodná s mnohou obdělávanou půdou pod soutokem Delbu a Talabecu, zejména kde Talabec překračuje Reikskou marku. Mnoho malých hospodářství pracuje na půdě, lidé stále zatlačují temné okraje lesa při čištění nových oblastí. Ale jsou části země v oblasti, kam se zemědělci a obchodníci bojí cestovat. Krom bestiáků zamořujících temnější části celého Velkého lesa jsou lesy východu předmětem mnoha lidových příběhů. Někteří prohlašují, že les je podivný, začarovaný, a čím hlouběji jeden putuje, tím se cesta stává zvlněnější, dokud není poutník beznadějně ztracen. Tyto zelené hlubiny jsou prý sužovány tvory podobnými elfům, možná nějakými ztracenými příbuznými nebezpečného lidu Athel Lorenu na jihozápadě.
Ač je to pravda či nikoli, nikdo z mála ztřeštěnců, kteří se vydali hledat krásné elfí dívky, se nevrátil a jejich kosti místo toho podpořily jílovou půdu úrodných východních mýtin.
Hluboko v lesích jižně od řeky Talabecu místní legendy umisťují strašidelné hlasy. Ale dbát volání lesa je velmi nebezpečné pro všechny krom nejryzejšího srdce. Ti uznáni za hodné mohou nakonec dojít na ztracenou lesní mýtinu. Ti považováni za nehodné se beznadějně ztratí nebo hůře, jsou přemístěni na nějaké vzdálené místo a čas, odkud se nikdy nevrátí.
V nejjižnější části Velkého soutoku je nejtemnější hvozd celého Velkého lesa. Známo také jako ‘Taalova změť’ j toto místo předmětem mnoha legend, neboť nikdo, kdo se pokusil proniknout do jeho hlubin, se nikdy nevrátil. Mnozí považují oblast za svatou Taala, ale někteří praví, že jsou tu silní stoupenci jiných bohů, než Taala. Ať je to jakkoliv, oblast je plná prvotních sil, ne zušlechtěných magických větrů Ghuru a Ghyranu, ale primitivnějších sil proudících ze samotné země a lesa.
Pomezí Talabecu
Severovýchodně od Holých kopců leží Pomezí Talabecu. Ač temná a neblahá, je tato oblast křižována Talabheimskou silnicí a Starou lesní cestou, obě přivádějící poutníky do velkého města, které dalo oblasti jméno.
Lidé oblasti jsou počítány mezi nejmazanější z lesního lidu. Jsou to stopaři a lovci nemající sobě rovna s vazbou na zemi daleko bližší než jacíkoliv jiní lidé Říše. Oblast je střediskem uctívání přírodního boha Taala, jehož služebníci mu nabízejí modlitby hluboko v lesních hájcích.
Ač je les pár mil kolem cest vysekán a na tomto travnatém okraji je několik větších měst a mnoho vesnic, les na západě oblasti byl vždy obáván pro doupada mutantů skrytá v něm. Když byly Zelené kopce zničeny záští Morrsliebu, mnoho pokřivených tvorů putovalo do oblasti v čele tažení proti nim. Potomci těchto obludných nestvůrností tu stále dlí a čas od času se vynořují z hlubokých lesů, aby vnesly zmatek do kraje.
Lesy Pomezí Talabecu jsou také domovem množství tlup bestiáků, které se uchytily v lesích během poslední Velké války proti chaosu. Zde čekaly na dobu, kdy další vpád chaosu přivede jejich druh ze severu a umožní jim povstat ve velké hordě a hořistit na mase lidí.
Později bestiáci Pomezí Talabecu vzrostli v odvaze svých útoků proti Talabecské silnici a Staré lesní cestě. Byly napadeny opevněné celnice, celé obchodnické karavany a zástupy poutníků byly přepadeny, roztrhaná těla visela ze stromů jako příšerná předzvěst příchodu doby běd a několik vesnic bylo vypáleno do základů a jejich obyvatelé pozřeni. Putování po cestě se stalo drahé, jelikož nikdo nevyrazil bez značné stráže těžce ozbrojených mužů. Navzdory nejlepšímu úsilí strážců cest a armády bestiáci představují problém a způsobují politický neklid v Talabeclandu, jak se kupecká třída dožaduje nějakého činu.
