Příběhy od lidí říše
Setkání s kováři – vyslanec
Zdi se třásly bouřlivými údery kladiv do kovadlin, skřípotem brousků na ostřích a hučením stovky pecí. V rudém lesku trpaslíci bezhlesně dřeli a pot jim kapal z čel. Vzduch byl suchý a horký, avšak každý byl navlečen v těžké vestě, někteří měli ještě svá brnění a ruce měli oděny v těžkých rukavicích.
„Jak mohou vydržet v tom horku?“, zeptal se Logan Beckestroff, vyslanec hraběte Averlandu. Štíhlý člověk byl o dvě stopy vyšší než kovář před ním a jeho košile s límcem a vyšíváním byla v ostrém kontrastu proti prosté kožené zástěře trpaslíka.
„Jsou to trpaslíci“, odvětil chraplavě Drokki Snorrison, jako by to stačilo. V protikladu s prostým pracovním oděvem byl trpaslíkův velký čený vous složitě spleten a ovázán zlatými pásky, a byl zastrčen za opasek, aby nedošel úhony. Temné oči se třpytily zpod hřívy černých vlasů, když se podíval na Logana.
„Samozřejmě“, zamumlal diplomaticky muž, „měl jsem si to uvědomit“.
„Toto zde je druhé patro slévárny“, pokračoval Drokki ignoruje mužovo vyrušení. Ukazoval vyslanci kovárny a slévárny a dílny jen dva dny, ale začínal mít dojem, že se nestálý člověk nudí. Pokrčil rameny. Lidé měli tak krátkou paměť a neudrželi pozornost. „Zde pracují většinou učni z klanů z jižních chodeb, až do patnáctého patra. Počítám s tímto množstvím ochmířenců, proto tě tu provádím. Zadal jsem jim, aby pro vás vyrobili meče“.
„Ty jsi svěřil naše meče, za které jsme zaplatili dobrým zlatem nemalou částku, vašim učňům?“, zeptal se Logan trochu netaktně, jelikož byl rozlícen. Jak může hraběcí osobní stráž očekávat dobrou práci od mládenců a tovaryšů?
„Správně“, stroze odvětil Drokki.
Logan na chvíli zatnul zuby než pokračoval.
„Za cenu, kterou jsme zaplatili, očekáváne nejvyší stupeň kvality“, podíval se dolů na trpaslíkův obličej a setkal se se vzteklým zamračením.
„Pozor na jazyk, člověče“, zasupěl kovář a dal si ruce v bok, „Jejich meče budou lepší, než jakékoli lidské, o to se neboj. Když chceš meče, budeš mít meče. To není opravdová zkouška řemeslného umění, to tedy není. Každý ochmířenec dokáže splácat meč během pár dnů, v tom není žádný um. My je nepoužíváme, ne pro boj jako vy lidé. Ne, učedníci se cvičí na mečích. Teď, jestli chceš řádnou zbraň jako sekeru nebo kladivo, můžeš nechat někoho jako mě vyrobit ji. Ale pak zaplatíš také za můj čas, my nemůžeme chtít po dobrých kovářích, jako jsem já, aby vyráběli meče, nebo ano?“.
Pod kovářovým spalujícím pohledem kombinovaným se slabostí vyvolané hrozným horkem, se Logan cítil bezmocný. Možná by se o tomto neměl zmiňovat hraběti.
„Tak co?“, dožadoval se trpaslík, „Chcete je ještě nebo ne? Jestli ne, řekněte to raději hned, pak můžete zaplatit jen za padesát již hotových“.
„Dobrá nabídka“, začal Logan, ale rozmyslel si to, když se zamračení prohloubilo, „ale bojím se, že ji nemohu přijmout“, plynule pokračoval. „Dohodli jsme a již jsme dali své slovo“.
„Správně“, řekl Drokki a jeho nálada se pozvedla. „Teď tě zavedu dolů do dolu, kde můžeme projednat dodávky dřeva pro naše vzpěry“.