Lesy Pomezí Talabecu jsou domovem všech druhů prastarých mohyl a kamenných kruhů, většinou zarostlých a zhrocených a navždy skrytých. Několk je však známo strážcům cest, kteří odhánějí nebo zatýkají každého, kdo by se přiblížil. Vragtharům monolit je pravděpodobně největší z nich. Velký jako věž se tyčí nad stromy a je viditelný na mnoho mil kolem.
Lesy Pomezí Talabecu jsou obyčejně drženy stranou od Staré lesní cesty skupinami zločinců, ale nedostatek prostředů a hrozba útoků znamená, že se lez znovu přibližuje. Blízko křižovatky Staré lesní cesty a Talabheimské silnice je poutník přivítán strašlivým pohledem. Zde bestiáci ozdobili největší strom v oblasti zbytky svých zajatců. Dosud se nikdo neodvážil přiblížit a porazit ho, takže jeho zlo roste s každou novou trofejí přidanou na jeho zkroucené větve.
Holé kopce
Jižně a východně od Vyjících kopců leží další část nízkých vrchů. Pojmenovány Holé kopce, nebyly vždy tak pustým místem, jakými jsou dnes, na mnoha starších mapách Říše se objevují jako Zelené kopce.
Zelené kopce byly pokryté lesy hemžící se zvěří a obydlené rodinami nebojácných lesáků. Byl to přístav klidu v jinak nebezpečném, obludami sužovaném Velkém lese.
Říká se, že síly temnoty nesnášely takovou oázu klidu, a že jedné chladné zimní noci temný měsíc Morrslieb shlédl dolů a spatřil tento ostrov čistoty mezi mořem temného lesa. Lidé říkají, že z čiré zášti Morrslieb plivl na mírumilovnou zemi dole a sálající slina prolétla jasnou noční oblohou, aby vybuchla nda Zelenými kopci osprchujíc je podivným, žhnoucím prachem. Cokoliv té noci z oblohy spadlo, náraz pokryl celý hřeben vlnou zkázy postihnuvší vše živé.
Jak šly dny, zvedla se nad kopci nezdravě zelená mlha. Proti oparu se rýsovaly suché pozůstatky kdysi mohutných stromů. Na mýtinách ani ve vsích kopců nebylo nic slyšet, všude vládlo strašlivé ticho. Horší mělo přijít, neboť o den pozdeji se mlha zvedla, aby odhalila nejděsivější pohled. Každý živý tvor nezabitý záští Morrsliebu byl pokřiven k nepoznání. Lidé a zvířata byly postiženi strašlivými mutacemi a hrozně vyli ve své trýzni pobíhajíce po kraji.
Až tehdy, kdy kurfiřt Talabeclandu vyhlásil tažení proti zmutovaným obludám z kopců, kdy se hrozba z oblasti zmenšila. Ve stovce dní žalostného pobíjení armáda Talabeclandu a rytíři Zářícího slunce zabili původní venkovany a vyčistili kraj. Ale škoda byla udělána. Zelené kopce již nebyly a staly se navěky známé jako Holé kopce. Jediná věc, která na nich nyní zůstala, jsou černé a suché stromy.
Do dnešních dní sestupují z kopců odporné zmutované obludy kořistit na neopatrných a domobrana osad hledících na pusté kopce musí být stále bdělá před obludami přicházejícími v noci.
Pozoruhodnost známá jaké Obří rána je velký, plochý kopec. Zkoumání odhalilo, že kopec kdysi stál vysoký a hrdý, ale nějak ztratil vršek, jehož zbytky leží roztroušené kolem. Legenda praví, že vrcholek kopce byl odlomen jediným úderem obrovy palice během nějaké dávné bitvy, a že se titánští protivníci mohou kdykoliv vrátit ukončit souboj a přitom vyrovnat celé pohoří.