Když vedl muže hlukem a výhní, Drokki musel zadržovat smích. Bylo to těsné, téměř ztratil obchod. Ale, jak ho naučil jeho děd, nikdy se nedohaduj s trpaslíkem v jeho domově.
Setkání s kováři – znovu vyslanec
Přede mnou stály těžké dveře zpevněné ocelí. Stráž pozdravila přicházejícího Železovousa a on pak vytáhl velký svazek klíčů a odemkl zámek. Můj první pohled na poklad ukrytý uvnitř komnaty přišel, když jsem na tvářích trpasličí stráže viděl odrážet se zlatý lesk místnosti. Když se dveře otevřely, byl jsem přítomen pohledu, který jen málokdo spatřil. Do mé smrti bude ten obraz navždy hořet v mé mysli. Na každé zdi velké komnaty visela kolekce zbraní, brnění a štítů. Regál za regálem seker, kladiva, k mému velkému překvapení, mečů naplňovaly místnost. Tyto zbraně nebyly průměrnými výrobky. Mnohé byly tepány jen z nejlepších kovů a každá byla pečlivě naleštěna. Kladiva všech tvarů a velikostí lemovala regály za sekerami, jaké jsem ještě neviděl. Fantastické znaky trpasličích obrazů jako draků či masek Grungniho a Grimnira se leskly na štítech.
Moje oči brzo přitáhl konec místnosti. Na této stěně byl sestaven pouze jeden díl válečné výzbroje. Byla to kompletní sada brnění včetně štítu a helmy vyrobená z nejlepšího gromrilu. Zdobené runy vyryté na hrudním plátu úboru zprvu vypadaly, jako by odrážely světlo pochodní, až po bližším zkoumání jsem zjisti, že se lesknou posíleny jakýmsi magickým zdrojem. Velká sekera visela ze zdi. Ostří zbraně vypadalo ostřejší než žiletka a nebyl na něm jediný zub. Nebylo pochyb, že tato sekera poznala boj, neboť na ní byly vyryty bojové runy. Přesto jsem nemohl být omráčen krásou takové zbraně s ohledem na její krutý účel.
Velká křídla zdobila strany plné helmy a já si mohl jen představovat velikost ptáka, kterému kdysi patřila. Když jsem opouštěl komnatu, Železovous mi řekl, že ta křídla byla získána z velkého orla, který napadl velekrále ve Válace hněvu. Král zabil zvíře a jeho jezdce jediným úderem své mohutné sekery.
Nikdy jsem již neviděl takovou zbrojnici, to je jisté. Trpaslíci si u mě vydobili nový respekt, jako s nikým nesrovnatelní kováři.
Z pamětí Leopolda Vorwärtse, vyslance císaře Borise Zlatobrala
Deník Jacoba Stackeldhorfa
Z východního průsmyku Karaz-a-Karaku jsem zahájil své putování po Stříbrné cestě. Většina průsmyků na východ Hor konce světa je nebezpečných a během několika mil od okolí trpasličí pevnosti byla cesta špatná. Kmeny nočních goblinů a orčí bandy prohlásily východní část Hor konce světa za svou a útočí na každého vetřelce. Byl jsem spolehlivě informován, že Stříbrná cesta je nejbezpečnější cesta na východ, neboť trpaslíci si dokázali udržet většinu okolních hor. Kdysi se po cestě dalo cestovat dobře. Můj průvodce říkal, že dříve po cestě tam a zpět neustále jezdily velké karavany mul táhnoucích na zádech stříbrnou rudu, odkud podle učenců pochází původní jméno cesty.
Cesta strmě klesala Propastí smrtícího kamene a i trpaslíci nyní váhali. Zde mě můj průvodce opustil, aby se vrátil do bezpečí své pevnosti. Já jsem opatně slézal svah, přičemž jsem ztratil jednu mulu na zrádně úzké stezce. Stejně jako obvyklé kmeny goblinů, které nyní obývají ruiny Stříbrorohu, někdy se zde objevuje mnoho obrů. Předpokládá se, že se zde shromažďují k jakýmsi rituálním účelům. Neohrožený hobit, Vilda Větvák, je jediný známý svědek obřadu, a ten zbledl a odmítl mluvit, když jsem se ho otázal po jeho zážitku. Ať je temná povaha jejich shromáždění jakákoli, obři se rádi baví házením obrovských balvanů do průsmyku na kohokoliv, kdo má tu smůlu a přiláká jejich pozornost. Při cestování po této cestě je třeba zachovávat opatrnost a silná, pokud možno trpasličí helma je velmi prospěšná.
Když jsem se bezpečně dostal přes Propast smrtícího kamene, cesta pokračovala přes Mizerné pustiny. Ty se táhnou do dálky, kam až mé oko dohlédlo. Názory na cíl cesty se liší a stejně tak kdo ji postavil a hlavně proč. Jen málo trpaslíků, kteří se vydali po cestě kolem Stříbrorohu, se vrátilo. Z těchto mála, co jsem nalezl, nechtěl nikdo mluvit o tom, co leží na východ od Hor konce světa, kleli ve své vlastní řeči, a pak byli zticha. Ze strachu, co leží přede mnou odesílám tento dopis po poštovním holubovi. Věřím, že dorazí a modlím se, abyste brzo dostal další.
Očekával jsem, že Podzemní cesta, či Undgrin v trpasličím jazyce, bude zrádná zničená cesta. Mé zkoumání trpasličí historie mě vedlo k přesvědčení, že byla prakticky zničena v Čase strastí. K mému velkému překvapení jsem nalezl silnici, která při porovnání dělá ze Sigmarovy ulice v Altdorfu polní cestu. Je dost široká, aby se dva jízdní oddíly bez problémů minuly vedle sebe. Je vskutku působivá. Najal jsem si doprovod do mého cíle Karak Kadrinu, ač jsem měl v úmyslu jet oklikou a zastavit se cestou ve Zhufbaru.
Můj průvodce mě informoval o historii Undgrinu. Zdá se, že byla vytvořena v dobách velekrále Snorriho Bělovouse. Původně sloužila jako spojnice severních pevností s těmi na jihu, když klikaté nebezpečné horské cesty způsobovaly velké ztráty nákladu. Když začal obchod vzkvétat, trpaslíci viděli potřebu rozšířit cesty. Řada cest byla přidána k hlavní, ‘Umwan’ v trpasličtině, a spojovaly všechny trpasličí sídliště. Před velkými zemětřeseními trpasličí inženýři dokonce vyrobili obrovské parní vozy, které táhly káry naložené rudou po cestě.
Naneštěstí to vše bylo zničeno v Čase strastí. Velké zemětřesení zničilo mnoho částí Undgrinu a přerušilo komunikaci mezi pevnostmi. Většina horských průsmyků byla uchvácena gobliny a nebyly bezpečné, a tak pevnosti zjistily, že jsou izolované a zranitelné při útoku.
Proto jsem myslel, že naleznu zničenou kamennou cestu, ale mé očekávání se ukázalo chybné. Trpaslíci opravili většinu severní části Umwanu a mnoho z okolních cest. Každých dvacet stop hoří velká olejová lampa a osvětluje silnici. Obrovské sloupy dosahují sta stop ke stropu Podzemní cesty, který je tak jemě vysekán, že odráží světlo lamp. Mnoho inženýrů je zaměstnáno na opravě cesty, ale o tom, co zrovna dělají, mohu jen spekulovat. Většina těchto inženýrů, které jsme minuli, rozmlouvala.
Undgrimem cestovalo více vozíků, než jsem kdy viděl, a všechny byly naloženy kvalitní rudou a drahokamy.