Množství map lesa se zmiňuje o místě zničeného elfího města na západním výčnělku Holých kopců. Avšak velmi málo lidí navštívilo toto místo. Oblast je velmi nebezpečná a zdá se, že město nebylo nikdy nalezeno na stejném místě. Legendy praví, že v jistých obdobích roku, když je slunce na správném místě, může být Tor Thana vidět, jak vypadala v pořádku, kdy v trokách ještě přetrvával život, a že čarodějná moc elfího lidu může jednoho dne vyléčit Holé kopce.
Taalbrodské nížiny
Na východ od Velkého soutoku kraj klesá a les se stává roztroušenějším a nesouvislejším, než se znovu zvedne do pustých výšin Holých kopců. Oblast lemuje řeku Narn a mnohé skalnaté brody křižující tuto mělkou řeku vedly k tomu, že se o oblasti mluví jako o Taalbrodské nížině.
Ač se v Taalbrodu najdou nějaké osady, většina lemuje Kemperbadskou silnici a oblast je obecně řídce osídlena. Říční břehy nejsou zdaleka tak zalidněny jako ty Talabecu. Hlavním důvodem je povaha země, která je kamenitá a nevhodná pro obdělávání. Mírné lesy hraničící s Taalbrodem jsou domovem potulných tlup lupičů, ale hlubší lesy jsou známé zamořením bestiáky.
Vody řeky Narn tečou z Holých kopců na východ a mnozí věří, že jsou poskvrněny. Jisté je, že mnoho ryb chycených v řece je postižených mutacemi a nemocemi. Některé podle místních mají více očí, zatímco jiné mají znetvořené a seschlé, ale znepokojivě lidské paže. S obecnou úrovní pověrčivosti v oblasti mnohé takové úlovky skončí na trhu a u večerní tabule, navzdory zákazům jejich jezení. Možná je výsledkem pojídání těchto zkažených jídel místními, že je v oblasti vysoký výskyt mutací u novorozenců a lovci čarodějnic jsou nuceni konat pravidelné návštěvy v místních zaostalých vesnicích a městečkách hlídat, aby se tato nečistá zkaženosti nestala všeobecnou.
Jakoby chtěly nahromadit ještě větší žal na nížiny, lesy jsou známé jako domov všech druhů podivných a nepřirozených tvorů. Ti putují z Holých kopců sledujíce proud řeky Narn, než vlezou do hlubokých lesů na západě. Tato obrovská, nepřetržitá plocha lesa je zřídka navštěvována, její hlubiny jsou lidmi téměř nezmapovány. Jaké zlo přitahuje tak odporné stvůry je neznámé, ač jeho moc zjevně roste pod mechem obrostlými pažemi lesních stromů.
Chrám nespravedlivého ticha vystavěn k poctě silám, jejichž jména je zakázáno vyslovit, byl chrám starý už za Sigmarova panování a celá staletí byl nečinný. Jen když síly Říše chaosu rostou, jsou uctívači přitahováni do chrámu uposlechnuvše příkaz, na nějž si nikdo z nich nevzpomíná. Chrám byl prázdný od poslední Velké války proti chaosu, ale věrní znovu přicházejí.
Zelené srdce je tak velké, že se táhne do Taalbrodské nížiny. Ale kde je na severu všude nepřirozeně zelený a plný života, jižná část je jiná a les zde je klidný, plný tísnivé zloby. Nefritoví a jantaroví čarodějové, kteří si v blízkosti založili domov, říkají, že se tyto oblasti zvětšují a zmenšují, kdy je nejprve jedna, jindy druhá větší, jakoby byly dvě velké síly uzavřeny v neustálém zápase o držení těchto magií nasáklých mýtin.
Text z Anglického originálu Games Workshopu přeložil Horned Rat´s. Doupravil Dupi.