Když jsem míjel odbočky, mnoho jich bylo zavaleno a jiné měly u vchodu stráže. Zde mě můj průvodce informoval, že to jsou zničené části. Mnoho z těchto cest bylo zabráno hordami skavenů a goblinů, kteří využili zemětřesení, aby je obsadili. Z toho, co mi můj průvodce říkal, jsem usoudil, že nejvyšší priorita trpaslíků je vyčistit tyto části od havěti a znovu spojit všechny trpasličí pevnosti. Snad toho dosáhnou. Jsem si jist, že trpasličí národ bude opět prosperovat.
Putování Horami konce světa.
Den 29. Zahájil jsem pouť ke Karaz Běločepci. Musel jsem často zastavovat, abych nabral dech. Jak jsme stoupali, vzduch řídl a já nedokázal jít déle než hodinu bez zastávky. Můj trpasličí průvodce má se mnou trpělovost, ačkoliv nemám pochybnosti, že síla a výdrž mého podsaditého společníka je dostatečná, aby dosáhl vrcholu bez potřeby odpočívat. Večer jsme rozbili tábor na krásném místě s vyhlídkou na velké jezero Černou vodu. V dáli jsme mohli rozpoznat trosky Pouhé skály. Z našeho vysokého postavení bych nehádal, že je nyní obývána bestiemi a obludami, nepoznal bych rozdíl od jiné z velkých držav.
Den 30. Můj spánek byl rušen řvaním skalních trollů plížících se po horách. Mnohokrát jsem se probudil přesvědčen, že silný vítr, který zmítal mým stanem, je blížící se zkáza v podobě pařátů jedné z těchto oblud. V poledne jsme dosáhli vrcholu hory. Kolena se mi podlomila při pohledu přede mnou. Most se tyčil mezi vrcholky Karaz Běločepce a Karaz Roháče. Ani jsem nehádal jak trpaslíci postavili takovou stavbu nebo proč. Nyní jsem chápal, proč trpaslíci říkají tomuto mostu ‘Ekrund Grom’ či Shody odvahy. Můj průvodce mi sdělil, že bychom se neměli pokoušet přejít dnes, neboť vítr je příliš silný. Děkoval jsem Sigmarovi za jeho milosrdenství, ale věděl jsem, že je to krátký oddech, než budu muset sebrat všechnu odvahu k přechodu.
Den 31. Skupina zabíječů trollů dorazila na vrchol. Obvyklí samotáři se spojili, aby provedli obřad přechodu pro jednoho z nich. Z nějakého neznámého důvodu měl u kotníků přivázáno trollí střevo z nedávného vítězství. Co se stalo potom je mimo mé chápání. Kráčel do středu mostu nesa velký balvan, na němž byl přivázán druhý konec trollích střev. Když postavil balvan doprostřed, skočil z mostu, což jak jsem předpokládal, bude jeho konec. Trollí střevo je však dost pevné, aby udrželo jeho váhu, a on byl vymrštěn zpět k mostu. Když vytáhli svého druha, malá skupina mi nabídla možnost, abych také vyzkoušel rituál, ale já si cením svého života více, než tato podivná kasta trpaslíků, a slušně jsem odmítl.
Den 32. Dnes jsem konečně sebral dost odvahy, abych překročil most. Můj průvodce mi oznámil, že jsem první člověk, který to dokázal od časů samotného Sigmara. Musel jsem uznat, že to nebylo lehké. Zpočátku je most dost široký, aby se vedle sebe vešlo několik trpaslíků, ale ke středu je široký pouhých několik stop. Byl jsem šťasten, když jsem dosáhl druhé strany a začal jsem sestupovat do pevnosti Karak Kadrin, kde jsem zamýšlel navštívit slavnou Svatyni zabíječů. Po posledním setkání s několika z této legendární kasty, třebaže a tak podivných okolností, hleděl jsem na tyto trpaslíky odsouzené k záhubě s novou úctou.
Text z Anglického originálu Games Workshopu přeložil Horned Rat´s. Doupravil Dupi.